Glosa o dějinné spravedlnosti

Ivo Pospíšil

Již několikerou neděli ráno se v populárním „nekonečném“ seriálu Toulky českou minulostí prostřednictvím Českého rozhlasu seznamujeme se životem a dílem T. G. Masaryka (1850–1937). Je to velmi půvabné, dobře udělané, atraktivní, kontroverzím se nevyhýbající, prostě profesionální. Samozřejmě nejde o přísně vědecké zkoumání české minulosti, ale o výtečnou odbornou novinářskou práci s vědeckou akribií. U Masaryka, stejně jako u některých jiných klíčových postav, je vždy nebezpečí, že se sklouzne k oslavě. Tomu se v řadě případů autor i realizátoři úspěšně a jistě programově vyhýbali. U Masaryka tak také začali, ale postupně se to měnilo. Je věcí názoru, jak prezentovat jeho vstup na českou Karlovu univerzitu v 80. letech 19. století: jistě, vnesl tam nové proudění, diskusi, jistě se jako mladý extraordinarius stal modlou studentů oproti starcům, kteří byli možná studení, možná i nabubřelí, zvyklí na oslavování a nepřípustnost určitých debat, možná i na tabuizaci některých témat a názorů. Nevím, jestli takoví opravdu byli a zda všichni, ale tak se to v rámci Masarykovy biografie traduje, určitě definitivně od Čapkových Hovorů. Ty výzvy k diskusím, novým nápadům jsou jistě užitečné a nezbytné, ale není s tím také spojena předpokládaná rychlost, schopnost bystře reagovat a takticky kalkulovat (vnášení politického, mediálně podbarveného uvažování do strnulé akademické vědy), a tudíž jistá povrchnost – oproti starým „rakouským“ profesorům, kteří měli „sitzfleisch“? Tu se již plnou silou projevila ona „modernost“, tedy něco plynoucího, současného, novodobého, přístup spojený s rychlou a nečekanou reakcí, ale nutně méně podložený dlouholetým bádáním. Ona stálá připravenost diskutovat s kýmkoli o čemkoli – to se žádá i dnes. Opakuje se to pak v různých variacích: třeba podobně to bylo s proslulými voty separaty v případě brněnské habilitace slavného Romana Jakobsona. Stačí se opravdu začíst do dokumentů doby, aby člověk neměl jednoznačný názor a začal pochybovat o jediné pravdě a tzv. moderní vědě. Bylo tomu tak i v pokračování zmíněného pořadu dne 14. 5. 2017, kdy šlo o Josefa Durdíka (1837–1902) a jeho přednášku, na níž Masaryk vystoupil a byl zděšen, jak byla jeho diskuse přijata. Asi to tak bylo, nebyl jsem tam. Byly to asi dva typy vědců. Masaryk vyrostl na polemice (vzpomeňme na jeho Českou otázku nebo Otázku sociální, vždy jde zpočátku o polemiku; jeho Russland und Europa je publikace rozsáhlá, po úplném vydání v roce 1995 německy a 1996 česky jsou to tři díly; připomíná místy podrobné analytické zápisky z četby primární a sekundární literatury než léta promýšlenou syntézu – a vznikla, jak sám uváděl, z popudu četby Dostojevského, jistě i lipského nakladatele Diederichse, tedy i jako nakladatelský záměr). Jako člověk velmi brzy finančně nezávislý si Masaryk mohl dovolit nezávislost na mnoha osobách, snad kromě několika, navíc dost liberálních, stejně jako jeho generačně blízcí nebo i podstatně mladší, například Lenin (1870–1924): oba vycházeli z podobných intelektuálních pramenů, byť se jejich názory ostře odlišovaly, jistě nikoli realismem, ale vztahem k náboženství a filozofickému idealismu. (Bylo by asi třeba znovu důkladně