Koljovo/Koljovo příliš snadné vítězství?

Ivo Pospíšil

V sobotu 15. 2. 2020 vyšlo pod tímto názvem, leč bez otazníku, v příloze Lidových novin Relax/Pauza zamyšlení filmového kritika Kamila Fily. Příležitostí k tomu bylo udělení Ceny české filmové kritiky za „nejlepší film za posledních 30 let“ filmu Kolja od Jana a Zdeňka Svěrákových. Ten už své ceny kdysi dostal, šest Českých lvů, Zlatý glóbus a Oscara a jistě to není všechno. Těch třicet let je jistě politické výročí, takže toho se kritik možná chytil, neboť úkolem filmové, tedy umělecké kritiky, jsou umělecké, estetické kvality filmu. Poté, co jednoduše převyprávěl děj filmu s důrazem na jeho schematičnost a naivitu, komentuje to větou: „Hlavní hrdina se díky malému Koljovi zbaví nenávisti k Rusům, stane se celkově lepším člověkem, objeví v sobě zodpovědnost (možná spíše „odpovědnost“ – ip).“ To, že zejména Z. Svěrákovi kritici vytýkali sklon k idyličnosti, je známé. Možná se tohoto trendu spisovatel, scénárista a herec, soudě podle některých výroků – přece jen v posledních letech zbavil, ale to nic nemění na skutečnosti, že by se filmový kritik měl zabývat hlavně uměleckou kvalitou filmu: tím ostatním se mohou zabývat nekvalifikovaní, laici a mají na to právo. Ani zde bychom se asi všichni neshodli: naivita a idyličnost může mít silný společenský náboj a skutečně směřovat k humanizaci člověka a společnosti. Kolja je dílo umělecké, nikoli historický dokument. A pokud jde o umění, je to běžná metoda, postup, jenž nelze z umění vyloučit nebo zakázat. A nyní to hlavní: „Kolja je souborem klišé a stereotypů o národní holubičí povaze, oslavuje postavu stárnoucího fauna slintajícího nad mladými ženami, nechává nás tak snadno vyhrát nad dějinami i zvládnout rodičovskou roli, aniž bychom museli cokoli obětovat, nebo se přiblížili druhému. Pan Louka Kolju poučuje a vodí za ruku. Rus je pro něj pouhý nedokonalý a nevyzrálý Čech. […] Samozřejmě od filmu nelze chtít, aby byl jiný a byl o něčem jiném. Pouze v této dané poloze nám to dělá co nejsnazší. Vůči Koljovi se musíme umět vymezit. Ne z nenávisti. Klidně si přiznat, že nás v něčem dostává, rozebrat, jak zobrazuje minulý režim, jeho konec a katarzi. Vidět v jeho dokonalosti něco obludného a tu dokonalost mu přiznat. Rozhodně ale nemůžeme zůstat u toho, že to je bezproblémový, hezký, český, milý, hladivý film.“ Tož tak. Jsem rád, že kritik nakonec rezignoval na to, aby film natočil sám, aby byl jiný. Jen jsem si maně vzpomněl na proslulou povídku satiriků Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova Jak byl napsán Robinson, v němž byl autor, který původně popisoval život trosečníka na pustém ostrově, donucen cenzurou reprezentovanou redaktorem vylíčit ostrov jako místo zalidněné masami pracujících. Nicméně zůstává tu pluralis maiestaticus, jako by kritik mluvil za nějakou velkou a silnou skupinu, která rozhoduje, co si má kdo myslet. Zůstává příkazová forma, totiž co všichni musíme. Řekl bych, že nemusíme. Ale možná jednou – jak to tak vypadá – budeme opravdu muset. Nemyslím si, že to tak je. Klíčem k tomu je odpověď na otázku, proč vlastně film Kolja dostal v USA Oscara. Obvykle se myslí, že jen kvůli českému prostředí a osudu našeho národa a vylíčené normalizaci, ale – jak známe mentalitu našeho zaoceánského bratra – bylo to hlavně kvůli tomu malému Rusovi, to byla od tvůrců filmu dobrá rozvaha. I když se svět stal menším a lidé poučenější, informovanější, přesto je pravděpodobné, že by řadě Američanů dělalo i dnes potíže najít naši zemičku na mapě Evropy – ostatně jako řada Čechů si nepamatuje jména států americké unie, natož jejich hlavní města. Velmoci se přitahují, slabost Rusů k Americe je známá a naopak, nehledě na všechny animozity – ačkoli si lze přiznat, že Kolja dostal Oscara už přece jen před dávnou dobou a není zdaleka jisto, že by ho dostal dnes. Takže nakonec s názvem článku filmového kritika souhlasím: ano, bylo to Koljovo příliš snadné vítězství.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2018
  1. Co zbylo z našeho/jejich humanismu (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Řady slov pro praktické procvičování písemného projevu (Dana Ferenčáková)
1 | 2017
  1. Důvěra a svoboda (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Sloupek pláče a zapomnění (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Puškinův Památník a ten druhý (Ivo Pospíšil)