Ivo Pospíšil

Slavistika nebo přesněji a úžeji slovanská filologie – i když byla zakládajícím oborem Masarykovy univerzity, což dnes málokdo ví nebo málokdo připomíná nebo chce připomínat, neměla v Brně nikdy na růžích ustláno: mělo to různé důvody a lze se na ně dívat z různých hledisek. Ostatně to, že sama ukrajinistika se nesměla pěstovat mimo metropoli až do 90. let minulého století, je známo. Na založení a rozvoj ukrajinistiky jako oboru vzpomínám trochu nostalgicky, což souvisí s tím, že je spojuji i se vznikem Ústavu slavistiky, který byl sice založen o dva roky později, ale v době, kdy se studium ukrajinistiky teprve rozjíždělo. Vzpomínat přitom na zásluhy jednotlivých osobností je spíše úkolem jiných a ti se k tomu již vyjádřili nebo ještě vyjádří, a bylo by to tedy vožením sov do Athén. Je těch pamětníků skutečných začátků už poměrně málo a nechci opomenutím některých jmen někoho urazit, ale je zřejmé, že vynechat doc. Halynu Myronovou, dr. Taťánu Juříčkovou, doc. Galinu Binovou a samozřejmě prof. Stanislava Žažu, doc. Aleše Brandnera a první studenty a později doktorandy a doktory, nelze. Jak víme, ukrajinistika v Brně nevznikla na zelené louce, byli zde i za nepříznivých okolností předchůdci. Podívejme se na ně podrobněji, i když si tyto zmínky nenárokují ani zdaleka úplnost. Již v rámci Slovanského semináře za první Československé republiky se tu ukrajinistika objevovala – Wollmanova Slovesnost Slovanů napsaná o prázdninách 1928 ještě v Bratislavě jako učební text pro autorovy budoucí brněnské studenty – o tom průkazně svědčí.¹ Abychom zůstali moravskými patrioty, je tu ještě mnohem dříve jedna zásadní kniha, která má v českém prostředí zakládací význam, a to antologie Slovanská poezije, kterou sestavil vzdělaný brněnský sazeč, polyglot František Vymazal.²

