Podivuhodné příhody z lesní školy

Autor originálu: Vsevolod Nestajko

Autor překladu: Eva Reutová

Jazyk originálu: ukrajinština


Tajemství lesea ‚Kondor‘

Jak se zrodilo leseum

Uprostřed Pohádkového lesa se tyčila vysoká Skalnatá hora a na nadoblačném vrcholu této Hory žila v překrásném Mramorovém paláci rodina holohlavých a holokrkých kondorů, největších a nejsilnějších ptáků na světě. Rodina nebyla veliká, tvořili ji jen tři členové: Gryfon Gryfonovyč Kondor, jeho manželka Gryfonie Gryfonivna a synek Gryfa.

Gryfon Gryfonovyč byl prezidentem Ptačí republiky. I když, po pravdě řečeno, nebyl nikým do této funkce zvolen. Ale když vyhlásili republiku, nebylo nejmenších pochyb o tom, kdo bude prezidentem. Vždyť všichni věděli, že za prezidenta je vždycky vybírán ten nejmoudřejší a nejváženější. A za takové jsou zpravidla považováni ti nejsilnější. A tak, aniž by proběhly nějaké volby, straka Skřehotalka obletěla celou Ptačí republiku a všem oznámila, kdo je od nynějška prezidentem. Mimochodem, Gryfon Gryfonovyč byl skutečný dobrák, který nikomu neubližoval. A tak rodina Kondorových žila v lásce a úctě. I když ta láska a úcta byly tak říkajíc na dálku. Do Mramorového paláce nikdy nikdo nelétal, neboť je to prý příliš vysoko. Výjimkou byla straka Skřehotalka, která o sobotách přinášela na ocásku nové zprávy.

Gryfona Gryfonovyče a Gryfonii Gryfonivnu takový život naprosto uspokojoval. Bez toho téměř všechen čas trávili na obloze, kde plachtili ve výšinách. Ale Gryfovi to nevyhovovalo ani trošičku. Gryfa se bez kamarádů strašlivě nudil.

Až jednou straka Skřehotalka přinesla na ocásku ohromující novinku – v Pohádkovém lese, na Veliké pasece otevřeli specializovanou lesní školu, kde se vyučuje v medvědím jazyce. A tam se učí lesní drobotina — zajíček Stáňa Ušáček, ježeček Jehlička Pichláček, vlče Volfík Vlkouš, lišče Zrzek Lesníček, rysí slečna Rajiska Mňau, kůzle Lízinka Mektavá a jiná roztomilá zvířátka. I učitelé jsou tam skvělí – Panteřice Jaguárivna, Hroch Hypopotamovyč, Mamut Afrikánovyč, Makak Makakovyč a další kvalifikovaní pedagogové.

Jak to Gryfa uslyšel, vykulil na tátu s mámou oči a rázně prohlásil: „Chči do fkoly!“ (Gryfa si šlapal na jazyk, ale aby se vám četlo lépe, nebudeme nadále tuto jeho zvláštnost zdůrazňovat).

„Pche!“ nakrčil zobák Gryfon Gryfonovyč „A k čemu ti ta škola bude? A ještě ke všemu v medvědím jazyce! Kde se tím domluvíš? V životě jsem létajícího medvěda neviděl!“

„Chci do školy!“ opakoval umíněně Gryfa.

„Nevymýšlej, synku! Nevymýšlej!“ pravila laskavě máma.

„Chci do školy!“ potřetí zopakoval Gryfa. A plácl sebou na podlahu, zamrskal nohama a zavřeštěl tak, jak umí vřeštět jen zhýčkané děti přespříliš starostlivých rodičů.

Gryfon Gryfonovyč a Gryfonie Gryfonivna na sebe rozpačitě pohlédli. Vždycky byli v rozpacích, když jejich jediný milovaný synáček dostal hysterický záchvat.

„Víš co, Gryfonie, zaleť do té školy, čert nám ji byl dlužen!“ máchl křídlem prezident. „A přihlas ho tam!“

A tak Gryfonie Gryfonivna letěla.

Ředitel lesní školy Brumla Mychajlovyč Medvěd ji přijal velmi přívětivě, dokonce jí políbil pařát (přece jen je to manželka ptačího prezidenta), pohostil ji kávou a medovými zákusky, avšak přijmout Gryfu do školy kategoricky odmítl.

„Velmi se omlouvám, ale ptáky nepřijímáme. Naše škola je výlučně zvířecí. Ptačí předměty tu vůbec nevyučujeme. Ani na to nemáme učitele. Vskutku mne to velice mrzí, ale nejde to!“ rozpřáhl tlapy Brumla Mychajlovyč.

„Trhněte si i s vaší školou!“ myslela si Gryfonie Gryfonivna, když se vracela domů. Ačkoli musela přiznat, že líbání pařátu se jí líbilo. Gryfon jí pařát nikdy nelíbal (copak to také jde, s tím zobákem?).

Když Gryfa uslyšel, že ho do školy nevzali, bacil sebou znovu naznak na podlahu a zavřeštěl tak, že z toho rodiče div neohluchli.

