Ptáci posledního léta

Autor originálu: Vladimir Rafejenko

Autor překladu: Petra Liebl

Jazyk originálu: ukrajinština



Není to tak dávno, co jsme s pár přáteli vzpomínali na divné jaro a léto roku 2014. Každý měl samozřejmě své vlastní vzpomínky, ale zřejmě jich bylo i hodně společných. Mně se například vtisklo do paměti, že ve čtrnáctém roce se na jaře v centrálním městském parku v Doněcku objevilo tolik slimáků a šneků, kolik jsem jich za celý život ještě nikdy neviděl. Přes cestičky za bílého dne neustále přebíhaly myši, což vyvolávalo podivnou směsici lehkého hnusu a údivu. Promiňte, ale v úplném centru velkého průmyslového města. Co se to děje?

Jaro tehdy bylo vlhké. Stromy nerozkvétaly postupně, ale všechny vypustily květy jaksi naráz, jako prapory smrti nebo lásky, což vhánělo slzy do očí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že stromy společně rozkvétají pro válku, ale ohromovalo to i tak, takříkajíc samo o sobě. Hleděl jsem na ten rozpuk, a v hrudi se začalo probouzet něco tak palčivého, že mi docházel vzduch i slova.

Deště vytvářely neprostupnou clonu. Večer nad městem proplouvalo nebe s modrými a černými pruhy. Abych unikl depresi, dělal jsem každé ráno kolečka kolem rybníků. A pamatuji si, jak na mě křičeli mladí havrani a honili se za mnou po vršcích stromů, jako by mě od těch rybníků, od těch cestiček vyháněli. Špačci se normálně zbláznili, několikrát si mi zčistajasna prostě sedli na ruce. Hrdličky se vrhaly pod nohy. Slavíci zpívali tak sladce, až z toho šla hrůza. Nějak jsem ve zpěvu ptáčka, který potom už nikdy nezpíval, napočítal dvanáct různých slok.

„Co to děláš? Přestaň, zlatíčko,“ naléhal jsem, „za chvíli dostanu infarkt.“

Ale on zpíval a zpíval.

Vrány, straky, čížci, stehlíci, skřivani i další ptáci něco věděli a snažili se nás všechny varovat. Všechny, které mělo smysl varovat.

Ano, právě toho jara jsem v naprostém centru města spatřil skřivana. To nebylo možné, to vám řekne každý příčetný přírodovědec. Ale já přísahám, že se to opravdu stalo. Popravdě řečeno to bylo tenkrát poprvé a naposledy, co jsem skřivana v Doněcku spatřil. Bylo nedělní ráno. Šel jsem do kostela. Jak? Něco jsem si broukal, ale možná že jsem se naopak snažil hovořit s naším Otcem nebeským. Už si nevzpomínám a asi to není důležité. Hlavní je, že jsem šel. Vycházelo slunce, ráno bylo vlahé, voňavé a takové něžné, jako malované. Taková rána v přírodě nebývají, to je jisté. Ale ono bylo.

Takže jsem se snažil odtrhnout od té neskutečné krásy a, jak říkám, něco jsem si broukal nebo naopak odříkával modlitbu. A tu náhle, zničehonic vyletěl přímo z neveliké zahrádky ohrazené plotem vzhůru jako svíčka skřivánek. Zastavil se nad mojí hlavou a začal zpívat. Nejdřív jsem nechápal, co se děje. Protože jsem samozřejmě ani na území města, a dokonce ani v jeho okolí skřivana nikdy neviděl. Však on taky většinou žije na poli, a rozhodně ne na rohu takové a makové ulice tři metry od Solovjanenkova operního divadla. Takové věci se prostě nestávají.

Ale nechme toho. Jak říkám, šel jsem na bohoslužbu. Měl jsem asi patnáctiminutové zpoždění. Když jsem ale spatřil toho ptáka, nedokázal jsem se pohnout z místa. Jen jsem stál a koukal. Jistěže pták člověku liturgii nenahradí. Protože bohoslužba, jak známo, je vážná věc. A jak. Vrchol liturgického života církve. Boží služba lidem a zároveň lidská služba Bohu. Poslouchal jsem ptáka, a v tu samou chvíli Bůh Otec uváděl příchozí mé farnosti do plnosti Svého života, darujíce jim, tedy obyvatelům Doněcka, Svého Syna. Syn pak v průběhu bohoslužby Doněčanům většinou daroval při přijímání Těla a Krve Páně Sebe samého. Tak to všechno alespoň u nás na Donbase probíhalo do doby, než vojáci obsadili město. Jak to bylo potom, nevím.

