Žalm brumendo

na počest Bruna Schulze

Autor originálu: Janusz Majewski

Autor překladu: Hanele Palková

Jazyk originálu: polština



„Šest párů hnědých tkaniček, jeden pár černých a pak ještě vůně skořice,“ vydechl Eliáš Liebermann, když zvedl hlavu od knihy.

„Kdo si koupí vůni? Ještě k tomu skořicovou?! Kdybychom prodávali vůně ze Semiramidiných zahrad anebo z jerišské růže, to by bylo něco jiného, ale skořice?! Kdo dnes potřebuje skořici?!“ rozložil ruce Eliášův syn Izák. Přikutý do tmavého rohu obchodu splýval se stěnou, takřka neviditelný, jen jeho bledý obličej se rýsoval ve tmě, nehybný, mrtvolný.

„Kdo si koupí šest párů hnědých tkaniček a jeden pár černých? No, černé možná prodáme na boty do rakve, ale hnědé? A propos ten Pinkas měl pod čepicí! Víš, na čem vydělal? Na botách do rakve! Vyráběl je z papírmaše, ale vypadaly jako lakýrky a v tom byl celý cimes! Papír? Kolik stojí papír?! Nic! Vzal staré noviny, trochu sádry, trochu lepidla, vodu! Ty základní suroviny, ta hmota byly nulovou investicí, ale on ne, byl chytrý, věděl, kde se vyplatí trochu zainvestovat a nelitovat toho! Lak! Lakoval ty papírové boty prvotřídním lakem! Klavírním! Leskly se jak klavír Steinway, na němž hrál Artur Rubinstein v Carnegie Hall! A to byl ten trik – za tři zloté vypadal každý sebechudší nebožtík v rakvi jako Rubinstein!

Izák se v tmavém koutě zkroutil a lehce pokrčil rameny v odvěkém gestu pochybností zapsaném v genech jeho národa, ale neodpověděl, aby se otce nedotkl. A Eliáš zasněně pokračoval:

„Víš, jakou měl poptávku! Lidé hromadně kupovali jeho pinkasky, každý je chtěl mít v záloze, pro všechny případy! Za tři zloté?! Ten Goldmann, víš, ten, co posílal krásné holky do Buenos Aires, aby se tam dobře vdaly za obchodníky, vzal jednu várku těch lakýrek tam do Argentiny, na zkoušku – jen se po nich zaprášilo! Goldmann se vrátil a rozhodl se stát Pinkasovým společníkem. Vymyslel si, že se ožení s jeho dcerou a že tak zadními vrátky vklouzne do rodinného podniku. Ale Pinkas se rozhořčil: „Moje dcera a vdát se za kuplíře? Jen přes mou mrtvolu!“ „Přes Vaši mrtvolu, Pinkasi, ve Vašich posraných botách!“ zakřičel Goldmann a práskl dveřmi. Naštěstí vypukla válka…

Lstivý had pochybností už se vplížil Izákovi do hlavy a tiše se sunul proti proudu jeho chladné krve do srdce: boty z papíru? Klavírní lak?! Manželky argentinských obchodníků, a kde se vzaly ty kurvy?!! V uších mu znělo Milongovo tango na maturitním plese a v hýždích se ozvala bolestivá vzpomínka na pět hodin smutku a rezignace na židli u zdi, ale poslušně naslouchal otcovým vzpomínkám.

„Ještě jeden geniální tah: udělal jedinou velikost, aby seděla všem. Pravděpodobně si změřil a možná dokonce udělal odlitek chodidla starého Hrabyka, kterého nevzali ani do rakouské armády, protože v celém císařství neměli tak velké boty, a to byl pravděpodobně první nápad na univerzální výrobek v Haliči! Měl kiepele génia! I když taková universálnost má i své mouchy; když umřel Levin, víš, ten, co měl prádelnu, tak on byl strašně malý a hubený, měřil asi 157 centimetrů, nanejvýš 158, a byl lehký jako pírko, takže když ho zavinuli do rubáše, ty obrovské boty strašně bily do očí. Horší to ale bylo, když ho vložili do rakve, byla malá, vlastně dětská, takže nebylo možné kvůli těm botám dovřít víko! Moc odstávaly! Nevím, jak ho pochovali, možná v nedovřené rakvi? Kdo ví, možná je zuli…?

