Bandera Distortion I

Autor originálu: Oleh Šynkarenko

Autor překladu: Klára Trávníčková, Adéla Mikešová

Jazyk originálu: ukrajinština

Ukázka z románu: ШИНКАРЕНКО, О. Бандера Distortion. Вінниця: Дім Химер, 2019.

Jak vyplynulo z výpovědi dcery Stepana Bandery Natalie při soudním procesu proti vrahovi jejího otce, Bohdanu Stašynskému, v roce 1947 celá rodina Banderových žila v malém domku v lese nedaleko městečka Starnberg, poblíž Mnichova, samotné kolébky nacismu. Doma měli zimu a hlad, děti byly často nemocné a Stepan do toho psal politické proklamace ve snaze řídit aktivity Organizace ukrajinských nacionalistů v zahraničí. Šestiletá Natálka chodila sama do školy ze Starnbergu do Zekingu přes les.

Natálka si do tašky zabalila knížky a oběd (chleba s máslem a cibulí) a ve svých teprve šesti letech se vydala lesem do školy v Zekingu. Šlo se dlouho, skoro hodinu. Kráčela a ohlížela se za jejich domkem co nejdéle, dokud jí celý nezmizel za stromy. Natálka slýchala pohádku o vlku a Červené karkulce. Když byl otec ve městě, Jaroslava ji četla dětem, aby lépe usnuly. Nevěděla, že to nebyla pohádka o Červené karkulce, na jakou jsme byli všichni zvyklí. Proto když šla Natálka přes temný, strašidelný les, vlka se hrozně bála. A když se něčeho opravdu bojíš, tak se to může, nebo nemusí objevit. No a samozřejmě i když se toho nebojíš. Žádná logika prostě neexistuje, až tedy na nepředvídatelné a záludné zákony fyziky. Proto je nejjednodušší si vlka představit jako shluk atomů pohybující se proti vám, ne nutně s účelem ublížit. Taková technika vám někdy pomůže na chvíli se uklidnit, ale dlouhodobě vám to nepomůže.

Když přecházela Natálka přes les, strachy začala bezděky uždibovat chleba s cibulí. Přesně to nevíme, ale několik drobků skončilo i na zemi pro mravence. Hned poté, co spolkla poslední sousto, zpoza stromů zničehonic vykoukl vlk. Vypadal jako obyčejný vlk s malým v. Nechtělo se jí ani věřit, že by uměl mluvit! Najednou ale promluvil.

„Ahoj. Jak se jmenuješ?“ zeptal se vlk německy. „Ich hajse Natálka,“ odpověděla mu.

„A kam jdeš?“

„Natýrlich cum grossmudr.“

„Zu. Zu Grossmutter,“ opravil ji vlk. „Je to babička, ne řeznictví.“

„Ja, ich frštéhe.“

„Odkud máš takový přízvuk? Přijela jsi z Čech?“

„Aus Pólen. Das is aus der Ukrajin. Ódr aus Póln. Ich vurde in Dojčland geborn.“

„Nooo tak moment. Tomu teda nerozumím. Narodila ses v Německu, ale zároveň jsi z Ukrajiny nebo z Polska? Ale od té doby, co Černá ruka chytla pod krkem Franze Ferdinanda, jen málokdo rozumí tomu, co se vlastně děje. Myslím, že když Hitler poslal jeho syny do Dachau, udělal správnou věc.”

"Ich frštéhe nycht,“ řekla Natálka. „Du mich essen?“

„Přece tě nebudu jíst!“ rozzlobil se vlk. „Leda že... Ha, už jsem si to rozmyslel. Zla není nikdy dost. Zahryznu tě.“

„Du mich esn?“

„Nesežeru tě, nesežeru! Jak ti to mám vysvětlit? Poslouchej. Tahle pohádka o holčičce a vlkovi, kterou ti máma četla, to je vůbec hrůza! Ta, ve které sním tvou babičku, nakrmím tě jejím masem a krví, a potom sním i tebe. Co to je za hloupost? To je čistý výmysl. Takhle se vlci nechovají. To není pohádka, ale úplná snůška negativních stereotypů, šovinismu a nenávistných řečí! Ani další varianty nejsou o moc lepší. Třeba ta, ve které mi myslivec rozpáře břicho a vy z něj s babičkou najednou vyskočíte ven, to už přestává všecko! Čirý sadismus a výzva k zabíjení vlků to je. Ano, souhlasím, vlci jsou šelmy. Když se musíme najíst, napadneme jiná zvířata, roztrháme je a sežereme. Ale nečíháme v houští výhradně na malá děvčátka, aby pak někdo napsal takovou xenofobní povídačku! Jsem proti takové literatuře a tomu, aby jí krmili malé děti! No tak pojď, projdeme se, rád bych ti ještě něco objasnil.“

