Jaroslav Lehečka

Škoda Plzeň procházela po skončení I. světové války velmi komplikovaným obdobím a musela řešit řadu problémů, včetně těch souvisejících s organizací a resktrukturalizací výroby. Na druhé straně nastaly některé okolnosti, které pozitivně ovlivnily šance plzeňského podniku na významné uplatnění a to nejenom na světových trzích. Mezi tyto okolnosti patřilo i uplatnění některých ruských i ukrajinských odborníků ve Škodovce v rámci tzv. Ruské pomocné akce (NYKL, 2021, s. 8). To se významně projevilo zejména progresí v technických profesích, a to například v osobním zapojením těchto odborníků ruské a ukrajinské národnosti do exportních aktivit v meziválečném období. Jednalo se například o významné zapojení inženýra A. S. Lomšakova, autora mnoha úspěšných vynálezů (např. tzv. Lomšakovův plošinový rošt) a v dalším textu zmíněných významných technických odborníků (SOA, LOMŠAKOV). Byl to zejména inženýr Lomšakov, který v oblasti československého průmyslu až do tragických mnichovských dnů manažersky velmi úspěšně hájil zájmy podniku v ostrém konkurenčním boji s anglickým, německým a americkým kapitálem.

Ruská pomocná akce byla programem vyhlášeným československou vládou v roce 1921 a byla určena uprchlíkům z Ruska (potažmo SSSR), kteří byli nuceni opustit svou vlast po bolševické revoluci. Tedy skutečným uprchlíkům, kterým ve vlasti hrozila smrt z důvodu politického či náboženského přesvědčení. Její úspěch spočíval i v tom, že šlo pomoc kulturně kompatibilní imigraci, lidem z obdobného civilizačního a hodnotového okruhu, o pomoc blízkým partnerům. Zřejmě rozhodujícím faktorem samotného uskutečnění a pozdějšího úspěchu této akce v Československu byl mimořádný osobní příspěvek a zájem prezidenta Masaryka – a dále ministra zahraničí Edvarda Beneše a dalších zainteresovaných osob (RUSKÁ A UKRAJINSKÁ EMIGRACE, 1995, s. 21). Šířeji vymezeno – v ruských emigrantských kruzích se název „ruská pomocná akce“ stal později obecným označením pro veškerou pomoc poskytovanou ruským emigrantům v letech 1918–1927 ze strany Československa, Bulharska, Německa, Francie, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a několika dalších zemí, které tehdy přijaly ruskou emigraci.

V kontextu uvedeného je nutné zdůraznit, že šlo o program zaměřený jak na asimilaci ruských emigrantů v Československu, tak i na přiměřené zachování a další rozvíjení jejich vlastní kultury a vědy (PŘÍBĚHY EXILU, 2018, s. 18). Vzdělávání ruských talentů bylo považováno za velmi prospěšné i pro mladý československý stát. V jeho bytostném zájmu bylo i obnovení silného a jemu přátelsky nakloněného Ruska na jeho východní hranici také z důvodu ochrany jeho vlastní existence před zejména německou hrozbou. Samozřejmě, v těchto představách šlo o Rusko zbavené bolševické nadvlády. Rusko, které bude poté potřebovat množství náležitě proškolených odborníků schopných posléze personálně obsadit a řídit domácí demokratizovaný státní aparát, bankovnictví, průmysl apod.

I proto byla Ruská pomocná akce v Československu financována ze státního rozpočtu, zejména z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ze strategických důvodů a v národním zájmu. Předpokladem byla krátkodobost, což se ale ukázalo být iluzorním. Zákonem RČS ze dne 20. 3. 1919 č. 175 byla vládou schválena pomoc Rusku pod původním názvem „Podpůrná akce ve prospěch uprchlíků v R.Č.S. “. Na její realizaci se podílelo celkem 17 ministerstev, vládních úřadů, Červený kříž a řada dalších institucí. V červenci 1921 bylo vládou schváleno nařízení o provádění Ruské pomocné akce (RPA) pod osobní záštitou prezidenta T. G. M. „na základě myšlenky humánní, slovanské, politické a hospodářské“. Tato velkorysá akce byla schválena vládou jako státní a hrazená z rozpočtu ministerstva zahraničních věcí (MZV).