Právě v prvním svazku, který obsahuje ruské a ukrajinské (jak se tehdy uvádělo „maloruské“), v další části polské tzv. národní a umělé básnictví, najdeme ukázky z ukrajinské poezie národní, tedy lidové, to jsou např. dumy, mimo jiné (uvádíme tak, jak jsou ve svazku) Dumka nad Svirhovským, Duma o kozáku Bajdě, Smrt Nalyvajka, O vdově a třech synech, Bratři rozbojníci, Šáteček, Kozákovo loučení, a dále kolomyjky. Z „umělého básnictva“ tu jsou Ivan Kotljarevskyj, Jevhen Hrebinka, Taras Hryhorovyč Ševčenko, Mykolaj Kostomarov, Ivan Hušalevyč a mnoho dalších; překlady pořídili např. Jaroslav Goll, Josef Jaroslav Kalina (1816–1847, básník, literát a přírodovědec, sběratel lidové slovesnosti), František Ladislav Čelakovský, Vladimír Šťastný (nar. v Rudíkově na Třebíčsku 1841, zemřel v Brně 1910, moravský kněz a básník, pseudonym Josef Ruda), Václav Kosmák (1843–1898), Emanuel Vávra (1839–1891). Cenné jsou Vymazalovy úvodní stati k básnickým textům a portréty jednotlivých osobností – jde samozřejmě o ušlechtilé kompilace, ale i tak dobově významné. V generálním úvodu k „maloruské poezii“ věnuje autor zvláštní pozornost právě žánru dumy, zejména jeho tematice; podle tradice dělí dumu obsahově na tři okruhy (boje s Tatary a Turky, s Poláky a Rusy) a žánr charakterizuje poněkud nepřesně jako národní epos takto: „Jako každý národní epos je také duma oslavování skutkův, v nichž se národní hrdinnost vyrazila. Tato hrdinnost záležela zde v boji s nevěrci, v hájení svobody a víry. Přes všecku poetickou barvitost skladeb těchto lze v nich nezřídka objeviti faktum historické. Duma nevyniká bezvášnivou, stejnoměrnou povahou starého eposu, v ní vystopuje vroucí melancholický cit písně lyrické, jak se to s novým jejím původem srovnává. Zároveň jeví vnější provedení dumy zhusta znamenité krásy básnické a to dělá dumu jedním z nejvábnějších úkazův veškeré slovanské poezije.“³ Můžeme jen připomenout, že to byl Josef Dobrovský (1753–1829), zesnulý a pohřbený v Brně, který sice ukrajinštinu ještě nezařadil mezi samostatné slovanské jazyky, ale prakticky hlavně svou gramatikou staroslověnštiny (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris, 1822) působil na emancipaci živé ukrajinské řeči (nazývané tehdy různě) od psané podoby vycházející z církevní slovanštiny, nemluvě o jeho znalosti Ivana Kotljarevského⁴. U počátků ukrajinské literatury jako souvislého zapsaného textu stál ovšem již Jan Blahoslav (1523–1571) jako autor Gramatiky české (1571), jejíž vydání podle jediného uchovaného rukopisu z dnešní Moravské zemské knihovny (dříve Univerzitní, resp. Státní) kreativně zpracovali ve skutečně mistrovském díle badatelé z FF MU⁵, a tam najdeme první zápis ukrajinské dumy; rád studentům říkám, že dokumentované počátky ukrajinské a běloruské literatury (pražské vydání spisu Bivlija ruska Franciska/Francišaka Hěorhije Skaryny/Skoryny, 1517–1519) jsou spjaty s českým a moravským prostředím. Z tzv. umělé tvorby nevynechává v podstatě žádného významného autora (Ivan Franko, nar. 1856, tvořil později).

Wollmanova charakteristika ukrajinské literatury v Slovesnosti Slovanů (1928) prochází celou publikací od mytické tvorby, přes starou literaturu středověkou až po modernu. Stěžejní je období humanisticko-renesančně-reformačně-barokní, kdy se Kyjev znovu stává centrem, tentokrát barokní tvorby pod polským barokním vlivem a kdy přes tzv. západní Rus (západní Ukrajina a Bělorusko) se dál na východ šíří polská sylabická poezie, tzv. virši⁶. Silnou partií je ovšem lidová slovesnost slovanská. V ní jsou dominantní zejména jižní a východní Slované. Dál už se výklad vyvíjí v kapitolách Obrodná hnutí za osvícenství, Romantické obrození, Tendenční realismus, Romantická synthesa a kosmopolitismus a nakonec Moderna. Ukrajinská literatura je tu vyložena zevrubně a zahrnuje tvorbu všech podstatných ukrajinských slovesných tvůrců v komparativním průřezu s důrazem na literární morfologii (poetiku, eidologii, jak tomu Wollman říkal). Zatímco Frank Wollman (1888–1969) koncipoval svou jednosvazkovou syntézu podle kulturních a uměleckých epoch a literárních tvarů, Jan Hanuš Máchal (1864–1924) v třídílných Slovanských literaturách (1922–1929) se řídil také literárními rody a žánry: v jeho v podstatě pozdně pozitivistickém díle má ukrajinská literatura výrazné, materiálově bohaté zastoupení.⁷

Ukrajinistika byla v Brně vždy součástí širšího slovanského základu; koneckonců smluvní profesor Sergij Vilinskij byl za Ruské říše prorektorem Oděské univerzity a byl zjevně polsko-ukrajinského původu – podrobnější popis vývoje oboru najdeme ve svazku Ústav slavistiky – východiska a perspektivy z roku 2019: autory byli doc. Halyna Myronova a dr. Petr Kalina. Sám jsem psal vícekrát a v několika jazycích a v různých zemích o Mečislavu Krhounovi (1907–1982), jehož jsem samozřejmě osobně znal, rodáku z Terebovle (ukraj. Теребовля, polsky Trembowla, tehdy na území Ruské říše, později Polska, ještě později Ukrajinské SSR, nyní Ukrajiny).⁸