Vlk byl postarší a zklamaný životem. Častokrát se setkal s do očí bijící nespravedlností. „Poslouchej, Natálko,“ řekl vlk, „možná se ti zdá, že jsem příliš namyšlený. Ale ve skutečnosti to tak není. Jednoduše jsem toho za svůj život viděl tolik, že mě už nic nepřekvapí. Ale jsem opravdu hodný a ohleduplný. Neboj se mě.“

„Du mich esn?“ zeptala se znovu Natálka.

„No, když to tak moc chceš… teoreticky to udělat můžu. Ale jaký by to mělo význam? K čemu mi bude taková snídaně? K dočasnému utišení hladu? Já nehladovím normálně, ale existenciálně. To neukojí dvacet kilo čerstvého masa.“

„Esn mich…“ řekla zoufale Natálka.

„Já jsem mimochodem už po snídani,“ promluvil vlk. „Chytil jsem zajíce. Ale copak si se zajícem popovídáš? Vždyť ten německy ani nežblebtne. S dospělým člověkem také není pořádná řeč: spatří mě a hned tasí pušku! A musíš utíkat. Jediná šance na rozhovor jsi pro mě ty. Tak ti teda ještě něco povím. Poslouchej a opakuj po mně: Znovu se blížíte, vy, mlžné postavy, co už jste se mi kdysi zjevily.“

„Ír naht ojch vídr, švankende geštalten,“ zopakovala Natálka, „dy frýh zich ajnst dem trůbn blik gecajt.“

„No, šikovná!“ zaradoval se vlk. „Akorát ne schwankende, ale schwanknde, to první e je třeba trochu polknout, chápeš?“

„Fršté nicht,“ řekla Natálka.

„No dobrá. Na první pokus už toho bylo dost. Možná by bývalo lepší začít s něčím jednodušším, třeba: K vratům přišel, hezká děvčata tam našel. Opakuj!“

„Da gukt er šén cum tor herajn, er vajs wo šéne medchn zajn,“ opakovala Natálka.

„To bylo o dost lepší!“ zaradoval se vlk. „Skoro perfektní! To už se skoro můžeme bavit jako sobě rovní. Často touhle cestou chodíš k babičce? Jen že jsem tě tu nikdy předtím neviděl. To jste se asi museli přestěhovat nedávno.“

„Vír lébn in dunklen vald,“ řekla Natálka. „In ajnem klajnem haus. Es ist zer kalt! Papa šrajbt dý gance cajt. Vír ferhungern. Und majn brudr krank!“

„Ach, běda!“ chytil se vlk za hlavu. V tu ránu ztratil chuť opravovat všechny chyby v Natálčině řeči. Pocítil stud, jaký by mohli cítit vlci, kdyby mohli něco cítit, a taky že nejspíše můžou. „Víš co? Pojď, doprovodím tě do školy, tohle místo je divoké,“ řekl, „hemží se to tady různými čmarouchy.“

Ve skutečnosti použil jedno nadmíru nářeční a ne úplně slušné slovo, které dnes v jižním Německu jen tak neuslyšíte. V samotném Starnbergu ho zná jediný stařec, který už přišel úplně o všechny zuby, a tak už nikdo nerozumí, co ten bezzubý stařec žvatlá, a kdybyste mu porozumět chtěli, tak to nestihnete, stařec umře, než k němu vůbec dojdete.

Natálka šla s vlkem tak dlouho, dokud se nezačaly za stromy pohybovat stíny. Odvaha šelmy se náhle vypařila s prvním závanem pachu ve slabém větru.

„Doprovodím tě sem na tohle místo,“ řekl vlk. „A dál už půjdeš sama. Tam už nic nebezpečného nečíhá. Ještě kousek a dojdeš k lidem, tam jsou lidé dobří, neublíží ti.“

Jakmile vlk zmizel v houští, Natálka spatřila, jak k ní míří dva myslivci.

