HRABOVÁ, L. Kniha jako svědek. Příběhy skryté v rukopisech a tiscích ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého a Vědecká knihovna, 2018.

Normalizace sedmdesátých a osmdesátých let minulého století udělala na vysokých školách nesmírné škody. Řada vynikajících odborníků byla určena k manuální práci. Medievalista Jiří Daňhelka z olomoucké Univerzity Palackého např. musel jít k zedníkům. Horší to měla strana a vláda se ženami. Poslat je ke stejné práci se i jim zdálo nedůstojné. Tak historička Libuše Hrabová (1928) nerozmnožila řady nádvorních a jiných part a nalezla své uplatnění v olomoucké Státní vědecké knihovně. Pochopitelně ne v oddělení pro styk se čtenáři. Byla dána kamsi bokem, vyplňovala žádanky pro jiné bibliotéky, časem se však dostala k starým rukopisům a tiskům.

A právě zde to začíná, podobně jako v minulosti. Když byl totiž kdysi dávno habsburskými omezenci vyhnán J. A. Komenský do ciziny, teprve tam se stal pedagogickou a filozofickou kapacitou. Když socialistické Československo opustil Egon Hostovský, teprve tehdy došlo k završení jeho prozaického díla. A podobně se stalo i s olomouckou historičkou, která ze styku s neznámými, zasutými a zapomenutými rukopisy a tisky došla k poznání, které otevřelo novou cestu. Knižní podoba tohoto poznání a objevů dostala název Kniha jako svědek a byla zveřejněna s odstupem času roku 2018.

Téma práce Libuše Hrabové je naznačeno v jejím podtitulu: Příběhy skryté v rukopisech a tiscích ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci. Autorčin zájmový rozsah je přitom neobyčejný, pohybuje se od antického světa až po naše tisíciletí. Hrabová je sice důsledná historička (včetně odkazů a citací), avšak její kniha se čte jako beletrie, autorka vědomě volí popularizační formu.

Způsob její práce je neobvykle extenzívní. Jednotlivé kapitoly knihy jsou sice zaměřeny na určité rukopisy a tisky a na jejich tvůrce, historička však používá a odkazuje i na sekundární literaturu. Výsledkem tohoto postupu je, že nezbytně podá portrét osob s danou problematikou svázaných. Tak např. do kapitoly o lékaři Tomáši Jordánovi z Klausenburku je vložen portrét jeho monografisty Gustava Gellnera, staršího bratra básníka Františka Gellnera, a Gustavova syna Jana, kanadského letce z druhé světové války.

To je otázka metody, jež autorka uplatňuje nejen v kapitole o Tomáši Jordánu z Klausenburku, ale rovněž v kapitolách o kaplanu Machovi z Hnojic, o rytíři Ulrichu von Huttenovi, o G. W. Leibnizovi, o redaktorech Prešpurských novin a o čarodějných knihách. Mnohé z těchto postav nahlédla z poněkud jiné stránky, a pokud jde o vzácné rukopisy a tisky, psané také hebrejsky a arabsky, vytáhla je na světlo boží a upozornila na ně odbornou i širší veřejnost.

doc. PhDr. František Všetička, CSc. (*1932) je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou.

Kontakt: fvseticka@seznam.cz