Na MZV byla organizací pověřena sekce II/2 pod vedením zplnomocněného ministra dr. Václava Girsy (DEJMEK, 2013, s. 70). Ten také řídil meziministerskou komisi koordinující RPA. Tato komise poprvé zasedala dne 29. 7. 1921 a její průběh jasně ukazoval stanoviska zodpovědných osob k plnění náročného úkolu, který nebyl od počátku chápán jen jako ekonomický.

Bylo vytyčeno několikabodové zaměření akce, z nichž pro účel tohoto zkoumání nejdůležitější bylo:

1. Organizování první pomoci emigrantům, poskytování nezbytných peněžních výpomocí a vytvoření zprostředkovatelen práce.

2. Umožnění dokončení studia ruským a ukrajinským studentům, podporování vědeckých a uměleckých pracovníků, podpora široké vrstvy emigrace při získávání odborného vzdělání (družstevní, zemědělské, autoškoly a dalšího zaměření) (viz HAVEL, 2009).

Podpora rozličných emigrantských spolků a institucí již existovala od roku 1919, neměla však charakter takto široce založené, vládou garantované akce. Rozsáhlé vzdělávání ruských emigrantů, zejména mládeže, se jevilo v té době jako finančně nejnáročnější složka celé akce. Do dělby práce při jejím splnění byly mimo státní instituce zapojeny například ještě Československý červený kříž, v dalším textu zmíněný ruský ZEMGOR, Všekozácký selsko-hospodářský svaz a další.

Na pomoc ruské a ukrajinské emigraci bylo ze státního rozpočtu prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí poskytnuto:

Zdroj: KELIN, Alexej: Ruská pomocná akce (1921–1945), Praha, 2017.

Z hlediska časového rok po uzavření čs.-sovětské smlouvy oficiální podpora ustala. Celkově bylo vynaloženo přes 1,1 mld. československých Kč.

Z organizačního hlediska první transporty emigrantů začaly do ČSR přijíždět již na konci roku 1921 z Galipole, Cařihradu a z Lemnosu. Samozřejmě, že vzhledem k politické a hospodářské situaci (radikalizace levice, prosincová generální stávka) vznikaly obavy, aby se s ruskými emigranty nedostaly do země „nevítané živly“, provádějící zde svoji propagandu, zejména bolševickou a monarchistickou.

Naštěstí někteří úřední činitelé v Praze měli velmi dobré kontakty například s francouzskými úřady. Zde již měli zavedené postupy se svými 400 000 ruskými emigranty. Spoluprací s nimi rychle získali bohaté zkušenosti. Tak vznikla například instituce ZEMGOR – „Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv“. ZEMGOR již v roce 1920 otevřel v Praze svou pobočku se sídlem nejprve v Panské ulici, později v Praze II, Rumunská ulice 1 (HAŠKOVÁ, 2019, s. 3).

Technické uplatnění emigrantů

Československý trh práce po roce 1918 upřednostňoval své občany před cizinci. Nicméně poněkud jiná situace nastala v roce 1921. To souviselo s tím, že velké množství vysoce vzdělaných Rusů bylo nuceno z důvodu neklidné a vyostřené politické situace uvnitř své země po bolševické revoluci emigrovat. S uplatňováním ruských, ukrajinských a dalších ruskojazyčných emigrantů na československém trhu práce aktivně pomáhal velký rusofil a rovněž mecenáš Dr. Karel Kramář (Pražský hrad – archiv D 3/66/20: Karel Kramář, první československý premiér, poslanec Národního shromáždění), kterému v rámci tzv. Ruské pomocné akce s umisťováním technicky vzdělaných emigrantů do předních československých závodů, textilek a cukrovarů vypomáhali např. advokát Dr. Ladislav Pluhař (ŠETŘILOVÁ, 2003, s. 81–89) a nebo organizátor a pozdější ředitel Škodových závodů Vilém Hromádko (ANM).