„Levin si vzal tajemství příliš velkých bot s sebou do hrobu…“ prolétlo Izákovi hlavou, ale nahlas to neřekl, aby otce neurazil svým sarkasmem, tak mlčel. Dělal to tak velmi často od chvíle, kdy si všiml, že otec se mračí kvůli jeho žertům, často zlostným, ale přece směšným, tak směšným! Co to měl v mozku, co mu velelo na všechno reagovat výsměchem, ironií, jízlivostí? Otec to nesnášel, říkal, že lidi je třeba mít rád a soucítit s nimi, a ne se jim posmívat. Jak posmívat?! Já mám rád lidi a chci jim pomáhat, potírat hloupost, nevzdělanost, naivitu! Ať přestanou naříkat a podívají se na sebe kriticky, bez babrání v sebelítosti, pozorně. Aby dokázali pro své vlastní dobro odhalit své slabiny dřív, než je odhalí nepřátelé. Ale jako bys házel hrách na stěnu, jako bys házel hrách…!

Starý Eliáš Liebermann potřásl hlavou, jako by v duchu opouštěl malého pana Levina a jeho příliš velké lakýrky, povzdechl si a rozhlédl se po obchodě. Prázdné police trčely do vysokého stropu, jako by volaly do nebe po pomstě. Promítl si v paměti celou cestu k tomu jevu, který nemohl nikdy předvídat, protože něčím takovým za jeho života nikdo neprošel. Začalo to nádherně, do jeho obchodu, v němž měl vždy všechno, co obyvatelé štetlu každý den sháněli, tedy jak se říká mišmaš, se začaly hrnout davy a všechno to kupovat. Náhle se splnil sen každého obchodníka: obchod plný zákazníků, šuplík pokladny se otevírá a zavírá jako šílený, Eliáš propadl euforii, ale někdy okolo páté, když už celý personál sotva pletl nohama, a i on si ani na chvíli nesedl, to náhle pochopil a zachvěl se strachy: oni nenakupují, ale vykupují! Vysypal zbytek mátových bonbónů ze sklenice do papírového kornoutku a podal chlapci a to byl ten moment, kdy se mu zhroutil svět, solidní kupecký svět, samozřejmě někdy otravovaný hříšnými pokusy švindlování, ale založený na odvěkých, poctivých zásadách: zákazník má nárok na rozmary, zákazník platí a vyžaduje, zákazník má vždy pravdu! Po několika dnech, když už byly všechny sklady vymetené, když už bylo jasné, že už nebudou žádné dodávky, když se dozvěděl, že velkoobchod, ve skutečnosti i bez toho prázdný, byl vybombardován a shořel a jeho majitel se oběsil, tehdy pochopil, že smysl jeho existence zmizel jak pára nad hrncem zapomenutým na vařiči a že ten vařič za chvíli vybouchne.

Přesto se rozhodl zůstat na tomto místě. Každý den přicházel se synem v 7 hodin ráno, vytahovali rolety, otevírali obchod a stáli na svých místech, i když věděli, že nikdo nepřijde, a kdyby přišel, nemohli by mu nic nabídnout, snad jenom ty tkaničky. Izák stál celé hodiny v koutě, jeho mozek pracoval jako šílený, byl jako stroj uvedený do pohybu, který může vyrobit jakékoli zboží: cukr, knihu, hrábě, strach, naději, hřebíky, deštník, bolest…

Díval se na otce stojícího nehybně za pultem, srdce se mu svíralo, protože viděl, že se stále zmenšuje, jako by se propadal pod podlahu, jako by mu do hlavy bušilo obrovské beranidlo, takový strašný stroj, jaký viděl v Gdyni, kam jeli se školou na výlet. Díval se tehdy, jak beranidlo vrazilo do dna u nábřeží obrovské ocelové sloupy a myslel si: jen ať stavějí ten přístav, já mezitím udělám maturitu, vrátím se sem, nalodím se na Cunard Lines a popluju do Ameriky, do Hollywoodu a tam budu točit filmy s Gretou Garbo. „Cunard Lines, Cunard Lines,“ šeptal si, když usínal, jako by to bylo zaklínadlo, které mu otevře brány amerického ráje, a i teď, když se díval na otce propadajícího se do země, bezděčně zašeptal:

„Tate, proč stojíš? Proč si neodpočneš? Sedni si na chvíli, přece máš tam u pokladny stoličku.“

„O tom nemůže být řeč, synu. To je posvátná kupecká zásada: za pultem se stojí. Když obchodník za pultem sedí, znamená to, že mu obchody nejdou, že se blíží přízrak bankrotu. To mě učil můj děd, tvůj praděd, a můj otec, tvůj děda. Za pultem je možné si sednout jen chvíli, abys obsloužil pokladnu, když pokladna mlčí, obchodník stojí.

„Udělej fiktivní transakci, tate, ulev si trochu, potom budeš stát až do zavření.“

„Vyloučeno! Ta stolička je posvátná, nechci hřešit!

„A kdyby tu byla jiná stolička, tak by sis sedl?“

„Kdyby tu byla jiná stolička, tak bych si sedl. Na chvíli. Ale nemáme jinou stoličku, poslední jsme spálili včera, abychom uvařili kaši!“

Izák ztichl, se zoufalstvím v srdci začal přemýšlet, jak pomoci otci, kterého nade vše miloval. Soustředil se, uzavřel se do sebe, napjal svou vůli jako tehdy, když se potají naučil levitovat, když po nocích kroužil nad střechami uspaného štetlu, když jednou zaletěl do Hollywoodu, usedl na chvíli na křesle s nápisem „Ředitel“ a vrátil se za šumění černých křídel magie. Silně skousl zuby a zavřel oči, ucítil, že mu začínají dřevěnět nohy a ruce mu mravenčí, jako by po nich pochodoval zástup ohromných, afrických mravenců, které královna-matka vyslala na lup. Z posledních sil zvedl levou ruku (byl levák) a dotkl se nohy. Přes látku kaftanu a kalhot ucítil tvrdost dřeva a ostrou hranu nohy taburetu. Zaťukal klíčem, který mu sám padl do ruky, odpověděl mu tvrdý a sebejistý zvuk. To už muselo být dřevo, a sice dobře vysušený dub, protože na jeho němou otázku odpověděl nahlas a jasně: „Ano, pocházím z dubu „Bartek“, který pamatuje Piastovce.“ Za chvíli začaly dřevěnět i jeho ruce, trup se sám složil a narovnal a vytvořil sedátko taburetu, nejprve ploché a poté vymodelované do tvarů těla, které se tiše vysunulo z temného kouta a stanulo vprostřed prázdného obchodu. Otec dřímal vstoje a ničeho si nevšiml, taburet trpělivě čekal s veškerým stoicismem mrtvých předmětů.

Eliáš Liebermann se probral a nepřítomně se rozhlédl, zvolna se vracel do skutečnosti.

„Izáku?“

„Ano, tate, jsem tu,“ odpověděl Izákův hlas z temného kouta.

Eliášův pohled se střetl s taburetem vprostřed obchodu:

„O, našels ještě nějakou stoličku!“

„Ano, tate, sedni si, odpočiň si!“

Eliáš kývl hlavou na znamení souhlasu a poděkování synovi, odšoural se k taburetu šoupaje unavenýma nohama. Usedl ztěžka, s povzdechem, v němž bylo celé odvěké utrpení Izraele, všechny nejhorší předtuchy jeho lidu, a v temném koutě obchodu Izákova duše neslyšně plakala, horké slzy kanuly po jeho tváři utvořené z mlhy.

