Císařův prezident. Tajemství rodiny Tomáše Garrigua Masaryka

David Glockner, Dušan Spáčil: Císařův prezident. Tajemství rodiny Tomáše Garrigua Masaryka. Knižní klub, Praha 2015- ISBN 978-80-242-4764-9.

Ivo Pospíšil

Český investigativní novinář a nadaný spisovatel, který také pracoval v Lidových novinách, ale předtím i v „lehčích“ periodikách, Vladimír Dundr (roč. 1971), známý svými kvalitními materiály, vydává pod pseudonymem Tomáš Glockner zajímavé prózy, např. thriller Satanovo vejce (Daranus, Řitka 2009), Zlý sen (Epocha, Praha 2010) nebo Dvě: Když vás pronásleduje minulost jménem Mengele (BVD, Praha 2013), publikuje nyní vskutku atraktivní knihu, a to ve spolupráci s Dušanem Spáčilem, jenž s ním sdílí i copyright. Téma je výsostně delikátní, asi více pro Čechy než pro Slováky nebo Rakušany či Habsburky, téma vícekrát omílané spíše bulvárem, ale v podstatě respektované i jinde a spíše tutlané nebo prezentované jako nevhodné: původ T. G. Masaryka, přesněji řečeno jeho otce. Vždy se o něm pochybovalo, tedy o tom, že by jeho otcem byl člověk spíše pologramotný, o tom, že by se s ním seznámila a vzala si ho jeho matka, německy mluvící osoba zběhlá v „panských“ věcech, inteligentní a relativně vzdělaná, a to v poměrně pokročilém věku. Kandidátů na otcovství bylo vždy více včetně židovského statkáře Nathana Redlicha, u něhož Masarykova matka pracovala, čímž se mezi českými antisemity také vysvětloval Masarykův údajný filosemitismus. Masarykova matka Teresie Kropáčková (Kropaczek) byla o deset let starší než její manžel Josef/Jozef (psáno různě) Masárik (pravopisná změna byla provedena mnohem později) z uherské strany řeky Moravy ze slovenských Kopčan, panský kočí, který potom pozvolna stoupal ve služební hierarchii. I to ovšem autor spojuje s údajným Masarykovým otcem, jímž měl být sám císař František Josef I., i když jeho zdůvodnění různých peripetií jsou hodně krkolomná. Celá kniha je založena na sledování dokumentárních indicií svědčících o císařově otcovství, které dokládá i to, že svého levobočka neztrácel ze zřetele a pověřoval různé osoby dohledem nad ním a jeho rodinou. Těmi pověřenci byly různé osobnosti stojící blízko vídeňského dvora, včetně brněnského policejního ředitele Le Monniera a dalších – ti všichni i hodnostně stoupali a pohybovali se se svými profesními místy na místa pobytu císařova nemanželského syna, jenž se přes Brno dostává do Vídně a později dál. Odkazuji tu ještě na výbornou recenzi redaktora Orientace, přílohy Lidových novin, Petra Zídka, bývalého autorova kolegy, který píše o asi nejprůkaznějším svědectví o otci budoucího československého prezidenta, a to o bádání profesora filozofie Otakara A. Fundy (roč. 1943), který měl v roce 1994 možnost ve Vídni studovat archívní materiály týkající se Masaryka i Františka Josefa I. včetně poznámky v diáři „Kropaczek erl.“ – rozuměj „erledigt“, tedy Kropáčková – vyřízeno (ad acta) – tato německá verze jména se v císařově zápisníku neobjevuje jen jednou. Funda prý svá zjištění (v archívu si nesměl dělat kopie ani výpisky) vtělil do Memoranda, které adresoval některým českým institucím včetně Ústavu T. G. Masaryka v Praze, ale nechtěl se tímto způsobem jako ten, kdo si T. G. M. váží, zviditelňovat (viz rec. P. Zídka Masaryk, syn Franze Josefa, Orientace, LN, 8.–9. 8. 2015, s. 20). Pravda je, že autor recenzované knihy se příliš nenamáhá doložit svoje hypotézy vědecky, tedy konkrétními odkazy na materiály apod. Z tohoto hlediska má recenzent Zídek pravdu, že kniha nesnese vědecká měřítka, ale na druhé straně se jejímu autorovi myslím podařilo způsobem vpravdě detektivním určit okolnosti, za nichž v císařově mládí vznikla tato milostná epizoda v době politicky a emotivně vypjatých let 1848–49, poctivě spočítal i měsíce od početí k svatbě s Josefem Masarykem a k porodu a využil i hypotézu profesora Masarykovy univerzity, známého muzikologa a hudebního skladatele Miloše Štědroně, mimochodem velmi dobře zdůvodněnou, že šlo o běžné sexuální zajištění mladičkého císaře venerologicky zdravými, zkušenými ženami.

