Bandera Distortion II

Autor originálu: Oleh Šynkarenko

Autor překladu: Adéla Mikešová, Yuliia Parashchak

Jazyk originálu: ukrajinština

Ukázka z románu: ШИНКАРЕНКО, О. Бандера Distortion. Вінниця: Дім Химер, 2019.

Vlak pádí do neznáma

Hremyslava přestala číst a pozorně se na Artema podívala.

„Tak co? Líbilo se vám to?“

„Napsané je to skvěle: jako bych to měl před očima,“ chválil text Artem. „Ale jak může vůbec kněz vypustit z pusy: ʿChopte se zbraní, učte se střílet…?ʾ Prej ʿnezabiješʾ… A proč si neváží vlády? Ta je přece z milosti boží.“

„Jakou vládu máte na mysli, rakousko-uherskou?“ pousmála se Hremyslava. „Však ta zmizela, Rakousko-Uhersko se rozpadlo.“

„Tak to by měli uznat ruskou vládu.“

„A to jako proč? Rusko tam nikdy nemělo co dělat!“

„Vždyť Ukrajina, to je Rusko. I jazyky máme stejné, lidi úplně stejní. Otec Andrij měl požádat Lenina, aby mu pomohl připojit k SSSR celou Halič.“

„To je mi ale moudro. Co to jako má být?“

„Copak nevíte? Nakonec se to stejně stalo.“

„My víme, jak se to stalo. A už se to opakovat nebude!“

Zatímco Artem přemýšlel, jak na to odpovědět, do kupé nahlédl kamelot a vyložil před ně celý balík novin.

„Nechcete si koupit Banderův životopis?“ usmál se. „A nástin dějin ukrajinského nacionalismu? Vzácný kousek z šedesátého čtvrtého. Vydaný v Londýně! A Co by mělo býti každému Ukrajinci známo od pana Bohdana Zaklynského? Publikováno ve Vídni v šestnáctém roce! Zatím si to všechno prohlédněte, prolistujte, a já se vrátím za chvíli. Snad si něco vyberete.“

Hremyslava vzala brožuru Zaklynského, otevřela ji na samém začátku a přečetla nahlas: „Jak zve se ten, jenž se zříká národa svého? Ten, jenž pro zisk zřekne se svého národa, jest zrádcem (sketou). Zrada jest zločin nejsprostší, který jen spáchati umí lidé. Proto nikdy nezradíme a neopustíme náš ukrajinský národ. Ryzí syn národa svého ponese tyto myšlenky: ‚Radši ať zhynu, než abych měl zatratit svoji Ukrajinu!‘, neboť s Ukrajinou, s ukrajinským národem spřahá se celé naše žití: je to dobro nejvyšší, naše hrdost a sláva!“

„A k čemu je nám teď tahle veteš?“ optal se Artem. „Na co je někomu takové fantazírování dávných let?“

„Opravdu to chcete vědět?“ pohlédla na něj pozorně Hremyslava. „Co když jste ve skutečnosti jednoduše sketa?“ usmála se.

„Já nejsem sketa!“

„Proč se tedy tak vykrucujete? Správný Ukrajinec se má zajímat o kořeny své národní obrody! Jak můžeme zachovat svou státnost, když ani nevíme, jak povstala?“

„Já prostě nemůžu pochopit, k čemu je to zrovna mně? Co mi to dá?!“ rozlítil se Artem.

„Takže vy nechápete, k čemu je vám otec s matkou?“

„Bandera není můj otec!“

„Bandera je otec všech Ukrajinců!“

„Takže má být otcem všech pětačtyřiceti milionů Ukrajinců? Nedělejte si ze mě legraci!“

„Já myslela spíš ‚duchovního otce‘. Nerozumíte snad poezii? Četl jste alespoň Richarda Bacha? A Tarase Ševčenka? Volal jste někdy na sex po telefonu?“

„Takže my mluvíme o poezii?“

„Ukrajina je poezie sama!“

„A kdo je váš oblíbený básník?“

„Můj? Vika Ivčenko! Poslyšte, jak je to krásné:

Dívek vír už v sálu zmizel,
z povzdechů zbyla jen pára.
Na scéně plakala Giselle
a… umírala.
Tu ve třetí řadě sedím,
nade mnou klenba,
na Giselle kukátkem hledím...


„To vypadá na pěknou slátaninu.“

„Vy sám jste slátanina, to vám povím.“

Artem měl sto chutí na Hremyslavu chrstnout sklenici čaje, ale všiml si včas samopalu. Kdo ví, třeba mě z ničeho nic zastřelí? A potom řekne: separatista jeden, říkal, že čeká Putinovy tanky. A hotovo.

Najednou začal vibrovat telefon. Artem si všiml upozornění od Igora:

„Promiň. Ke mně teď přijet nemůžeš.“

„Jakto? Já už jsem ve vlaku.“

„Projdeš se, uvidíš Moskvu. Dáš si pivo se Sašou.“

„To nemyslíš vážně.“

„Myslím, mám problémy. Naše stránky teď hlídají fízlové. Co když schytám domovní prohlídku?“

„To si děláš srandu? Co mám teď asi dělat?“

„Musíš si nějak poradit.“

Artem mrknul po Hremyslavě a jejím samopalu a vyšel k oknu na chodbě. Vlak jel rychle. Na horizontu čas od času něco zadunělo: možná vzdálená bouřka. „Kam jen já to jedu?“ zamyslel se Artem „Co to dělám? Čím se zaobírám?“ Náhle pocítil dotek cizí ruky na rameni. Byla to Hremyslava.

„Vlak tak pádí, ale kam? Vy jste se nezamyslel, kam jedete? Čím se to vlastně zaobíráte? Co to vlastně děláte? Možná byste měl raději vyskočit. Přerazíte si vaz, a je po starostech.“ Hremyslava z legrace chytila Artema pod krkem a zasmála se. „No jo, ještě musíte jet dlouho. Pojďte, já vám ještě přečtu něco o Banderovi. Začíná se to zajímavě vyvíjet.“

„Mě nezajímají řeči o tom vašem Banderovi,“ zalhal Artem.

„Nesouhlasím. On vám jednou zachrání život.“


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Žalm brumendo (Hanele Palková)
2 | 2019
  1. Ptáci posledního léta (Eva Reutová)
  2. Žáby v moři (Petra Liebl)
2 | 2018
  1. DMO (Monika Ševečková)
  2. Sedmnáct pytlů s paskami (Linda Heinigová)