Již jeho rodiště jako by anticipovalo zaměření jeho díla. Trembovlja, nyní ukrajinská Terebovlja, je město v Ternopolské (Ternopoľ, Ternopiľ, Tarnopol) oblasti. Původní název neslo město do roku 1944. Bylo v 11. století součástí Kyjevské Rusi, od 14. století Polského království; byla to dlouhá léta polská pohraniční pevnost, která hrála důležitou roli v boji proti různým východním nájezdníkům a osmanským Turkům. V době oslabení Polska měnila často své vládce, v letech 1772–1918 byla součástí Rakouska-Uherska, později krátce Západoukrajinské lidové republiky (1918–1919), do r. 1939 znovu Polska, později sovětské Ukrajiny, a tedy SSSR, a to až do r. 1991, kdy se město stalo součástí samostatné Ukrajiny. Lze si celkem snadno představit, kolik národů a jazyků tudy za staletí prošlo a kdo všechno utvářel dějiny města. Na FF MU vystudoval v letech 1928–1933 historii, geografii a češtinu, byl ještě žákem Arna Nováka (1880–1939), později po válce (1946–1947) absolvoval také polštinu a ruštinu, doktorem filozofie se stal již roku 1935, učil na různých gymnáziích (Nový Bohumín, Spišská Nová Ves, Lučenec, Brno), po roce 1945 byl lektorem na univerzitě v Krakově, později pracoval v pražském Slovanském ústavu a několikrát pobýval v Polsku, Rusku a na Ukrajině. Na fakultě učil staroruskou literaturu, ruský folklór a metodiku, ale jeho niterné vědecké zájmy se týkaly především běloruské, ukrajinské a polské literatury, byť se stal také (s Vlastou Vlašínovou) spoluautorem Malého slovníku ruských spisovatelů. M. Krhoun uměl rusky, polsky, ukrajinsky a bělorusky, nemluvě o tehdy samozřejmé němčině. Analýzy díla bukovinského rodáka Jurije Feďkovyče⁹, který byl nejen ukrajinským, ale i německým básníkem, ukázala Krhounův zájem o kulturu středoevropského areálu, o jeho multilingvnost a přirozenou multikulturnost, která se v důsledku tragických událostí později výrazně ochudila, a právě to mu umožnilo obhlédnout rozsáhlé středoevropské panorama. Pravdou je, že se v nelehké době podařilo na Filozofické fakultě vydat publikaci, která i po mnoha letech překvapila samotné Ukrajince. Mečislav Krhoun ve své monografii z roku 1973 ukázal kulturní prostor, v němž se prolínaly vlivy německé, slovanské, židovské, a dokonce arménské. Dílo Jurije Adalbertovyče Feďkovyče (1834 Storonec-Putyliv, 1888 Černivci/Černovcy/do r. 1944 Černovicy/něm. Czernowitz/rum. Cernăuți/polsky Czerniowce/jiddiš טשערנאוויץ/česky Černovice; jak vidno, má toto město historicky řadu jmen podle jazyků a také států, které zde kdysi dominovaly – Rakousko-Uhersko, Polsko, Ukrajina, Rumunsko, USSR, Ukrajina) je sice známé a konají se o něm mezinárodní konference, ale M. Krhoun byl jedním z prvních, pokud ne zcela prvním, jenž otevřeně postihl jeho biliterární rozměr a vnitřní souvislosti jeho ukrajinské a německé tvorby. Je paradoxem, že tuto knihu neznají takřka žádné slovníky ani dějinné přehledy; byla takřka zapomenuta. Jádrem svazku je dvanáct kapitol, které se zabývají biografií a uměleckým vývojem básníka a neopomíjejí ani jeho úlohu bilitetárního autora ukrajinsko-německého. Krhoun nebyl literárním teoretikem, spíše literárním historikem, a proto je tu bohatý materiál, dlouhé ukázky a srovnání, méně teoretických konstrukcí. První kapitolu autor věnuje rozboru literatury o Feďkovyčovi, ale sám zde nepokrytě vyjádřil svoji koncepci, která je česká a evropská a uvádí Feďkovyčovo dílo do širšího srovnávacího kontextu. Hledá folklórní kořeny jeho tvorby, ale současně nepodceňuje ani básníkovo německé básnické vzdělání a vliv německé četby a německé básnické tradice. Zásluhou tehdejšího proděkana pro vědu, rusisty a bohemisty Jaroslava Buriana vyšla tak na počátku 70. let 20. století v Brně kniha, která anticipovala nové trendy v pohledu na složitý literární proces střední, jihovýchodní a východní Evropy. Nejatraktivnější partií Krhounovy brilantní knihy je jeho analýza Feďkovyčovy ukrajinské sbírky Poeziji a německé sbírky Am Tscheremusch, v nichž Krhoun zdůraznil huculsko-ukrajinskou mytickou a legendární tradici, ale také umělé inspirace evropské, zejména německé romantické literatury.