„No vida!“ řekl první z nich. „Jakej blbec pustil dítě samotné přes les? Kdyby byl Führer naživu, nic takovýho by nedopustil.“

„A kdo ti napovídal, že nežije?“

„Co?“

Natálka se zastavila a protřela si oči. Kdyby četla více knížek s obrázky a stihla se připravit na to, kolik je na světě věcí, tak by ji tito dva lidé rozesmáli tím, jak moc byli podobní klasickým bavorským myslivcům v kraťasech, podkolenkách, zelených vestách, kloboucích s bažantími pery a zakroucenými dýmkami v zubech.

„Führer žije,“ řekl tlustý bavorský myslivec tomu hubenému. „Američani ho schovali do Argentiny, aby mohli vydírat Rusáky, a teď žije v malém městečku Lanús u Buenos Aires.“

„Meleš hlouposti!“ ohradil se hubený bavorský myslivec. „Jak by mohli Hitlerem vydírat Rusáky?“

„K tomu je potřeba mít všech pět pohromadě, to Američani měli vždycky. Vysyp si piliny z hlavy a zamysli se! Představ si, že máš Führera.“

„No, a co jako?“

„Führer, to je mocná síla. Hýbe národama, to přece dobře víš. A teď si představ, že se najednou Führer objeví v nějaký zemi, kterou chtějí Američani dostat pod kontrolu. Führer se tam objeví, a je to. Lidé se k němu modlí a plní všechny jeho rozkazy. A ty rozkazy vydává Washington!“

„To je ale pitomej nápad!“ nesouhlasil hubený. „Jak může rozkazovat lidem, co neumějí německy?“

„To už je jenom otázka techniky. Mně se zdá, že budou Führera poslouchat za každých okolností. Ty sám bys ho poslouchal?“

„Já jo.“

„A to je právě ono. Myslím, že Führer se ještě vrátí. A moc brzo ho uvidíme, pak si na moje slova vzpomeň… To jsme se ale zakecali. Pojďme se zeptat té holčičky, kam má namířeno.“

„Ich géhe cur šůle,“ povídá Natálka, jak ji doma naučili. „No vida. Tak malá, a už – zur Schule! A co tam tak děláš?“

„Ich lerne lézn und šrajbn.“

„Jako by nemluvila úplně po našem,“ všiml si hubený myslivec. „Odkud ty jseš?“

„Má takovou českou výslovnost,“ zamyslel se tlustý. „Přilezou sem z Čech, a pak je máš zachraňovat před vlkama. Jako bysme už tak neměli dost práce.“

„A vypadá jako Židovka,” řekl hubený.

„Slyšel jsem, že se tu schovávali v lesích a některým z nich se podařilo přežít, i když jsme ten les pravidelně pročesávali. Když jsem bojoval ve Volkssturmu, sám jsem tam chodil s lucernou a puškou. Moji ženu taky naverbovali. Naháněli jsme je tam spolu. Dokonce mám pořád svou vojenskou knížku.”

„Ale ne, ona nebude Židovka,” oponoval tlustý, „já Žida poznám už z dálky. Poznám je po čuchu. Přišla sem z Plzně. Kdysi jsem v Plzni byl, já ty Čechy znám. A po ksichtě je to určitě Češka. Jakou má kulatou tvář, to se vidí jen u Čechů. Jako palačinka.”

„Ich bin aus der Ukrajine. Ódr aus Polen. Ich vurde in Dojčland geborn.”

„To jsou věci!” pronesl tlustý. „To je mi šlamastika! No, koukej, škola je támhle. Jdi tam. My za tebou nemůžeme,” řekl velmi pomalu a zřetelně, aby mu Natálka hezky rozuměla. „My musíme vlka to, pif paf! Aby tě ne ňam ňam. Rozumíš?”

Natálka vykročila z lesa a ohlížela se za sebe. Z houští ji pozoroval vlk. Zdálo se jí, že pláče. Nebyla si tím ale jistá. Možná, že mu jednoduše nafoukalo do očí. Proč by taky plakal? Že by se mu stalo něco smutného? Naopak, jeho život byl velká legrace.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Bandera distortion (ukázka z románu) (Klára Trávníčková)
  2. Bandera Distortion I (Klára Trávníčková - Adéla Mikešová)
2 | 2019
  1. Ptáci posledního léta (Petra Liebl)
  2. Žáby v moři (Eva Reutová)
1 | 2019
  1. Ukázka z českého překladu Dlouhých časů V. Rafejenka (Jekaterina Gazukina & Tereza Chlaňová)