Kdysi v Arménii

Dana Ferenčáková

Jako průvodkyni českých turistů mi vyprávěl místní historik, že kvůli svému originálnímu písmu mají Arméni nedostatek psacích strojů s vlastní abecedou. Objednávat si je musí v cizině, kde jim je ochotně pomáhají nakoupit obchodní partneři z arménské komunity. V SSSR se takové stroje buď vůbec nevyrábějí – anebo jsou k dostání jen někde a jen někdy.

Arménské písmo je pohledné, podobné „rozsypanému čaji“, jak se někdy vyjadřujeme o abecedě východních národů, jejichž písmo je pro nás nečitelné. Arménské písmo vytvořil pro potřeby překladu bible jistý mnich Mesrop Maštoc (anebo Mesrop z Hasekosu) přibližně v r. 405 n. l. Tento učený mnich a znalec několika východních jazyků žil v letech 360 až 440 (případně je uváděno 361–441) a poslední rok svého života působil dokonce jako patriarcha Arménské apoštolské církve. K vytvoření písma využil řecké abecedy tak, že jednotlivé symboly přizpůsobil specifickým zvukům arménského jazyka. Vnesl tak jistě mimořádný vklad do arménského písemnictví. Sám přeložil Nový zákon a sepsal Knihu přísloví.

Arméni jsou právem hrdi na svou tisíciletou kulturu a dotyčný průvodce, který nás vodil po stavebních památkách v Ečmiadzinu, sídle patriarchů, zdůrazňoval starobylost vlastní křesťanské tradice. Arménská apoštolská církev je totiž považovaná za nejstarší státní křesťanskou církev ve světě, protože se traduje, že Arménie přijala křesťanství už v r. 301. Zásluhu na tom měl Řehoř Osvětitel (Gregorius Illuminator), který žil přibližně v letech 257 až 334. V té době vládla v Arménii dynastie Arshakovců pod římskou svrchovaností (od r. 66 n. l. do r. 428 n. l.) a Arménská říše zaujímala rozlehlý prostor mezi Černým a Kaspickým mořem až k podhůří Kavkazu.

Dotyčný Řehoř, který již v mládí přijal křest v Kapadocii, se sblížil s panovníkem Trdatem III., avšak po dramatických konfliktech s dvorem byl držen ve vězení v Khor Virap1. Nakonec se vše v dobré obrátilo a panovník se kál, Řehoř byl osvobozen, a dokonce přiměl panovníka, aby smyl své hříchy v řece Araks2, a tím přijal křest. Stalo se to podle církevní tradice v r. 301 a k tomuto datu se tedy váže vznik Arménské apoštolské církve3. Její organizační podobu jí pak vtiskl aštišatský synod v letech 355–3564.

Porovnáním zjišťujeme, že Arménie podle církevního podání předběhla Římskou říši přibližně o desetiletí, neboť na západě se křesťanství stalo oficiálně uznávaným náboženstvím až za Konstantina I. – Velikého (272/možná 285–337, císařem 306–337). Sice už v r. 311 vydal Galerius edikt, který křesťanství povoloval, ovšem za předpokladu, že se křesťané budou modlit za blaho státu. Zrovnoprávnění křesťanství však nastalo až po vydání Ediktu milánského v r. 313, čímž bylo ukončeno pronásledování křesťanů v Římské říši. Těmi, kteří vydání ediktu nepřivítali, byli ovšem Izraelité, neboť Židům nebylo dovoleno vlastnit křesťanské otroky. Císař Konstantin Veliký jistě patřil k těm, kteří chápali, že sladit rozrůzněné zájmy mnohonárodnostní říše je mimořádně nesnadné. Sám tedy také přijal křesťanství jako jednotící státní ideologii, ovšem teprve na smrtelném loži v Nikomédii v říjnu roku 337.

Rovněž kyjevský kníže Vladimír Svjatoslavič (žil 956/958–1015, vládl 980–1015) měl za Armény zpoždění přibližně o sedm set let, protože přijal křest až v r. 988, když nebylo zbytí, chtěl-li se oženit s byzantskou princeznou Annou.

Domnívám se, že popsaný příběh o nedostupnosti psacích strojů s arménskou abecedou je jen jeden z mnoha dokladů o tom, že sovětský stát se jen obtížně vyrovnával s národnostní otázkou. Dějiny jistě prokazují, že pocit národní sounáležitosti a hrdosti je jeden z nejdůležitějších progresivních motivů, kterými se řídí kroky lidstva při formování státnosti. Nerozumět těmto procesům vede k velmi závažným chybám v politice i ekonomice. Tento aspekt jistě vystupuje do popředí zejména dnes, kdy již druhý měsíc trvá válka na Ukrajině.

Duben 2022

Literatura

AVENARIUS, A. a kol. Dějiny Byzance, Academia, Praha, 1992.

DORAZIL, O. Světové dějiny v kostce, Papyrus-Vimperk, 1992.

DRŠKA, V., SUCHÁNEK, D. Církevní dějiny, Praha, Grada, 2013.

KLÍMA, O. Sláva a pád starého Iránu, Praha, Orbis, 1977.

KOŠŤÁLOVÁ P. a kol. Dějiny Arménie, Praha, Lidové noviny, 2022.

Parresia: Revue pro východní křesťanství, V/2011.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


[1]Khor Virap – starobylý klášterní komplex s kobkami v podzemí. Nachází se v provincii Ararat blízko turecké hranice.

[2]Řeka Araks – pravý přítok řeky Kury v Zakavkazsku.

[3]Vznik Arménské apoštolské církve někteří současní západní historici kladou do r. 314.

[4]Aštišat – původně pohanská obřadní svatyně, nacházející se v oblasti Taronu na jižním svahu hory Karke ve východním Turecku, později křesťanský chrámový komplex, nyní v provincii Mušt a vesnici Jučetepe.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Polemika s knihou Jana Stocklassy „Odkaz Stiega Larssona: Po stopách vraždy Olofa Palmeho“ (Dana Ferenčáková)
1 | 2020
  1. Představujeme Oleha Šynkarenka (Tereza Chlaňová)
1 | 2013
  1. Cizincem ve vlastní zemi: kéž by! (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Hic sunt leones (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Pošta i pro tebe (Ivo Pospíšil)