Nemohl jsem se nezapojit do procesu rozvoje ukrajinistiky jako samostatného oboru, což se dělo již v okamžiku vzniku ústavu: roku 1995 vychází můj rozhovor s Volodymyrem Žytnykem v tehdejším časopise Univerzitní noviny. Prvním problémem byla kvalifikační struktura: tvůrkyni oboru doc. Myronové vděčím za impulsy a pomoc, abych se v této problematice vyznal a zabýval se oborem organizačně v rámci ústavu, ale také studoval – alespoň výběrově – ukrajinskou literaturu, což mě přivedlo a přivádí i ke školení ukrajinistických doktorandů; z Kyjeva přijížděl zmíněný Volodomyr Žytnyk, z Prahy zase Václav Židlický a dvě kolegyně – dr. Juříčková a doc. Binová se kvalifikovaly na Karlově univerzitě. Vzhledem k situaci jsem se musel ujmout na jeden či dva semestry výuky ukrajinské literatury 19. století, než přijel doc. Žytnyk. Abych byl i dále úzce osobní: udržoval jsem a podle možností udržuji kontakty především s ukrajinskými literárními vědci, Mychajlem Najenkem, toho jsem poznal ještě na Slovensku, kde jsem asi 15 let na různých univerzitách působil, dílem s Ihorem Kozlykem, Jevhenem Nahlikem, jehož předkové prý pocházeli z jižních Čech, a v souvislosti s naším opus magnum – Slovníkem ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů (2001) jsme řadu věcí konzultovali za pomoci doc. Myronové s kyjevskými ukrajinisty a také bělorusisty.¹⁰ Vznikly desítky publikačních čísel, studií, recenzí vědeckých i populárních textů, ohlasů, sám jsem to spočítal asi na 60 kusů, včetně předmluv a úvodů ke knihám apod. Sledoval jsem pravidelně inovativní práce z dějin ukrajinské literatury, hlavně Mychajla Najenka, díla o současné literatuře, a dílo Skovorody a Potebni, včetně prací Daryny Teteryny a Elisabeth von Erdmann.¹¹ Vzhledem k tomu, že Skovoroda byl svým životem, cestami a vzděláním Evropanem a ještě přesněji Středoevropanem a vytvářel poněkud záhadnou spojnici mezi západní, střední, snad také jižní a východní Evropou, že svým renesančně rozkročeným dílem v sobě koncentroval de facto vše, co v Evropě proběhlo od gotiky přes renesanci a humanismus k baroku a klasicismu s náznaky rokoka a preromantismu, sakrální i sekulární literatury, stanul ve středu zájmu i jiných národů, především tvůrců pojmu „Mitteleuropa“. Ve své přehledové stati jsem srovnal tři pohledy na tohoto klíčového autora nové ukrajinské literatury.

