Před obrazovkou, z níž nemizí záběry z bojů na Ukrajině

Dana Ferenčáková

Když na mne z televize vykoukl muž a řekl: „Rozpad Československa byl posledním stadiem rozpadu monarchie“, pochopila jsem, že mi chytře napověděl, co vedlo k tomu, že Češi a Slováci bezbolestně uzavřeli svou společnou historickou etapu. Bohužel v tu chvíli z obrazovky zmizel, ani se nepředstavil. Nekonfliktnost rozchodu Čechů a Slováků na počátku devadesátých let lze snad opravdu přičítat tomu, že o sedmdesát let dříve bylo jejich společným cílem rozbití habsburské monarchie, v níž nebyli pány.

Demontáž a naopak stmelování státních celků naléhavě vyvstává jako problém nyní, kdy přihlížíme válce na Ukrajině. Neměli bychom se divit. V programovém prohlášení nejsilnější politické strany Ruské federace – tedy v obsáhlém programu „Jednotného Ruska“ – je tato pasáž o obraně (cituji):

„Budeme důsledně bránit zájmy ruskojazyčného obyvatelstva v jiných zemích a občanů u našich sousedů za hranicemi RF, přičemž je budeme podporovat v hájení jejich práv a zabezpečování jejich zájmů, čímž umožníme rozvoj všeruské kulturní identity.“

V pohledu z Ruska je tady „speciální vojenská operace“ na Ukrajině dokladem o dodržování této citované teze. Nejde tudíž o nepochopitelný exces, o neracionální úlet mocenských elit, o zločinecké spiknutí ozbrojených složek, ale o politický program nejsilnější politické strany v Rusku, která v roce 2021 vyhrála parlamentní volby se ziskem 49,82 %. „Jednotné Rusko“ bylo také hlavní oporou Vladimira Putina v prezidentských volbách. Čtyřikrát totiž ve volbách zvítězil a v roce 2018 mu dalo hlas 76,69 % voličů.

Strana Jednotné Rusko, jak podotýká ve své knize Veronika Salminen (viz pozn.), „je dokladem o vzedmuté vlně ruského patriotismu jako reakce na rozpadání SSSR, když jedna po druhé ho opouštěly pobaltské republiky, Ukrajina 24. 8. 1991, poté středoasijské republiky anebo Arménie 23. 9. 1991. Přitom Gorbačovovým pokusům o udržení jednoty státu zasadila nejcitelnější ránu Ukrajina, když odmítla ratifikovat svou účast ve Společenství nezávislých států.“ (viz tamtéž)

Strana vznikla spojením uskupení Vlast – celé Rusko, Náš domov – Rusko a Jednota v prosinci 2001 a jako nejsilnější politický subjekt, sdružující na 2 miliony členů, je stále centrem moci. Jejím předsedou je od r. 2012 Dmitrij Medvěděv (nar. 1965), bývalý prezident RF od května 2008 do května 2012 a předseda vlády RF v letech 2012 až 2020.

Chápání Ruské federace jako státu, který zbyl Rusům po odtržení dalších republik, se projevuje i ve lpění na jeho jednotě, na ruských tradicích a společném ruském jazyku. Ruská ústava sice mluví o mnohonárodnostním lidu Ruské federace, ale hned ve třetí hlavě uvádí, že státním jazykem je ruština. Státní suverenita RF se vztahuje k celému jejímu rozlehlému území, zahrnujícímu 88 federálních jednotek. Konec konců, jak veliké by mělo být toto historické Rusko, jehož jednotu si dala nejsilnější ruská politická strana na svůj štít? V jakých historických hranicích by se měla rozkládat ruská říše, která na svém území dokázala vytvořit výkonný ekonomický prostor, stmelovaný rublem jako jeho jednotnou měnou?

V Rusku má sice zákonodárnou moc dvoukomorový parlament, ale přesto zůstávají zachovány dřívější tradice direktivního řízení, neboť o poloprezidentský systém se zasadil již Boris Jelcin v roce 1993, kdy se střetl s parlamentem, rozpustil ho a prosadil přijetí nové ústavy. Otřesy probíhaly na pozadí hospodářské transformace, kterou lid překřtil na prichvatizaci. Prezident se tak stal garantem pořádku a spravedlnosti.

Jen tehdy, když uvážíme všechny tyto okolnosti, dokážeme citlivěji vnímat obavy ruských občanů o osud jejich státních institucí, jejichž chod by neměl trpět chaotičností. Podpora jednotného ruského státu, vyjádřená preferencemi Jednotného Ruska jako politického subjektu, který si staví za cíl obnovení státní suverenity, ohrožované rozvratem, je jistě pochopitelná. Ne nadarmo je v úvodu programu Jednotného Ruska tato věta (cituji):

„Jako vlastenecká síla vidíme svůj úkol v tom, abychom vzdorovali všem pokusům o zadržování rozvoje Ruska, o rozpolcení jednoty našeho lidu… Suverénní právo Ruska zvolit si svou budoucnost je bezpodmínečné a je nepřípustné cizí vměšování do našich vnitřních věcí.“

Za sebe ovšem dodávám, že vojenská agrese Ruské federace vůči Ukrajině, ať je jakkoli zdůvodňována, není ničím ospravedlnitelná ani po zvážení všech popsaných okolností.