kriticky přehlédnout obě známé monografie Zdeňka Nejedlého.) Josef Durdík byl spíše zakladatel a syntetik, vládl samozřejmě němčinou, ale také skvěle češtinou – na rozdíl od Masaryka. Nikoli Masaryk, ale Durdík byl autorem první české estetiky a první české poetiky (Všeobecná aesthetika, I. L. Kober, V Praze 1875; Poetika jakožto aesthetika umění básnického, I. L. Kober, V Praze 1881) – to je zásluha, kterou žádná Masarykova práce nepřekonala. Po knihovnách je těch Durdíkových spisů mnoho: o svých oblíbených spisovatelích, třeba Byronovi, a především byl Masarykovým starším kolegou coby historik filozofie (Dějepisný nástin filosofie novověké od Descartesa až po Kanta, Fr. A. Urbánek, V Praze 1878; je i autorem dějin řecké filozofie, 1892), napsal i vícekrát reeditovanou studii o Byronově dramatické básni Kain (Cain, 1871), ale také o J. S. Millovi, napsal traktát o kalilogii čili o výslovnosti (1873, reeditováno M. Komárkem v olomoucké Votobii r. 1997), studii o charakteru (Karakter, 1873, vícekrát reeditováno), vydal německou práci o Leibnitzovi a Newtonovi v Halle; literární pozůstalost čtyř Durdíků sestavil roku 1961 Jan Wagner, knihu o Josefu Durdíkovi jako historikovi filozofie napsal a vlastním nákladem vydal E. Vejvoda roku 1938, prostě ani Durdík není zapomenut a zdá se, že se k jeho „staromódním“ textům znovu vracíme. Jak to kdysi napsal M. Bachtin: každý obsah vložený do literatury může prožít ve „velkém čase“ svůj svátek vzkříšení.

Také Masarykovo vnímání českých rukopisných falz bylo zajímavé; vždy prý měl pochybnosti. Když se však podíváme na jeho vztah – v pořadu také zmiňovaný – k dceři českého vídeňského profesora Aloise Vojtěcha Šembery (1807–1882), uštvaného českou „vlasteneckou“ společností k smrti, Zdence (nově o ní vznikla bakalářská práce Ivety Jeřábkové s názvem Zdeňka Šemberová a její život, 1841–1912, PedF UK Praha 2010), má už průzračná čistota jeho osobnosti trhliny. Nejde jen o to, jak se Zdeňkou poněkud „zametl“ a zklamal její naděje, to mu rozhodně nelze jednoznačně vytýkat, bylo to jeho právo: byla starší a hodně inteligentní, což mohlo mladého Masaryka přitahovat, byla tak trochu jeho starší sestrou, ale možná i trochu – zvláště když byla v korespondenci nervózní a také trochu naléhavá až agresivní – odpuzovat. Je to věc názoru. Nicméně faktem zůstává i to, že tehdy jako odpůrce rukopisných falz (mimochodem ta jsou stále i dnes předmětem diskusí, i když hodně ztlumených) veřejně nevystupoval. Zdeňka Šemberová mu to v posledním dopise, v době, kdy už šlo nikoli o epistulární koketérii s nadějí na intimní vztah alespoň z její strany, připomíná. Podívejme se na tento dopis v úplnosti, stojí to za to:

„Ctěný pane, děkuji Vám za dvojí neočekávanou vzpomínku. Potěšena ovšem ní býti nemohu, neb mně živě na mysl uvádí přemnohé hrubé osobní urážky, kterými jako šípem jedem napuštěným, usmrcen byl ctihodný kmet – otec můj. V smutné oné době osočování osobního nejednou mně řekl: ,Kdyby mně jen jeden spisovatel učeně dokázal omyl mého bádání aneb náhledu, byl bych mu povděčen za to – to se ale neděje, jen osobně mne tupějí a tím chtějí zvítězit nad pravdou.