Emocí a patosem začíná fundamentální monografie D. Teterynové¹²: motivací je znovu ukázat na minulost ukrajinské literatury a na autora, jehož význam rozhodně přesáhl hranice Ukrajiny právě svými typicky východoslovanskými rysy. Je nepochybné, že se geopolitický prostor Ukrajiny a Běloruska stal tranzitivní zónou k působení katolicismu, baroka, sylabické versifikace a že právě v tomto kadlubu se formovala specifická podoba kulturní a politické ukrajinskosti. Autorka prezentuje Skovorodu komplexně jako básníka, prozaika, filozofa, náboženského myslitele a pedagoga. To je jistě velká přednost této monografie; tato šíře však brání autorce, aby šla více do hloubky: to se týká jak poetiky Skovorodovy poezie a prózy, tak jeho náboženské filozofie – ostatně o těchto artefaktech vznikala již dříve řada jiných děl.

Zato interně, místy i externě komparatistická metoda umožnila badatelce vytvořit kontext Skovorodova díla, kde se objevuje nejen renesančně reformační a barokní rámec, ale také rokoko, klasicismus a jména Meletije Smotryckého, Ivana Velyčkovského, Symeona Polockého, Teofana (Feofana) Prokopovyče, barokní školské drama apod. Právem Teterynová upozorňuje na psychologický základ Skovorodovy kreativní subjektivity (fatalismus, filozofie vůle, stoicismus apod.). Jistě má svou pravdu D. Čyževskyj, když Skovorodu pokládá za velkého ukrajinského spisovatele barokní epochy, ale ještě mnohem důležitější – na což autorka nepřímo ukazuje – je synkretický ráz jeho díla. V jednom celku, doslova vedle sebe stojí a ještě častěji se prolínají a prostupují kulturní vrstvy v komprimované, zhuštěné, paradoxní podobě. Skvovoroda je ještě v podstatě dědic velkých tradic středověku, jeho myslitelství a jeho gotického mysticismu, který u něho prochází barokním sítem. Současně však jeho přirozený antropologismus, na nějž Teterynová upozorňuje, přivedl do jeho díla renesanční titanismus, barokně rokokovou klasicistickou didaxi a exemplární bajkovou miniaturu vytvářející již klasicistickou vizi všemocného tvaru a osvícenskou podstatu omnipotentního vzdělání; žíla ukrajinského folklóru je však vede až na pokraj preromantismu, jak je ostatně pro jeho dobu charakteristické.¹³

Německá autorka pojala téma Skovorody a jeho textů jako filozofický problém ontopoetiky, tedy v podstatě tematicky tradičně, ale konkrétním instrumentálním zpracováním netradičně, a dospěla tak ke kompromisu.¹⁴ Její pojetí vychází z hloubky i kontextu díla ukrajinského „potulného filozofa“, současně však splňuje nároky kladené na komplexní monografii. V první kapitole Leben und Kontexte ukazuje autorka Skovorodu jako typicky synkretického autora, který do sebe pojal impulsy středověké magie i klasicisticko-osvícenského konceptu světa prozářené náboženským duchem.

Moskvan a zjevně podle jména svým rodem také Ukrajinec Oleg V. Marčenko hledal proslulé ukotvení a uchopení H. Skovorody ve filozofii, pohyboval se tedy ještě blíže obecným kategoriím než ontopoetička von Erdmannová.¹⁵ Neukazuje ani na prameny Skovorodova učení, ani na jeho dobové souvislosti, ale na jeho projekci do budoucna. Ani v tomto smyslu není Skovoroda bez šance, spíše naopak – jeho vliv, zejména v poslední třetině 19. a v prvních letech 20. století (za vrcholně konzervativních panovníků Alexandra III. a Mikuláše II., kteří jako by systematicky vytvářeli co nejlepší předpoklady k revolučnímu výbuchu) v Rusku vrcholí v souvislosti s celkovým návratem k religiozitě, hledání kořenů v pravoslaví a ortodoxní teologii.