Ve velikém tichu, které se rozhostilo v celém štetlu, se objevilo stěží slyšitelné bzučení. Slabý zvuk začal narůstat, sílit, výraznět a ukázal se jako ozvěna kovové obludy, která se neúprosně blížila. Na náměstíčko štetlu vjel ohromný tank, nazývaný správně Tygr, protože se dravostí rovnal těmto divokým kočkám. Na bocích měl namalované bílé kříže, zajisté na památku křižáků, kteří hrdinně dobývali mocné zdi Jeruzaléma, tak jako on teď dobývá stářím schýlené domky štetlu. Tank se zastavil vprostřed náměstíčka a chvíli zůstal nehybný. Všechna živá stvoření – lidé, psi, ptáci, chrousti i myši – ztuhla hrůzou. Všechna naráz pocítila sucho v hrdle a studené čůrky potu stékající po páteřích. Všechna s výjimkou Eliáše a Izáka. Unavený Eliáš usnul a Izákova duše v koutě a tělo vmáčknuté do stoličky se modlily, rozmlouvaly s Jahvem.

Věž tanku s dělem sebou náhle trhla a začala se pomalu obracet, jako by musela přemýšlet, na co zamířit. Na chvíli se zastavila a zase pohybovala, až znehybněla zamířená na obchod Eliáše Liebermanna. Teď ještě došlo k malé opravě: dělo tanku se lehce zvedlo vzhůru, potom kleslo trochu dolů, až ztuhlo, jakoby se satisfakcí, s uvážlivostí.

Hluk výstřelu předběhl střelu a probudil Eliáše tak, aby mohl v zlomku sekundy spatřit blížící se smrt. Střela vletěla do obchodu a explodovala ve chvíli, kdy se střetla s Eliášovou hlavou, jeho tělo se rozpadlo na střepy, které vyplnily prázdné police obchodu. Chvíli se mohlo zdát, že dodávky se vrátily a obchod se obnoví, ale tehdy vzplanul taburet, vyšlehl vzhůru plamenem jako hořící keř a Izákova duše uletěla dírou po střele a vznesla se nad náměstíčko štetlu.

Lidé, kteří ve svých malých domcích ztuhli hrůzou, uslyšeli, že Izákova duše intonuje žalm. Melodii znali, ale slova byla jiná, nová, dojemná. Snažili se připojit svými slabými hlasy, ale mohli si jen broukat, zpívat brumendo a zaposlouchávat se do nesrozumitelných, ale dojemných slov. Hrozných, ale sladkých. Přinášejících uklidnění, ale předpovídajících velký, spravedlivý soud nad tím ubohým, ukřivděným štetlem, nad tou vzteklou kovovou šelmou s kříži na bocích, nad celým tím utrápeným světem. A když byli vyháněni z tisíců štetlů, pěchováni do dobytčáků, když byli mořeni hladem a žízní, ponižováni vysvlékáním, když byli stavěni nazí nad hroby, když čekali na rozkaz Feuer!, v hlavách jim zněl ten šeptaný, mumlaný, broukaný žalm brumendo, až se pozvedl k nebi mocným crescendem stížnosti. Někteří říkali, že když se mraky smíchaly a na moment se rozevřely, zahlédli v té štěrbině ohromné oko, z něhož skanula slza. Bylo to Jahveho oko? Zapochybovali o tom, když umírali.



Z rukopisu autora, knižně vyjde v květnu 2021 v nakladatelství Wydawnictwo Marginesy. Publikováno se souhlasem autora.

Hanele Palková – bohemistka, historička, polonistka, judaistka. Básnířka, překladatelka. Má na svědomí dvě čísla časopisu Plav – schulzovské (Kabinet múz Bruna Schulze) a kresové (Polské kresentimenty). Přeložila Knihu dopisů Bruna Schulze (v rukopise) a každoročně organizuje akci „Brno čte Bruna“.

Kontakt: hanele.trebic@gmail.com


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Podivuhodné příhody z lesní školy (Eva Reutová)
1 | 2020
  1. Bandera Distortion I (Klára Trávníčková - Adéla Mikešová)
2 | 2019
  1. Žáby v moři (Eva Reutová)
2 | 2018
  1. DMO (Monika Ševečková)
  2. Sedmnáct pytlů s paskami (Linda Heinigová)