Principiální a nepřehlédnutelnou opozicí proti domácím politickým silám jsou hlavně ti ruští politici, kteří si za svoji platformu zvolili Fórum svobodného Ruska. V představách jejích zakladatelů šlo o dvakrát ročně pořádanou konferenci s volnou diskusí, které se mohli zúčastnit představitelé nejrůznějších odborností či proudů – od konzervativních – po liberální, od křesťanských po ateistické, od historiků po ekonomy. Nápad se zrodil v Litvě v okolí ministra zahraničí Gabrieliuse Landsbergise (nar. 1982, vystudoval historii a mezinárodní vztahy na vilniuské univerzitě, byl poslancem Evropského parlamentu v letech 2014–2016 a od r. 2020 je litevským ministrem zahraničí).

Blízko k němu měl ruský historik Ivan Tjutrin (nar. 1981), žijící ve Vilniusu a pocházející z Tomska. Kontakt s nimi navázal šachový velmistr Garry Kasparov (nar. 1963, mistr světa v šachu v letech 1985–2000), dále oligarcha Michail Chodorkovskij (nar. 1963, bývalý ředitel firmy JUKOS, odsouzený pro hospodářskou trestnou činnost v r. 2005 a omilostněný 2013) anebo Michail Kasjanov (nar. 1957, premiér Ruska v letech 2000–2004, kdy byl odvolán prezidentem Putinem kvůli tomu, že ho ostře kritizoval). Skupina se ustavila v březnu roku 2016, načež uspořádala první konferenci za mediální podpory Svobodné Evropy anebo Freedom House. V r. 2018 vznikl výbor Fóra, jehož tajemníkem byl zvolen Ivan Tjutrin. V roce 2019 se na Fóru sešlo 449 účastníků a setkání se pak podle možností pravidelně opakovala až do období pandemie, kdy bylo veškeré shromažďování přerušeno a konference probíhaly audiovizuálně on-line.

V roce 2018 byli ustanoveni členy stálého výboru Fóra tyto osobnosti: Vladimir Ašurkov, Marat Gelman, Andrej Illarionov, Garry Kasparov, Daniil Konstantinov, Leonid Nevzlin, Ilja Ponomarjov, Andrej Sidelnikov, Ivan Tjutrin, Mark Feigin a Jevgenija Čirikovová.

V den vypuknutí války na Ukrajině 24. 2. 2022 vydal výbor prohlášení, odsuzující tento válečný konflikt. Již 22. 2. 2022 však ruská cenzura Роскомнадзор stránky Fóra zablokovala, protože v tento den také odešel dopis Fóra prezidentu Vladimiru Putinovi s návrhem na uznání nezávislosti Doněcké a Luhanské republiky.

Dne 5. 3. 2022 se konala protiválečná konference ve Vilniusu, odsuzující napadení Ukrajiny Ruskou federací. Výsledkem byla výzva Fóra k NATO, aby zesílilo svou přítomnost ve východoevropském prostoru, neboť Litva se obávala rozšíření konfliktu do Pobaltí.

Mnohostranná iniciativa Fóra svobodného Ruska však v Rusku nachází poměrně kontroverzní odezvu, což souvisí hlavně s tím, že její prohlášení jsou v mnoha ohledech pro ruskou reprezentaci nežádoucí.

Fórum například píše:

„Vyzýváme svět k maximální solidaritě s bojující Ukrajinou. Nezastavujeme se však u toho, co za svůj cíl vůči Ukrajině licoměrně ohlásil lídr Ruska – tedy u demilitarizace a denacifikace. Válka musí být ukončena demontáží putinovského režimu a odstraněním příčin, které ho umožnily. Vyzýváme k formování protiputinovské koalice s tím, že v ní mají být zastoupeni představitelé odporu jak z Ruska, tak z řad světové veřejnosti… Obracíme se k lídrům svobodného světa, aby vyvinuli tvrdý odpor proti putinovské agresi…“

Ponechávám bez komentáře, nakolik se navrhované kroky mohou shodovat se zájmy těch, kterých se dotýkají, tudíž nakolik budou realizovatelné v praktické politice. Zejména pak je sporné to, nakolik mohou být přijatelné jak pro občany Ruska, tak pro obyvatelstvo Evropy.

Poznámka:

Mimořádně zajímavou knihou je publikace Veroniky Salminen, rozené Sušové, narozené 1976. Autorka knihy „Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi“ (vydal Daranus, Praha, v r. 2015) popisuje soudobé historické události v Rusku z pohledu Češky a Evropanky, která absolvovala pražskou FF UK a nyní žije ve Finsku. Působí jako politická analytička a publikovala ve spolupráci s dalšími spoluautory Michalem Huskem, Radomilem Hradilem a Sebastianem Chlumem také práci Volba lidskosti v nakladatelství Časoděj v r. 2014. Její přednášky vyslechli už studenti mnoha evropských univerzit. Zmíněná poznámka je z knihy „Putin“, str. 37, 38

V červenci 2022

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Změny na Ukrajině I – rekapitulace a úvahy (Dana Ferenčáková)
2 | 2018
  1. Dopis z Poděbrad (Dana Ferenčáková)
  2. Zvláštní jubileum aneb Míjení ... (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Glosa o dějinné spravedlnosti (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Cizincem ve vlastní zemi: kéž by! (Ivo Pospíšil)