Když stojím proti dnešní Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, bývalému německému chlapeckému gymnáziu, z něhož byl Masaryk pro konflikt s jeho ředitelem vyloučen, za zády s bývalou německou technikou, kde studoval Robert Musil a kde byl profesorem jeho otec – a za rohem bydleli (nyní součást Masarykovy univerzity) – a když jsem se prokousával jeho korespondencí se Zdenkou Šemberovou, kde je náhle Masaryk obnažený, bez svatozáře, kvůli ní i kvůli jejímu otci i kvůli kostrbaté češtině připomínající spíše českou gotickou literaturu 14. století, musím myslet i na peripetie popisované v této velmi čtivé, atraktivní a dobře napsané knize.

Je ovšem pravda, že v knize, která se čte jedním dechem, tato detektivní nit poněkud slábne, ale nikdy se zcela neztrácí, tak jak autor prochází Masarykovým životem, včetně vztahů k ženám – zajímavé je, že se nezmiňuje – jestli se nemýlím – zdá se o posledním Masarykově erotickém vznětu kolem jeho osmdesátky, a to ke spisovatelce Oldře (Oldřišce) Sedlmayerové (nar. 1886 v Kuřimi, zemř. 1954 v Poděbradech, působila v Tetčicích u Brna, básnířka a prozaička, autorka dětských knih, členka spíše levicových nekomunistických stran včetně někdejší Masarykovy realistické) – její postava by stála za samostatné bádání; jí věnoval stařec Masaryk řadu výslovně intimních dopisů. Erotická aktivita ostatně jako by také podporovala jeho císařský původ, stejně jako opakované signály, že si byl svého původu vědom, podobně jako jeho nejbližší okolí. Vše by to chtělo důkladně ověřit, ale není to jednoduché, neboť málokdo má na tom zájem. Jak autor píše v kapitole 27 s názvem „DNA“, kde mu ovšem jde o genetické určení otcovství a kde přemýšlí, odkud získat patřičný materiál: „Pokud výsledky rozboru DNA budou potvrzovat teorii, že otcem Tomáše Masaryka je císař František Josef I., bude jejich zveřejnění naprosto skandální. Pokud ji naopak vyvrátí, bude to znamenat, že teorie o Masarykově nelegitimním původu je jen báchorka. Dílko závisti a nenávisti Němců, katolíků nebo že jde jen o despektní drb staré aristokracie, která se Čechům přeci vždycky posmívala. Ale není to nakonec jedno? Tomáš Masaryk je velkolepá postava moderních dějin, která si zaslouží úctu a obdiv. Ať byl jeho otec kdokoli…“ (s. 286). Smířlivý konec sice snímá z autora a jeho díla označení senzacechtivosti za každou cenu, zvláště když jde o hypotézu nenovou, na druhé straně v té době se prověřuje všechno možné a investigativita je základní vlastností epochy, která vše tajuplné a magické odstavila na vedlejší kolej a ukázala i akt početí a zrození jako věci takřka mechanické povahy a lidský osud jako záležitost jedné maličké složky genomu, kde je už vše naprogramováno. Móda rodokmenů, kdy se zájemci dovídají o svém původu a ne vždy to jsou pěkné věci, dodává sílu těm, kteří by raději nechali vše pod pokličkou, nepokoušeli ďábla v nás. Masarykovi by to jistě neuškodilo, pro české monarchisty by to byl argument navíc pro obnovu království, ale ne vše je dobré odhalovat a ne vždy je dobré hrát si na Boha – když už císaři vezmeme, co jeho jest, ponechejme aspoň něco Bohu. Ale nevěřím, že tento výzkum vypuštěný jako džin z láhve tímto končí: jistě se najdou další, až se dopátrají tzv. pravdy. A možná před nimi pak zůstane jen velké prázdno, vždyť filozofie a literatura se tajemstvím přímo živí. Jinak mohou tato spekulativní bádání vyvolávat ještě další, spíše nehezké pocity: s obyčejnými lidmi, jimž naši politikové s oblibou stále častější říkají „řadoví občané“, se tu hraje nepěkná hra: mocní si řídí svůj svět a občan tu stojí jako solný sloup nebo jako nástroj. Jak tento svět fungoval a funguje, můžeme jen tušit. Každý si to jistě rozebere sám podle svých zkušeností.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2015
  1. Portréty prežitia (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Jaroslav Čejka: Odcizená krajina (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Bibliografie nuda je? (Ivo Pospíšil)
3-4 | 2010
  1. Debut Mariany Čengel Solčanskej
1 | 2010
  1. Zoltán Rédey