Výstava: Josef Šíma: cesta k Vysoké hře.

Kurátoři: Anna Pravdová a Petr Ingerle

Moravská galerie v Brně: 26. 10. 2018 – 24. 2. 2019

Národní galerie v Praze: 19. 4. – 28. 7. 2019

„Vysoká hra je nenapravitelná; hraje se jen jednou. Chceme ji hrát v každém okamžiku svého života. Hraje se na „kdo ztrácí, vyhrává“. Protože jde o to, ztratit sebe. Chceme vyhrát. Je tedy Vysoká hra hazardem, hrou náhody, tedy obratnosti, nebo lépe „milosti“: milosti boží z milosti gesta. [...] Vysoká hra není literární, umělecká, filosofická ani politická revue. Vysoká hra hledá pouze podstatné. Nic z toho, co si lze představit, není podstatné: současný západní svět zapomněl tuto tak prostou pravdu a aby ji znovu našel, musí čelit novému nebezpečí, z nichž nejznámější a nejobecnější jsou smrt (skutečná smrt, smrt kamene nebo vodíku, a ne přívětivá smrt, plná nadějí a krášlená vzrušujícími výčitkami, již tak dobře známe) – šílenství (skutečné šílenství, skvělé a bezmocné jako slunce, jež svítí nad zasedáním úředníků, bezvýchodné šílenství toho, kdo zajde jako pes, a ne šťastné šílenství jež může být přepůvabnou náplní života) – syfilis, lepra, manželství a náboženská konverze.“
(Úvod k Vysoké hře, Roger Gilbert-Lecomte a René Daumal, přeložila Věra Linhartová a Jakub Hlaváček)

Le Grand Jeu, avantgardní hnutí, které působilo v Paříži mezi lety 1927–1932, založili básníci Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, Roger Vailland, André Rolland de Réneville, Pierre Minet, Hendrik Kramer a Maurice Henry s výtvarníkem Josefem Šímou a fotografem Artürem Harfauxem. Počátek vzniku můžeme sledovat už od založení Phrères Simplistes (Bratři simplisté) na remešském gymnáziu v roce 1922, kdy čtyři studenti – Gilbert-Lecomte, Vaillard, Daumal a Robert Meyrat, přirovnávající se k andělům obdivující zvrhlost a absurdní humor, včetně patafyziky Alfreda Jarryho, chtěli vytvořit novou etiku – bezpodmínečnou vnímavost a spirituální realizaci nekonečna vykrystalizovanou prostřednictvím slova a gesta.

Láska a smrt
láska má smrt
smrt prstem dnů i pyramidy hoří
láska tě vede ke hrobu
láska má smrti podobu
ale co se mne týče
smrt ke mně láskou hoří
na hadích zubech barikád.
(Černá růže, Pierre Audard, přeložil Jiří Pelán)

Simplisté v Remeši v roce 1924. Zleva: Robert Meyrat, Roger Gilbert-Lecomte, Roger Vailland, René Daumals. Bibliothèque Carnegie, Reims.

Cílem bylo prolomení hranice mezi vědomím a nevědomím, dosažení absolutní svobody ve smyslu Hegelova objektivního idealismu založeného na principu antagonismu a současně myšlenka nikdy nekončícího vývoje. Poznání sebe sama skrze druhé, společnost i přírodu, bez ohledu na předsudky, náboženská dogmata nebo vědecké paradigma. Záměrem bylo přiblížit se k Bohu, jednalo se o tzv. „experimentální metafyziku“, překračování hranic a strachu, vnímání požitku ze smrti za pomoci různých prostředků, mezi než patřily experimenty s drogami (opium, alkohol, vdechování éteru), spánková deprivace, bdění, lucidní snění, hypnóza, zadržování dechu (klinická smrt) či meditace. Základem všeho se stala revoluce a vzpoura, všudypřítomné zpochybňování a zároveň přijímání, esoterika na straně jedné a logika s racionalismem na straně druhé, „věčný okamžik“ zapříčiněný neočekávanou událostí a především pak intenzivní prožitek neboli „hra doopravdy“. Důležitou roli zaujímaly také analogie s dětskou nevinností, naivita, spontánnost, jednota, milost, zoufalství, prázdno, pospolitost, intuice i erotika. Nedílnou součástí teoretické znalosti bylo potom studium okultismu (rituály, kabala, súfismus, renesanční magie, martinismus), řecké mytologie, psychologie a filosofie v návaznosti na Hegelovu Fenomenologii ducha.

„Každý, kdo hluboce touží po svém osvobození, musí dobrovolně popřít všechno, aby měl prázdno v duchu, a musí se ustavičně všeho zříkat, aby měl prázdno v srdci. [...] Vzbouřenec nesmí nikdy považovat svůj přítomný stav za konečný cíl. Protože trvalá vzpoura se vydává v nebezpečí, že se stane sama sobě jistotou.“ (Z eseje Síla odříkání, Roger Gilbert-Lecomte, přeložila Věra Linhartová)

Členové Vysoké hry se snažili o změnu vidění, myšlení a vnímání, jež byly transformovány tehdejší společností – uzavřeným systémem idejí západní civilizace, falešnými hranicemi, soukromým vlastnictvím, individualismem, konzervativismem a úpadkem intelektu. Svým manifestem se v mnohém doplňovali s pařížskými surrealisty vedenými André Bretonem, a ačkoliv se zpočátku objevovaly snahy o užší spolupráci, vztah nakonec vyústil v otevřený konflikt kvůli opakované kritice a úsilí o oslabení konkurence ze strany surrealistů. Programový soulad vycházel z pojetí náhody, imaginace a nevědomí, Vysoká hra však upozorňovala na postoj Bretona k materialismu, nevyhovující program a nepřítomnost či nedostatečné využití prostředků k dosažení skutečného skrze smyslové i mimosmyslové vnímání.

Umělci se scházeli v ateliéru Josefa Šímy, hlavního výtvarníka skupiny. Byl to právě Šíma, kdo vytvořil logo (spirálu symbolizující nekonečno, životní energii, pohyb a změnu již od dob starověkých civilizací), které bylo použito na obálkách časopisu, a do něhož přispíval mimo jiné francouzskými překlady české poesie (Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval). Kompletní vydání revue Le Grand Jeu, z níž vyšly tři díly tiskem (1928, 1929, 1930) a poslední čtvrtý díl byl připraven k vydání (1932), bylo do češtiny přeloženo teprve v roce 2017 zásluhou nakladatelství Malvern. Kromě zákládajícího jádra publikovali v časopise také pozdější členové skupiny i literáti a výtvarníci obdobného smýšlení jako André Delons, Pierre Audard, Roger Vitrac, André Gaillard, Monny de Bouly, Hans Arp, Man Ray nebo Dida de Mayo.

V každém čísle jsou obsaženy eseje, recenze, korespondence a autorské texty, jež doprovází kresby a fotografie. Nechybějí však ani komentáře k historickým a aktuálním událostem či etickým problémům (kolonizace jižní Ameriky, sebevraždy amerických studentů, kritika západních vědeckých institucí), „literární pomsty“ nevyjímaje, např. vyjádření proti nařčení z dualismu Henrym de Montherlantem nebo otevřený dopis André Bretonovi aj. Mezi ústřední motivy a témata patřily již zmíněné vzpoura, smrt, umění a mysticismus vycházející z reflexe empirických zkušeností a s odkazem na beletristickou a filosofickou tvorbu (antické spisy včetně mytologie, Bhagavadghíta, Upanišády, Talmud, René Guénon, Arthur Rimbaud, André Gide, Gérard de Nerval, Stephan Mallarmé, Charles Baudelaire a další). Společně s překlady revue vyšla v nakladatelství Malvern i antologie textů, studií a korespondence s názvem Vysoká hra: mýtus nenávratného.