V Brně také vyšla péčí České asociace slavistů anglicky psaná publikace, která zvýraznila orientaci ukrajinské literatury na evropský, západní svět: Latina a její role v ukrajinské kultuře.¹⁶

Podstatnou součástí budování oboru byla samozřejmě pedagogická práce, výuka a její metody, konstituování předmětové skladby, její inovace apod. Zde se zapojovali – kromě kmenových pracovníků – i doktorandi. Měl jsem a mám tu možnost některé z literární vědy v rámci doktorského programu školit a i oni dotvářeli a obohacovali výuku spolu se zkušenými pedagogy a vědci a rodilými mluvčími. Jak jsme tu naznačili, důležité je ovšem budování vědní základny oboru – zde jsem naznačil i svoje marginální zapojení. To, oč jsem se snažil – a tento proces je zase během na dlouhou trať – je zapojování oboru do širokého kontextu slavistiky a jejího brněnského specifika. Jak se to dařilo, a hlavně bude dařit, ukáže až budoucnost. Tomu sloužily i mezinárodní ukrajinistické konference. Na některých jsem poukázal na souvislosti vývoje ukrajinské literatury ve východoevropském a středoevropském kulturním areálu.¹⁷

Od března 2022 pracuje na Ústavu slavistiky ukrajinský rusista prof. Volodymyr Zvynjackovskyj z Mariupolské univerzity, jemuž jsem obratem kladně odpověděl na jeho e-mail s žádostí o pracovní místo. Do naší země se uchýlil jako válečný uprchlík. Za pomoci a součinnosti pracovníků a vedení ústavu, vedení fakulty a pochopení univerzity se to podařilo.

Kdybych měl charakterizovat náš celkový přístup k ukrajinistice jako oboru, řekl bych, že dominantním rysem byla dělnost, konkrétnost, věcnost a vědomí, že jde o vyčerpávající běh na dlouhou trať: tedy nikoli deklarativnost, kampaňovitost a povrchnost, ale každodenní úsilí a trpělivost, vědomí toho, že pokud se má dosáhnout trvalejších výsledků, je třeba usilovnosti a systematičnosti. S tím souvisí regulérní kvalifikovaná – pokud možno – výuka, vědecká práce a publikace, zahraniční styky, veřejné působení oboru – a myslím, že všude je ještě třeba další usilovné práce. Ukrajinistiku jsme pěstovali jako součást brněnské slavistiky, lingvistiky, literární vědy a areálových studií – ta posledně jmenovaná komponenta se stále více posilovala a posiluje. Součástí tohoto úsilí byla publikační činnost, organizování mezinárodních konferencí, setkávání s ukrajinskými spisovateli, kontakty se zástupci ukrajinského státu, kteří o brněnskou ukrajinistiku jevili zájem a podporovali ji a – last but not least – vydávání prací ukrajinských kolegů u nás zásluhou našich profesních spolků – připomenu jen knihy Mychajla Hnatjuka ze Lvova a Ihora Kozlyka z Ivano-Frankivska¹⁸, jež se obě týkaly literární vědy, resp. kritiky. Mezitím se naši ukrajinisté – učitelé i studenti – stali vysoce kvalifikovanými tlumočníky, překladateli krásné literatury, nositeli ukrajinských titulů a vyznamenání, členy různých odborných porot, účastníky mezinárodních konferencí a soutěží apod. Ukrajinistika v Brně prošla za oněch 30 let své existence několika vývojovými stadii a také nyní se nachází ve specifické pozici – důvody všichni známe. Ani dnes nebude jednoduché pokračovat v její kultivaci, udržet a posílit její kvalitu a neodhlížet od jejích komparativních souvislostí slovanských a evropských.

Ivo Pospíšil, prof. PhDr., DrSc., šéfredaktor Proudů, v letech 1995–2022 vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, oblasti jeho vědeckého zájmu obsahují Výběrové bibliografie (2002, 2012, nejnovější: Výběrová bibliografie. Prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. Česká asociace slavistů, Brno 2022. 556 s. ISBN 978-80-88296-18-8).

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz