Dopis z Poděbrad

Dana Ferenčáková

Do Poděbrad mne přivedla touha ponořit se do kyselky s bublinkami, což je ostatně přání všech lázeňských hostů. U zadního vchodu do hotelu „Libenský“ mne však zaujala pamětní deska, která oznamovala, že v tomto místě se nacházela Ukrajinská hospodářská akademie a tu navštěvovala ukrajinská spisovatelka Olena Teliha (1906–1942). Na desce, instalované na tomto místě 13. 12. 2008, je vyobrazen milý a mladistvý ženský obličej.

Ukrajinskou hospodářskou akademii jsem byla schopna alespoň odhadem zařadit mezi školy podporované v rámci „Ruské pomocné akce v Československu“, avšak jméno básnířky Oleny Telihy mi bylo zcela neznámé.

Jak je uvedeno i na pamětní desce na nádvoří poděbradského zámku, v letech 1922 až 1945 v Poděbradech sídlily dva instituty pro ukrajinskou mládež: jednak Ukrajinská hospodářská akademie, která měla povahu soukromé vysoké školy polytechnického typu se třemi fakultami, a jednak Ukrajinský technicko-hospodářský institut, který v pozdějších letech trpěl nedostatkem finančních prostředků, takže se změnil na školu, určenou pro dálkové studium. Rektorem hospodářské akademie byl otec Oleny Telihy Ivan Šovhenov a v meziválečné době akademii i institut absolvovalo několik stovek ukrajinských emigrantů. Dcera rektora Šovhenova – Olena – tam v letech 1922 až 1923 navštěvovala maturitní kurzy.

Osud Oleny Telihy mne zaujal kvůli její předčasné smrti. Byla snad obětí náletů anebo jiného neštěstí, provázejícího přechod fronty, jestliže zemřela ve svých šestatřiceti letech? Nikoliv, všechno bylo složitější.

Otec Oleny byl inženýrem, specializujícím se na vodní stavby, který pracoval na ukrajinském ministerstvu dopravy v Kyjevě. Po roce 1918 pro Ivana Šovhenova jako vládního úředníka již na sovětské Ukrajině nebylo místo, takže se rodina vystěhovala do ČSR. Zde se rodina usídlila v Poděbradech v r. 1922. Po dosažení středoškolského vzdělání Olena studovala na Ukrajinském historicko-filologickém ústavu Michaila Dragomanova a tam se seznámila s budoucím manželem Mykolou Telihou. Svatba se konala 1. 8. 1926 a na podzim 1929 manželé odjeli do Varšavy. Tam Olena našla ideově spřízněné intelektuály, přispívající do časopisu TANK. Vydával jej Jurij Lipa, který kolem sebe soustředil skupinu ukrajinských spisovatelů propojenou s Pražskou básnickou školou. V politickém ohledu se ukrajinská skupina lišila od pražské velkou nacionalistickou angažovaností.

Zdá se, že Olenu Telihu ovládl stesk po rodné zemi a po možnosti vyjadřovat se v mateřském jazyce, takže podlehla vlasteneckému zaujetí pro osvobození Ukrajiny. Po seznámení s básníkem Olehem Olžičem a pod jeho vlivem v r. 1939 vstoupila do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Přimkla se sice k umírněným Melnykovcům, ale přesto podlehla jejich nerealistickým vizím. Chtělo by se říci: jaká škoda, že ji více neovlivňoval střízlivý a kritický český racionalismus!

Její konec byl tragický. Domnívala se, že v Kyjevě, okupovaném nacistickým Německem, se může svobodně rozvíjet národní ukrajinská kultura. Když dne 30. 6. 1941 skupina OUN ve Lvově vyhlásila obnovení nezávislosti Ukrajinského státu, obě znepřátelené mocnosti – tedy SSSR i nacistické Německo – pochopily, že OUN nemohou podporovat. Pro Olenu Telihu mohlo být varováním, že týž den vypukly ve Lvově pogromy. Přesto Olena Teliha přijela do Kyjeva a tam se snažila organizovat literární život. Vydávala týdeník „Litavry“ a přispívala do novin „Ukrajinské slovo“. Zákaz na sebe nedal dlouho čekat. Ukrajinští spisovatelé byli zatčeni a zprávy o konci Oleny Telihy se různí. Někteří tvrdí, že byla zastřelena v Babím Jaru 22. 2. 1942, někteří dosvědčují, že si v cele podřezala žíly již o den dříve.


Teprve posmrtně byla její tvorba vydávána knižně v jejím mateřském ukrajinském jazyce: „Duše na stráži“ (1946), „Prapory ducha“ (1947, uspořádal O. Ždanovyč, vydala SURMA), „Ohnivé hranice“ (1977), „Listy a pohledy“ (2004, vydalo Nakl. O. Telihy), „O. Teliha – vybraná tvorba“ (2014, uspořádal O. Zinkovič, vydal Kyjev-Smoloskop).

V červenci 2018

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Koleda „Ščedryk“ zazněla u Milosrdných bratří (Dana Ferenčáková)
1 | 2019
  1. Človek v čase umenia a literatúry (Viera Žemberová)
1 | 2015
  1. Jágrovo tričko a článek Karpinského (Dana Ferenčáková)
1 | 2013
  1. Cizincem ve vlastní zemi: kéž by! (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Puškinův Památník a ten druhý (Ivo Pospíšil)