„Devět desetin z těch, kteří si osobují nebo osobovali titul surrealistů, jenom využívalo techniku, kterou jste objevil; nedokázali vytvořit nic jiného než šablonu, která činí vaši techniku nepoužitelnou. Tak dokonale, že bych k vám dnes šel, jen abych se oddal vašim milým společenským hrám, směšným a rozmělňujícím průzkum toho, co neprávem nazýváte „nadskutečno“. Kvůli zábavným nálezkům „Vybrané mrtvoly“ nebo automatického psaní v jedné nebo více osobách bych opustil celý technický aparát, na jehož vybudování Vysoká hra pracuje a k němuž každý z nás přispívá ze svých zdrojů! [...] Varujte se, André Bretone, abyste se později nestal jménem z příruček literární historie, zatímco my se ucházíme snad jen o jedinou čest, být pro budoucno vepsáni v dějinách světových pohrom.“ (Otevřený dopis Andrému Bretonovi: o vztazích surrealismu a Vysoké hry, René Daumal, přeložila Věra Linhartová)

Hnutí se ve své době setkávalo převážně s nepochopením a kritikou vůči otevírání tabuizovaných témat a nekompromisním postojům s absencí garance dosažitelnosti vytčeného cíle. Za efemérním působením stály paradoxně prohlubující se názorové neshody a osobní konflikty uvnitř hnutí (strach z experimentů a krize identity), zdravotní stav některých členů a finanční záležitosti, nelze však popřít zásadní vliv na umělce uvnitř i mimo skupinu. Po rozpadu v roce 1932 se někteří členové přidali k surrealistům, jiní zvolili cestu individuální. Ve Vysoké hře nadále pokračovali pouze dva básníci, i když odděleně, kteří zemřeli ve svých 36 letech v důsledku dřívějších drogových experimentů, Gilbert-Lecome († 1943) na tetanus z infekční jehly a Daumal († 1944) na tuberkulózu způsobenou vdechováním toxických látek.

Princip surrealismu byl založen na metodě, díky níž se imaginace stává nezávislou na logickém myšlení a vnější realitě, proto je také do určité míry ovlivněn psychoanalýzou Sigmunda Freuda s důrazem na jednání determinované nevědomím. V kombinaci s hrůznými zkušenostmi z války pak vedly tyto postoje k salonnímu marxismu s vizí materialismu jakožto cestě ke spravedlnosti. Výklad snů a automatický zápis ale zapříčinily u surrealistů nakonec pravý opak, ztrátu schopnosti bezprostředního myšlení, protože se tento mechanismus stal pouhou náhražkou myšlení. René Daumal poukazoval také na „materialistickou kritiku náboženství“ a nedostatečné vyloučení vědomí, které umožňuje „nezřízenou zábavu na téma užití volného času pracujících v budoucí společnosti“.

Surrealismu se nepodařilo překonat idealistická východiska své tvorby, a proto zůstal směrem subjektivistickým, Vysoká hra zůstala nenaplněná a opomenutá. Le Grand Jeu apelovala na existenci člověka, stránku intelektuální i citovou, s bezprostředním poznáním pravdy. Její revoluční mystika měla vést k reinkarnaci člověka, která nebyla a dodnes není pro většinovou společnost srozumitelná, natož pak pochopitelná. S nepochopením se potýkalo zcela jistě i pojetí vzdělanostní a literární (umělecké), což je také jedním z důvodů, proč najdeme v učebnicových a čítankových textech převážně umělce spojené se skupinou surrealistů. Obecně měly vliv na popularitu surrealismu politická angažovanost, jazyková přístupnost a nesrovnatelně širší mezinárodní ohlas. Jeho hodnota byla povýšena na avantgardní piedestal, zatímco Vysoká hra s nejčistšími ideály zůstala zakonzervována v úzkém prostředí intelektuální a dekadentní elity, proměnit společnost se však nepodařilo ani jednomu hnutí.

