Ze zákulisí výuky češtiny jako druhého jazyka

Radan Kapucián

Učím češtinu jako druhý jazyk (dále v textu – čjcj), tentokrát pro začátečníky takřka na plný úvazek, chtěl bych se proto podělit o hrst nových zkušeností. Maje bohaté zkušenosti i s výukou našinců, mohu srovnávat, doplňovat, ale také přehodnocovat. Když se připravuji na další lekce, hledám si často nové materiály.

Mezi mými studenty se jedná převážně o Slovany, ale spoléhat se na příbuznost jazyků se dnes takřka nelze. Bohužel i našinci si postupně zvykli na to, že překročivše hranici, octli se v zahraničí, kde přece neumí česky, a okamžitě by přelaďovali do jakési úsporné verse angličtiny, jakéhosi napůl obrázkového pidgin. Konec konců, mnozí by nejraději při výletech vyhledávali jen McDonalda, kde sice už dávno podražili, ale přeci jen se tam cítí jako ve známém prostředí. Takže představa nás starších, že si spojí „vokno“, „okno“ a „vikno“, pomalu padá.

Mimochodem i u našinců se dnes postupně vytrácí zájem o studium cizích jazyků. Nejednou již mladší děti poukazují na to, že přece si všechno můžou najít na internetu, přeložit pomocí četných versí překladačů (prosím neplést s překladateli!) a přečíst v teple domova přímo v češtině. O dokonalosti takových překladů koluje mnoho více či méně úsměvných historek, že?

Hodlám-li učit na základní škole a připravovat moje žáky-cizince na blížící se přechod do běžné výuky, musím do určité míry respektovat aktuální rámcové vzdělávací plány. Pak tedy nezbývá než se maximálně soustředit na to, co považujeme pro základní školu za nejdůležitější, ostatní dočasně pominout či výrazně zestručnit (Zde se mi osvědčilo, obzvláště u aktivnějších skupinek, poskytovat průběžně odkazy na další dostupné materiály, obzvláště via internet). Samozřejmě, řečnická otázka: co že patří do těch opravdu fundamentálních zákonitostí a pravidel? Zkusme ovšem vyjít z toho, že se nelze spolehnout na jakoukoliv předchozí znalost našich místních pravidel.

Zmíním též ve stručnosti úvodní audio-orální kurs, během něhož si studenti osvojují ty nejjednodušší komunikační návyky prostřednictvím prostých otázek a odpovědí typu „odkud jsi?“ (Ve zmíněním kontextu dočasně neřešíme gramatické vztahy, používajíce podobné otázky jako frázi), zpočátku pouze v ústní versi, ale s důrazem na porozumění celým větám a stručným pokynům. Ten trvá zpravidla pouze prvních několik lekcí, případně týdnů, dle intensity kursu. Zde se doporučuje co nejvíc názornosti, například sehrát scénku při ukazování situace setkání, dialogu s prodavačem, rozhovoru na letišti apod.

Poté, pokud to úroveň vzájemného porozumění umožňuje, se mi osvědčilo připomenout všem základní úrovně jazyka, o nichž hovoříme. S ohledem na pokročilejší kursy můžeme zmínit i základní lingvistické disciplíny, už proto, že se tato označení hojně užívají i v metodikách jiných jazyků.

Mám na mysli především:

a) na úrovni hlásek fonetiku,

b) na úrovni slov lexikologii, morfologii a slovotvorbu,

c) na úrovni vět pak syntax.

Mimochodem, pokud chceme zmínit i stylistiku, pak se už jedná o následnou úroveň textů. O krok dále by se pak mohlo možná už hovořit o pansofii? Nechme prozatím marginálních spekulací!

Proč tyto úrovně zmiňovat? Těším mne, že se poměrně často setkávám s rozličnými zvídavými otázkami našich studentů. Někteří se dokonce zmiňují i o tom, že příslušné odpovědi hledali někde na internetu či v jakýchsi příručkách, avšak marně. Opravdu? A uměli vůbec položit otázku? Jistě v jednotlivých případech nám pomůže například Internetová jazyková příručka1, ale jestliže jsme si neosvojili příslušná pravidla2, nejspíš budeme ten pravopis „lovit“ stále! (Co připustit, že i pravidla pravopisu patří mezi regionální konvence? Poznámka k diskusi).

Právě na vhodnou formu dotazování přece navazují řečová umění! Samozřejmě nelze opomíjet četná důležitá jazyková pravidla potřebná pro kultivovanou formální i neformální komunikaci, ale při nevhodném výběru, případně při přemíře informací bychom mohli studenty zbytečně přesytit, čím by mohl nastat nežádoucí efekt „vypínání“ (Pokud se člověk ocitne v cizím prostředí, kterému nedokáže porozumět, tak někdy přestává s okolím vůbec komunikovat).

V učebnicích se o těchto uměních zpravidla podrobněji nehovoří, spíše bývá o nich zmínka zařazována do některých metodických příruček3. Pro stručné připomenutí postačí názorná tabulka.

Řečová umění

Ústní komunikace Písemná komunikace
Hovořit Psát Aktivní činnost*
Naslouchat** Číst Pasivní činnost

Poznámky:

* Zde „aktivní“ ve smyslu, že člověk musí ještě vynakládat nějakou další námahu (pracovat s hlasem, vzít do ruky psací potřebu).

** Zde důsledně rozlišujme prosté „poslouchat“, například „poslouchat rádio v autě“ a „naslouchat“ ve smyslu „pozorně poslouchat“, tedy vědomě přemýšlet o obsahu a formě ústního sdělení, respektive psaného textu.

Uvědomme si, že při jazykově úplné komunikaci užíváme věty (v prvním třídění vět považuji za vhodné důsledně rozlišovat otázky a odpovědi, otázky pak na zjišťovací (v obou variantách) a doplňovací), a to sémanticky i gramaticky správné (považujme pro tento text gramatiku nikoliv za samostatnou disciplínu, nýbrž za souhrn pravidel platících pro morfologii a syntax, respektive pro vhodné užití slov ve větách). Jenže, obzvláště pak ve školských podmínkách nejednou sklouzáváme k výkladu a procvičování dílčích gramatických jevů, aby následně na tu tolik potřebnou syntax nezbylo kdy, o slohu nemluvě. Též lze považovat za samozřejmé, že česká věta obvykle začíná velkým písmenem a končí buď tečkou (odpověď), nebo otazníkem (otázka). Samozřejmě, že na vyšších úrovních pohovoříme o interpunkci podrobněji. Když už zmiňuji velká písmena (považuji za zcela nevhodné, aby naši studenti v diktátech pomíjeli rozdíl mezi malými a velkými písmeny), trvejme na tom, že všechna jména a názvy začínají též velkým písmenem. Nepopírám, že někdy se cizincům ne zcela daří právě ten začátek delších názvů (mám na mysli například rozlišování názvů sídlišť a zastávek MHD) zcela správně identifikovat.

Často si frekventanti pletou hlásky a písmena, což později ztěžuje další porozumění následnému výkladu. Nejednou pouze stačí připomenout, že hlásky souvisejí s „hlasem“ a písmena s „psaním“. Foneticky čeština patří mezi jednodušší jazyky. Jestliže hovoříme o výslovnosti, tak v češtině důsledně zmiňujme pouze pět krátkých a dlouhých samohlásek. Kvalitativně jsou totožné, liší se pouze délkou. O diftonzích, pokud se někdo výslovně nezeptá, netřeba dlouze hovořit, protože se chovají zcela přirozeně jako příslušné samohlásky.

V českém prostředí sice vyslovujeme jedno [i], ale zapisujeme jej dvěma různými písmeny. Pro začátek bychom mohli především u mladších žáků pracovat pouze s tím „obyčejným“ [i], protože pravidla pravopisu se týkají především ypsilonu (mimochodem ta základní lze stručně shrnout do čtyřech bodů). S ostatními samohláskami by neměl nastat nějaký zásadnější problém, snad jen jejich výslovnost v českém prostředí je třeba fixovat na určitá písmena.

Vzhledem k tomu, že český jazyk pod vlivem latiny ztvrdl, tak se nezachovala opozice párových měkkých a tvrdých souhlásek (bylo by možné polemizovat o rozdílech v náležité výslovnosti českého a ruského „ď“, ale nechme tyto nuance pedagogům operního zpěvu), nýbrž pouze znělých a neznělých. Blízké výslovnostně se pak zpravidla rozlišují přidáním háčku. U výslovnosti českého [ř] bych se přimlouval o vyšší míru tolerance, ovšem trval bych na tom, aby studenti vědomě rozlišovali výslovnost [r] a [ř], byť i ne ve zcela stoprocentní míře. Věta [jeli jsme do ríma] nedává smysl, ale variantě [jeli jsme do ržíma] lze již porozumět.

Jestliže s některými pokročilejšími začínáme výklad o pravopisu, pak je třeba vždy hovořit o písmenech (někdy je třeba upozornit na písmeno, pro našince běžné, „ch“, obzvláště v kontrastu s angličtinou). Zpravidla můžeme navázat na obecně rozšířenou znalost písmen latinské abecedy, která užívají ve svých variantách jazyky jako angličtina, francouzština, polština apod.