Pokud se týká možnosti dalšího uplatnění ruskojazyčných emigrantů, nebyla situace úplně jednoduchá, ale to se netýkalo zejména technických odborníků, ti byli přijímáni bez větších obtíží, neboť jejich služby byly velmi přínosné (BYSTROV, 1999, s. 28–29). Velký počet takovýchto inženýrů působil i ve Škodových závodech na území Československa. Zde se velmi rychle seznamovali s organizací a výrobou podniku (např. SOA, POPOV). Z výkazu zaměstnanců o počtu cizinců, kteří v roce 1925 pracovali ve Škodových závodech, vyplývá, že Rusové a Ukrajinci měli vedle ostatních národů jednoznačně nejpočetnější zastoupení (SOA, KARLICKÝ). Převážná většina z nich byli technicky vzdělaní inženýři a nastoupili do různých oddělení Škodových závodů mezi léty 1921–1924 (Dtto SOA, KARLICKÝ).

Jedním z inženýrů ruského původu, který se nejvýznamněji dostal do povědomí plzeňských škodováků, byl inženýr Vladimír Dmitrijevič Popov (SOA, POPOV), který se narodil v roce 1880 ve Vjatské gubernii. Do roku 1907 navštěvoval jako soukromý posluchač Technologický institut v Petrohradě. Obdržel následně několik patentů na vážicí a balicí stroje a našel uplatnění v petrohradském mechanickém závodě J. A. Semjonova. Od roku 1916 působil v akciové společnosti Rusko-baltských závodů. Z Ruska Popov emigroval do Jugoslávie, kde se podílel na zřízení závodu pro přesnou mechaniku. Posléze jej získal organizátor V. Hromádko a v roce 1922 uzavřel smlouvu se Škodovými závody a začal pracovat jako ředitel projekční kanceláře a konstruktér strojů tabákového průmyslu (SOA, POPOV). V červenci roku 1925 uzavřel mj. se Škodovými závody ujednání, které mu zaručovalo licenční poplatek ve výši 10 % po dobu 15 let z čisté ceny každého vyrobeného stroje na cigarety a též i vážícího stroje na tabák. Jeho kariérní postup pokračoval, a tak se již v roce 1932 stal víceředitelem celých Škodových závodů. Ze zdravotních důvodů se rozhodne později předat vedení svým kolegům. Předtím však ještě stihnul dokončit nové vážicí přístroje na třídění střel. Umírá 28. 11. 1941 ve věku 61 let a je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze (Dtto SOA, POPOV).

Další zajímavou osobností, kterou pro Škodovku získal organizátor Hromádko, byl i Pjotr Ivanovič Dimitrovskij (SOA, DIMITROVSKIJ), který se narodil 3. listopadu 1887 v Kyjevě. Technické vzdělání získal v Petrohradu. Následně působil v závodech v Kolomně nebo Charkově. Významným doporučením bylo jeho předchozí uplatnění v Rusko-Baltské loděnici či v Novorossijské loděnici. Ve Škodových závodech se prosadil hned časně od 1. února 1921 a byl zde až do 31. prosince 1931 místně jak v Plzni, tak i v Hradci Králové a v Praze. Pracoval v Plzni, kde společně s dalším a významným vynálezcem – již zmíněným A. S. Lomšakovem (SOA, LOMŠAKOV) zdokonaloval topení pro spalování méněcenných paliv. Dále s ním pracoval na pohonech roštů a dalších různých topných zařízeních. Zapojení obou těchto mužů bylo přizpůsobeno jak praktickému účelu, tak i teoretickému výzkumu. Po sedmi letech působení ve Škodových závodech byl přeložen do jiného střediska, následně mu Škodovy závody zvyšují plat a jako spolehlivého zaměstnance se jej ve Škodovce daří udržet – poptávka po takovýchto vysoce vzdělaných technicích velmi vzrostla. Navzdory tomu nakonec díky snižování počtu zaměstnanců zmíněnému v úvodní části stati ukončuje koncem roku 1931 služební poměr a odjíždí do SSSR.