Josef Šíma, Evropa, 1927, Moravská galerie v Brně

Josef Šíma byl v roce 1920 jedním ze zákládajících členů pražského Devětsilu, o rok později odešel do Paříže, kde pracoval jako kreslíř ve firmě zabývající se výrobou oken, a poté jako knižní grafik a ilustrátor v ateliéru Louise Denise Germainové nebo jako módní návrhář. Mimo výtvarné aktivity přispíval do Lidových novin a publikoval recenze na výstavy ve Volných směrech. Jeho cesta k Vysoké hře vedla přes českého básníka a taktéž dopisovatele Lidových novin Richarda Weinera, který se se Simplisty seznámil v roce 1925 a určitou dobu byl taktéž členem Le Grand Jeu. Díky Šímovi se naopak udržovalo spojení s českým Devětsilem, přestože se programově obě skupiny lišily.

Vysoká hra pořádala samostatné výstavy v programovém duchu, první z nich se uskutečnila v galerii Bonaparte roku 1929. Šíma ve své tvorbě reflektoval otázky bytí, sensualismus, monismus, snové vize mikrokosmu a makrokosmu, pralátky a archetypální tvary (vejce a ženská torza), antitezi, nevědomí a nevšední možnosti. Stejně jako pro ostatní členy, i pro něj bylo umění pouhým prostředkem k poznání, byť neexperimentoval s drogami. Úvahy a studie o jeho tvorbě psali z pařížského okruhu Roger Gilbert-Lecomte, André Rolland de Renéville a André Delons, v českém prostředí se mu věnovali například Věra Linhratová, František Šmejkal a Jindřich Chalupecký.

„Jednou za noční bouře v prudkém světle blesku vzduch, mraky, podstata stromů, země, kameny, všechno se jevilo být jedinou látkou světla a mne napadla Herakleitova věta: „Blesk tvoří universum.“ Nebyl to jen počátek světa, připadalo mi, že je to také symbol rozpuku myšlenky náhlý okamžik inspirace a uvědomění. Neprožil-li umělec tímto okamžikem soustředění nadšení blízkého deliriu, neuchopí skutečnost. Skutečnost, která má trvání a která se nesmazatelně vtiskuje do paměti.“ (Kaleidoskop, Josef Šíma)

Josef Šíma, Návrat Theseův, 1933, Galerie hlavního města Prahy

Výstava v Brně a Praze se neomezuje pouze na kresby, obrazy, fotografie a vybranou korespondenci úzce související s Le Grand Jeu, je koncipována jako „netradiční“ retrospektiva a představuje také Šímovu grafiku ke knihám Ztracený ráj a Kyrie od Pierra Jeana Jouva nebo ilustrace k vlastnímu albu Paříž s vybranými básněmi a texty francouzských moderních tvůrců, mezi něž patří Arthur Rimbaud, Guillaume Apollinaire a další. Po rozpadu skupiny je u Šímy patrná inspirace Euklidovskou geometrií a antickou mytologií, zachycenými v atmosféře předznamenávající druhou světovou válku. Od 50. let je jeho tvorba reminiscentním zpracováním předchozích motivů v posunuté barevnosti do světlejších odstínů.

„Šíma, sám básník mezi malíři, ilustroval vždy jen básníky mezi spisovateli, i když se ne vždycky vyjadřovali veršem.“ (Josef Šíma, František Šmejkal)

Zdroj fotografií: Archiv Národní galerie v Praze

Literatura

DAUMAL, R. – DELONS, A. – GILBERT-LECOMTE, R. et al. Vysoká hra – mýtus nenávratného: texty, studie, korespondence. Praha: Malvern, 2018.

HLAVÁČEK, J. et al. Le Grand jeu. Praha: Malvern, 2017.

INGERLE, P. – PRAVDOVÁ. A. – SCHMITT, B. Josef Šíma: cesta k Vysoké hře. Brno: Moravská galerie v Brně, 2018.

ŠÍMA, J. – PRAVDOVÁ, A. – INGERLE, P. Josef Šíma: cesta k Vysoké hře: průvodce výstavou. Praha: Národní galerie, 2019.

Mgr. Petra Antalová, absolventka Ústavu hudební vědy na FF MU.

Kontakt: petule.antalova@gmail.com