Anaxagorás zavádí zřejmě (podle Aristotela - A46; viz též Simplikios, In Arist. Phys. 155, 24) neomezený počet
počátků, jimiž jsou látkově nesložené homoiomerie
(maso, vlas, zlato...) a protiklady (vlhko - sucho, teplo - chlad, světlo - tma; A43, B4). To mu umožňuje vyhnout se potížím
při vysvětlení, jak může něco vzniknout z něčeho úplně jiného. Zároveň jej to přivádí k zajímavým důsledkům v souvislosti s
tvrzením, "vše je ve všem".
Přitom na rozdíl od atomistů (a snad i Empedoklea) nestanovuje nejmenší, "atomární" díl každého počátku, nýbrž připouští
dělení donekonečna, aniž by se obával zániku jsoucna v nejsoucno.
Odlišuje i účinnou příčinu, příčinu počátku pohybu, jíž je nús. Jeho charakteristika a působení však nejsou zcela
jasné.