Gryfon Gryfonovyč se pokusil syna uklidnit:

„Vykašli se na tu školu! Já jsem do školy nikdy nechodil a koukej, je ze mě prezident! Co ta zvířata můžou vědět o našem ptačím světě? Vždyť jsou to pygmejové, plazi! Nemají žádný rozlet! Umějí jen padat. Bác na zem a šmytec! Ale my! My máme křídla! My létáme! A ty jsi Gryf! Náš rod je nejstarší, nejslavnější ze všech ptačích rodů! My pocházíme z bájných Gryfů – tajemných okřídlených tvorů s orlí hlavou a lvím tělem. My kroužíme po obloze nejvýše ze všech ptáků!“

„Já nechci kroužit!“ ječel Gryfa. „Já chci do školy!“

„Co budeme dělat?“ podíval se prezident bezradně na manželku.

„Nejspíš pro něj budeme muset založit naši ptačí školu. Specializovanou!“ povzdychla si.

„Když už něco zakládat, tak ne školu, ale rovnou lyceum! Ať ti čtvernožci zírají!“ řekl Gryfon Gryfonovyč.

„Tak! Správně!“ přitakala Gryfonie Gryfonivna. „A jelikož je to v Pohádkovém lese, tak ať se to nejmenuje ‚lyceum‘, ale ‚leseum‘. To tu ještě nebylo! Leseum Kondor. A vyučovat se bude v orlovštině!“

„To zní dobře!“ souhlasil Gryfon Gryfonovyč.

Nejdřív ze všeho začali hledat ředitele. Prezident se přece nebude zabývat takovými organizačními záležitostmi. Na to nemá čas. Má důležitější věci na práci. Musí se vznášet po obloze.

Nejdřív mysleli, že ředitelem bude někdo z orlů. Vždyť se bude vyučovat v orlovštině. Ale všichni orli odmítli. Pod různými záminkami. Až jeden se čestně přiznal:

„To není práce pro orla, piplat se s usmrkanými ptáčaty. Pár hodin je učit jazyk, to snad, ale nést odpovědnost za veškerou výuku, to promiň, prezidente!“

Formu vládnutí měli demokratickou, nutit orly Gryfon nemohl. Dlouho s manželkou probírali ptačí kandidáty, až se nakonec rozhodli pro starého šedivého havrana. Krákora Karlovyč Havránek všechny přesvědčoval, že je mu víc než dvě stě let, a že se osobně znal s mnoha historickými osobnostmi, a že snad dokonce sedával na klobouku samotného Napoleona Bonaparta. Pravda, ne všichni tomu věřili (havrani tak dlouho nežijí), ale prověřit se to nedalo, jelikož rodné listy se ptákům nevydávají. Mimochodem, poslouchat Krákoru Karlovyče bylo velice zajímavé, protože o svých historických setkáních vyprávěl moc krásně.

Krákora Karlovyč zpočátku dělal drahoty, jen na oko, aby se neřeklo, ale pak souhlasil. Vždyť kdo jiný než on by měl vyučovat dějepis, jeden z nejdůležitějších předmětů lesního studijního programu, který zpravidla učí právě ředitelé.

Luňáčice Sokolivna souhlasila, že bude přednášet orlovštinu, cizí jazyky si vzali na starost skuteční cizinci – madam Kakadu, seňor Plameňák a Herr Sluka. Matematiku pak Ťuk Ťukovyč Datel. Zeměpis vyučovali dva učitelé: Čáp Čápovyč (jižní ptačí tahy) a Potáplice Albatrosivna (severní ptačí tahy). Noční vidění učil Filip Filipovyč Výr, ptačí bdělost Sojka Sojkivna Sojková, hudbu a zpěv Tluk Tlukovyč Slavíček. A tělocvikářem bude Luňák Jestřábovyč.

Poté, co byl učitelský sbor kompletní, začalo se s náborem studentů. Kromě Gryfy byli do první třídy zapsáni také kachně Kváček, house Gagáček, krůtě Hudrálek, kukačče Kukík, luňáče Luňča, špačče Kecálek, čápě Klap, vráně Karlík, čížek Čenda, dva kluci vrabčáci Čim a Čimčara a dvě sýkorčí sestřičky Cici a Cicibe. Tím zápis skončil.

„Protože jinak už to nebude leseum, ale ptačí kolonie!“, pravil Krákora Karlovyč.

Eva Reutová (* 1973), absolventka oboru Ruský jazyk a literatura, Ukrajinský jazyk a literatura na FF MU (abs. 1998). Soudní překladatel z uvedených jazyků, lektor ukrajinského jazyka na FF MU v Brně. Beletrii překládá jen výjimečně.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Päťdesiat pravidiel stolovania. De quinquaginta curialitatibus ad mensam (Monika Šavelová)
  2. Podivuhodné příhody z lesní školy (Eva Reutová)
1 | 2020
  1. Bandera Distortion I (Klára Trávníčková - Adéla Mikešová)
2 | 2019
  1. Ptáci posledního léta (Petra Liebl)
2 | 2018
  1. Sedmnáct pytlů s paskami (Linda Heinigová)