Takže bohoslužba už dávno začala, a já jsem stál a poslouchal.

Se skřivánkem jsme vzájemně hleděli na sebe a na život, který se nám otevíral z různých úhlů vesmíru. Jemu z jeho a mně z mého. A z nějakého důvodu jsem po celou tu dobu, co jsem tam stál, cítil, že máme s ptáčkem společné poslání. Škoda, že se poblíž nevyskytl žádný člověk, žádný svědek, s kterým bych se mohl o zázrak ptačího zjevení podělit. Toho rána se dělo něco, co se mi nepřihodilo nikdy za těch pětačtyřicet let, které jsem do toho momentu ve svém městě prožil.

Jistěže zpěv a tanec jednoho malého ptáčka ve vzduchu rozhodně není to samé co bohoslužba. Já přece neříkám, že je to jedno a to samé, ale pamatujete si, jak to celé probíhá? Když tenhle nevelký, ale překrásný ptáček začíná zpívat, stoupá v rychlém letu vzhůru, kruh za kruhem. Jako by kreslil velkou spirálu. Svrchu klesá nejdřív pomalu, a potom skládá zprudka křídla a padá k zemi jako kámen.

Přesně tak na nás spadla válka.

***

Léto roku 2017 je jiné. A jaro, alespoň v Kyjevské oblasti, bylo bohaté na přízemní mrazíky. Počet šneků a myší nepřevyšoval vesmírný průměr. Ale prý bylo hodně hub, stejně jako tehdy, ve čtrnáctém roce. Čtu si zprávy a vtipné facebookové komentáře o Malorusku a o tom, že má nahradit Ukrajinu, a ledový drak v mém srdci pozvedá hlavu. Přesně před třemi roky se v Doněcku objevily první billboardy propagující tak zvané Novorusko. A řeknu vám, tehdy to bylo divné a směšné. Skoro stejně směšné jako teď. Jaké k čertu Novorusko, z jakého pomatení smyslů? Co to vůbec je? Vypadalo to, že máme co do činění s čistým, reflexí nezkaleným šílenstvím, jež se, jasná věc, nemůže nikdy realizovat. Ale následně se ukázalo, že ruští političtí technologové si nevymýšlejí zbytečné konstrukce, a ty, které vytvoří, umanutě prosazují.

To jediné, co mě trochu uklidňuje, je, že ptáci se chovají poměrně slušně – jak u Kyjeva, kde poslední rok žiju, tak i ve Vídni, kde teď pobývám. Takže možná bude v Evropě všechno v pořádku, kdo ví. Ale přesto, přesto mě zas jindy napadá, že ten samý skřivánek, který slétl dolů ve čtrnáctém roce, je ve vzduchu dodnes. A dodnes zní jeho zpěv. A já dál stojím a poslouchám ho, neschopný udělat krok vpřed.

Je třetí válečné léto. O nedělích se v kostelech proměňuje víno a chléb v krev a tělo Kristovo. Skřivánek létá ve velkých kruzích, stojí ve vzduchu jako svíčka a nevyhnutelně padá k zemi.

Překlad získal druhé místo ve 3. ročníku (r. 2019) překladatelské soutěže. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením autorky a se svolením pořadatele soutěže – České asociace ukrajinistů.

Petra Liebl (* 1987) vystudovala germanistiku a ukrajinistiku na pražské Karlově univerzitě. V rámci doktorátu v německém Münsteru se věnuje především sociolingvistice, ale kromě toho také divadlu, divadelní pedagogice, výuce němčiny a češtiny a samozřejmě překladu. Překládá z němčiny, ukrajinštiny a polštiny do češtiny a z češtiny do němčiny. Některé její překlady prózy (Jurij Izdryk - Voccek) a poezie (Julia Stachivska, Iryna Šuvaljova) vyšly časopisecky, v roce 2019 přeložila z němčiny do češtiny dětskou knížku Motýlí pošta a do němčiny lyrickou sbírku Kostel v mlze od Josefa Straky.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Ptáci posledního léta (Petra Liebl)
  2. Ptáci posledního léta (Eva Reutová)
1 | 2019
  1. Ukázka z českého překladu Dlouhých časů V. Rafejenka (Jekaterina Gazukina & Tereza Chlaňová)
2 | 2018
  1. DMO (Monika Ševečková)
  2. Noční hlídka (Eva Reutová)