‘ Proč aspoň před pěti lety nevystoupil jako nyní učený pan profesor Gebauer proti nyní – zesnulému. Vždyť již tenkráte oba spisy byly vyšly tiskem a byly již tenkráte jako nyní věci ,chatrné, jež před světlem vědy obstáti nemohly‘. Proč? Zvěčnělý odpověděti nemůže. Jen aby staročeské gramatice se nedostalo vavřínu vítězství – trní zneuznání! Jest pramálo těch právo majících k posouzení toho, co má býti dokázáno pouhou gramatikou staročeskou. – Nevědomých, zaslepených křiklounů, fanatiků jest ale na tisíce – bohužel, a lehce se vyřknouti může soud dle: vox populi, vox dei. Jestlipak nyní. Vystoupí pan profesor Mašek proti panu profesoru Gebauerovi tak, jako byl drze proti krajanu a příznivci svému se ozval? Jak se celá žurnalistika česká zachovala k mému otci, zaznamenáno jest dle smutné pravdy v úvodu k Libušině soudu. Uložil jen mnohé velezajímavé listy od stejně s ním pravdu hájících. Jest mezi nimi těmi dopisy i jeden od – Vás. Nynější hlásatel nepravosti Rukopisů v neomylné účenosti své nemá zapotřebí přisvědčujících listů, bude mi věřeno, vždyť se nejmenuje A. V. Šembera, který sepsal ,chatrné věci, jež před světlem vědy obstáti nemohly‘. Račte prominouti, že jsem se rozepsala obšírněji, než jsem vlastně oprávněna. Poroučí se Vám, ctěný pane, Z. Šemberová.“ (Vysoké Mýto, 18. 2. 1886, cit podle: Nechte mne zapomenouti na sny mé. Korespondence T. G. Masaryka se Zdenkou Šemberovou. Česká expedice – Riopress, Praha 1996, Ed. Marie Krulichová, s. 129–130). Kdykoli jdu po Berggasse v IX. vídeňském okrese, zastavím se u čp. 20 („zelený dům“), kde Šemberovi kdysi bydleli a kde se na dálku i nablízko odehrávalo drama nerozvinuté lásky, jehož protagonisté si v tom možná nerozuměli, a musím myslet na Zdeniny hořké dopisy. Přímo naproti stojí dům čp. 19 s muzeem Sigmunda Freuda, jehož expozice je nyní doplněna z pozůstalosti brněnské rodačky Evy Rosenfeldové (1892–1977): možná právě on by jejich vztah nějak vysvětlil, jistě po svém. Habent sua fata nejen libelli, ale také homines. Posuzovat zvnějšku a s časovým a prostorovým odstupem mezilidské vztahy je nemožné a soudit nesmyslné. Zůstávají spekulace, alternativy pohledů, pocity a dojmy. Z těchto skutečností vzniká poněkud jiný obraz mladého Masaryka: spíše praktického taktika, který nešel do svých bojů bezhlavě, ale s rozvahou a počítal se společenským kontextem a s jiným faktory a myslel na svoji další odbornou i soukromou životní dráhu ze vztahového aspektu: ostatně řadu těchto věcí nepřímo, neteleologicky v Hovorech Čapkovi svěřuje. Snad právě zde se rodil Masaryk-politik počítající s veřejným míněním a komunikačními prostředky, jež ho tvarují; tehdy to byly noviny. Zůstává tu mnoho zastřeného, nedořečeného, možná záhadného – a tak to má zůstat: člověk by neměl být ve všech svých motivech a skrytých pohnutkách odhalen až do konce, měl by mít své velké nebo malé tajemství. Zůstává nicméně pochybnost a také memento: velcí nebudou větší, když jiné umenšíme.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Kde se pivo vaří… (Dana Ferenčáková)
1 | 2019
  1. Človek v čase umenia a literatúry (Viera Žemberová)
2 | 2018
  1. Dopis z Poděbrad (Dana Ferenčáková)
1 | 2017
  1. Bratři Trubečtí v soukolí války a revoluce (Dana Ferenčáková)
1 | 2015
  1. Jágrovo tričko a článek Karpinského (Dana Ferenčáková)