Kromě těchto exponentů se ve Škodových závodech aktivně zapojili i další významní techničtí odborníci do důležitých exportních oblastí výroby – v oddělení lokomotiv to byl např. Ivan Michov. Ve zbrojním průmyslu byli zapojeni Vasilij Tarnovskij, Evžen Šajtanov nebo Alexej Čudinov. Specifickou problematikou konstrukce střel se zabývali Leonid Abramovič a Nikolaj Gavlikovskij. A v neposlední míře pomáhal výše zmíněnému Vladimíru Popovovi s organizací produkce cigaretových strojů rovněž vynikající odborník Ivan Semjonov (ANM, FIERLINGER, s. 21).

Ve Škodových závodech docházelo počátkem 30. let v důsledku hospodářské krize, obdobně jako jinde, ke snižování počtu zaměstnanců, a to postihlo v různé míře též i ruské a ukrajinské emigranty. Poněvadž se ovšem v Rusku drželi bolševici dále u moci a původní myšlenka dočasného ruského demokratického exilu brala pomalu za své, začalo docházet k jejich sekundární emigraci dále na západ. Rostoucí nezaměstnanost ani hospodářská krize však nezastavily významný pokrok ve vytvoření kontaktů v oblasti průmyslového rozvoje. To položilo základ následné československo-ruské průmyslové spolupráce ve 30. letech 20. století a stalo se tak reálným odrazem významu Ruské pomocné akce v dalším období pro Škodovku v Plzni i pro další významné československé průmyslové podniky.

Literatura

ANM, Fond Karel Kramář, karton 9, Vilém Hromádko – korespondence z 9/2025.

ANM, Fond Zdeněk Fierlinger, karton 30, inv. Č. 1101-2.

BYSTROV, V.: Z Prahy do Gulagu aneb překáželi. Praha 1999.

DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa, Díl II, Biografický slovník československých diplomatů 1918–22, Praha 2013.

Dtto SOA Plzeň, Fond Karlický, sign. 0148/2730.

Dtto SOA Plzeň, sbírka Vladimír Popov, Služební ujednání.

HAŠKOVÁ, D.: Meziválečná ruská emigrace a SLÚ, AV ČR, Praha 2019.

HAVEL, Ondřej: Začátek Ruské pomocné akce a činnost Ukrajinského komitétu v Československu v 1921–1925, Olomouc 2009.

KELIN, Alexej: Ruská pomocná akce (1921–1945), Praha, 2017.

NYKL, H. Instituce a osobnosti ruské meziválečné emigrace v Československu, Nakladatelství Karolinum, Praha 2021.

Olšany, nekropole ruské emigrace, Ruská tradice, Praha 2013.

Příběhy exilu, Památník národního písemnictví, Praha 2018.

PUTNA, M. – ZADRAŽILOVÁ, M. Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991. Brno 1993–1994.

Ruská a ukrajinská emigrace v československé republice 1918–1938, AV ČR, Praha 1995.

SOA Plzeň, Fonf Karlický, sign. 14/2730: Ze 102 cizích zaměstnanců bylo 34 ruské národnosti. (Výkaz pracovníků a.s. dříve Škodovy závody k 1. 3. 1925).

SOA Plzeň, sbírka A. S. Lomšakov, životopis.

SOA Plzeň, sbírka Dimitrovskij, Různé dokumenty o jeho činnosti ve Škodových závodech.

SOA Plzeň, sbírka Vladimír Popov, Služební ujednání.

SOA Plzeň, sbírka Vladimír Popov.

SOA Plzeň, Vladimír Popov. Služební ujednání.

ŠETŘILOVÁ, J.: Karel Kramář – otec ruské emigrace, Praha 2003.

ZUBOV, A. B. Dějiny Ruska 20. století, Argo, Praha 2015.

Jaroslav Lehečka