Mile mne překvapilo, že poměrně brzy, obzvláště se staršími studenty, můžeme pracovat s kratšími neupravenými texty. Hodí se například reportáže na Českém rozhlasu [www.rozhlas.cz], které lze mnohdy dohledat jak v psané, tak v audio versi. Při těchto cvičeních však trvám na to, že se budeme vyhýbat doslovnému překladu (považujme prozatím pro naše potřeby, tedy pro kursy čjcj na úrovni samostatně (slovem i písmem), v jednodušších větách komunikujících cizinců, za příliš náročné) a soustředíme se především na porozumění smyslu, základním myšlenkám na úkor dalších rovin textu. To můžeme případně uložit jako dobrovolný domácí úkol pouze pro zájemce.

Nejednou se v mojí praxi setkávám s tím, že se studenti bojí si domýšlet význam toho, co slyšeli, s poukazem na to, že by přece mohli udělat chybu, neporozumět otázce. No a? Ale přece v komunikaci se jedná primárně o dialog! Pokud mi společník v besedě odpověděl jinak, než jsem očekával, pak mohu buď otázku zopakovat, přeformulovat, případně položit doplňující dotaz. Dočkám-li se předpokládaného výsledku, došlo k porozumění. Podrobnosti lze dohledat v jakékoliv solidnější příručce rétoriky4.

V předloženém textu se v žádném případě nejedná o vyčerpávají přehled metodických doporučení či návodů, nýbrž o nabídku dobrých zkušeností z práce s různými věkovými kategoriemi i úrovněmi. Některá doporučení připojuji též v příloze. Samozřejmě bychom všichni chtěli, aby se naši cizinci, kteří se rozhodli u nás usadit a naučit ten nejkrásnější jazyk na světě, cítili bezpečně, zkrátka jako doma, bez jakékoliv významnější jazykové bariéry.

PŘÍLOHA

Podstatná jména (základní typologie)

NK NK A O
NK NK E E
A NK E
E NK Í

Poznámka: NK – nulová koncovka

Přídavná jména (základní třídění)

a) Kvalitativní

Ý Ý Á É
Í Í Í Í

Poznámka: Typy rozlišujeme pomocí dvou otázek – „jaký?“, „jaká?“, nemajíce oporu ve výslovnosti. Sekundárně nám ale odpovědi napomáhají při výkladu o pravopisu.

b) Posesivní

NK NK A O
NK NK A O

Poznámky:

+ NK – nulová koncovka

+ Sice oba typy (otcův, matčin) mají totožné koncovky, ale typ „matčin“ nám napomáhá při pozdějším výkladu o pravopisu.

Slovesa (systém)

E NE JE Í* Á*
Nést Tisknout Kupovat Prosit Dělat
Nese Tiskne Kupuje Prosí Dělá
Nesl Tiskl Kupoval Prosil Dělal

Poznámky:

* U těchto dvou typů se doporučuje zařadit zmínku o krátkých a dlouhých samohláskách, k jejichž krácení zde dochází vcelku pravidelně.

+ Již při nácviku sloves se snažíme studenty učit tyto tři základní formy sloves, podle nichž mohou posléze samostatně zařadit sloveso do systému, jenž se hodí k případnému samostudiu.

+ Pokud bychom chtěli hovořit i o čase budoucím, museli bychom předřadit výklad o vidu slovesném (pro jednoduchou orientaci zpravidla postačí zmínit ohraničenost děje bez ohledu na čas, například dvojice „psát, napsat“. Vycházejíce z třetí osoby, pak lze utvořit v oznamovacím způsobu tyto formy: „psal, píše, bude psát“, respektive „napsal, napíše“. Ve druhém případě se jedná o děj ohraničený, tedy gramaticky dokonavý), který se v přímé versi vyskytuje pouze u slovanských jazyků.

Literatura

ANTOŠOVÁ, Anna a kol. Stručná česká gramatika pro cizince. 1. vyd. [Tábor]: Sova Libris, 2012. 62 s. ISBN 978-80-905415-0-4.

BOCCOU KESTŘÁNKOVÁ, Marie, ŠTĚPÁNKOVÁ, Dagmar a VODIČKOVÁ, Kateřina. Čeština pro cizince: úroveň A1 a A2. 1. vydání. Brno: Edika, 2017. 2 svazky. ISBN 978-80-266-1187-5.

BOYON ŠKODOVÁ, Svatava. Domino: český jazyk pro malé cizince 1. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 3 sv. ISBN 978-80-7357-582-3.

CVEJNOVÁ, Jitka. Česky, prosím A1+A2: učebnice češtiny jako cizího i druhého jazyka. Vydání druhé, upravené. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2019. 336 stran. ISBN 978-80-246-4400-4.

CVEJNOVÁ, Jitka a kol. Metodika přípravy ke zkoušce z českého jazyka pro žadatele o trvalý pobyt (úroveň A1) [CD-ROM]. V Praze: Výzkumný ústav pedagogický, [2008?]. Požadavky na systém: Adobe Acrobat Reader. ISBN 978-80-87000-24-3. Dostupné také z: http://trvaly-pobyt.cestina-pro-cizince.cz/uploads/Dokumenty/cest_pro_ciz_final.pdf.

GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny. Vyd. 2., opr. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5.

GREPL, Miroslav a KARLÍK, Petr. Skladba češtiny. V Olomouci: Votobia, 1998. 503 s. Velká řada. ISBN 80-7198-281-4.

HÁJKOVÁ, Eva. Žák-cizinec v hodinách češtiny na základní škole. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2014. 137 s. ISBN 978-80-7290-809-7.

HOLÁ, Lída. Česky krok za krokem 1: A1–A2. 1. vydání. Praha: Akropolis, 2017. 204 stran. Czech step by step. ISBN 978-80-7470-132-0. [Další materiály též na www.czechstepbystep.cz].

HRDLIČKA, Milan. Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka: k prezentaci gramatiky českého jazyka v učebnicích češtiny pro cizince. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2009. 158 s. Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, 157. ISBN 978-80-246-1527-1.

HUBÁČEK, Jaroslav, JANDOVÁ, Eva a SVOBODOVÁ, Jana. Čeština pro učitele. Vyd. 3. [Odry]: Vade Mecum Bohemiae, 2002. 323 s. ISBN 80-86041-33-6.

HRONOVÁ, Karla a TURZÍKOVÁ, Milada. Čeština pro cizince. 2. vyd., v nakl. Fraus 1. Plzeň: Fraus, 1998. 479 s. ISBN 80-7238-028-1.

JELÍNEK, Stanislav et al. Rusko-český lingvodidaktický slovník. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1992. 263 s. ISBN 80-7066-516-5.

KASKA, Ladislav. 333x česky: zábavná čítanka pro cizince. 2. vydání (mírně upravené). Liberec: Kaska, 2015. 176 stran. ISBN 978-80-260-8962-9.

KULICH, Karel. Srovnání české a ruské deklinace podstatných a přídavných jmen se zaměřením na výuku češtiny pro cizince I, II. První vydání. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2022. 227 stran. ISBN 978-80-246-4818-7.

PRAVDOVÁ, Markéta, ed. a SVOBODOVÁ, Ivana, ed. Akademická příručka českého jazyka. 2., rozšířené vydání. Praha: Academia, 2019. 600 stran. ISBN 978-80-200-2947-8.

REMEDIOSOVÁ, Helena a ČECHOVÁ, Elga. Chcete mluvit česky? = Chotite govorit' po-češski?: kommunikativnyj kurs sovremennogo češskogo jazyka na baze russkogo jazyka: dlja načinajuščich i prodolžajuščich obučenije: učebnik 1. 5. vydání. Liberec: Harry Putz, 2015. 416 stran. ISBN 978-80-86727-32-5.

REMEDIOSOVÁ, Helena a ČECHOVÁ, Elga. Chcete ještě lépe mluvit česky? = Chotite ješče lučše govorit' po-češski?: učebnik 2: kommunikativnyj kurs sovremennogo češskogo jazyka na baze russkogo jazyka dlja prodolžajuščich. 2. vyd. Liberec: Harry Putz, 2010. 512 s. ISBN 978-80-86727-20-2.

STYBLÍK, Vlastimil, DVOŘÁKOVÁ, Zdeňka a VITVAROVÁ, Jiřina. Cvičení z pravopisu pro malé školáky. 2. přepracované vydání. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2000. 231 stran. ISBN 80-7235-115-X.

STYBLÍK, Vlastimil et al. Cvičení z pravopisu pro větší školáky: pro žáky druhého stupně ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií. 2. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 2005. 160 s. ISBN 80-7235-303-9.

Radan Kapucián

Kontakt: radankapucian@seznam.cz


[1]Internetová jazyková příručka: https://prirucka.ujc.cas.cz/, jenž se mj. odvolává na ztěžka dostupnou ČSN 01 6910 (2014) – Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory, která je k nahlédnutí pouze ve studovně Národní technické knihovny, kde bohužel nelze vytisknout ani zkopírovat.

[2] Viz například: GREPL, Miroslav a kol. Příruční mluvnice češtiny.

[3]Například: JELÍNEK, Stanislav et al. Rusko-český lingvo-didaktický slovník.

[4]Například: http://kcjl.upol.cz/kombcj/studijni_opory/retorika.pdf


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2023
  1. Ve světě se nic neututlá (Dana Ferenčáková)
1 | 2020
  1. Koljovo/Koljovo příliš snadné vítězství? (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Človek v čase umenia a literatúry (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Bratři Trubečtí v soukolí války a revoluce (Dana Ferenčáková)
1 | 2011
  1. Dotek žhavého drátu (Ivo Pospíšil)