Jde o výklad světa, v němž žijeme. I ten může být buď správný nebo špatný, protože i ve světě jevů je určitá pravidelnost.
A to dokáže nejlépe vysvětlit Parmenidés. Zřejmě je jeho úmyslem opravit předchozí kosmogonie.
Podle této interpretace existují dva světy - svět jevů a skutečný svět, poznatelný jen rozumem. Ten odpovídá
matematickému modelu nebo obrazu světa v moderní fyzice, zatímco skutečný fyzický svět se nechová přesně podle modelu a není
přesně měřitelný. Parmenidés však za realitu považoval svůj rozumový model a smyslový svět za výtvor lidské imaginace.
Jeho kosmologie je v protikladu k jeho ontologii (podobně i Hussey, KRS - jde o nejlepší možné podání špatného
výkladu. Naproti tomu Mansfeld se snaží ukázat, že obě části spolu souvisejí, že oheň a tma v sobě mají jsoucno i nejsoucno
a stejně tak všechny jevy, které jsou z nich složeny.).
Uvádí ji jako názory smrtelníků, které jsou pouhou domněnkou, zatímco pravdivé vědění - které pochází od bohyně - vede
k závěru, že jest. To naznačuje už Aristotelés (A24 - I. 3.).
Pro vysvětlení vzniku a zániku jsou třeba dva principy, protože z jednoho vznikne opět pouze jedno.
Dvě formy, dvě podoby nejsou podle bohyně Parmenidovým výtvorem, nýbrž spíše obecnou představou. Jedná se vlastně o dva
sloupce protikladů - dále jsou zmíněny řídké a husté, lehké a těžké, mužské a ženské, pravé a levé (poslední dva jsou i
v seznamu pýthagorejských protikladů a první dva jsou zase kvalitami samotných elementů). Nepřímé zlomky dodávají horké
a studené, měkké a tvrdé a země se stává alternativou k noci nebo temnotě. Peripatetikové pak chápou oheň jako aktivní,
zemi jako pasivní princip. Tato myšlenka může odkazovat až k mýtologii, v níž Země-matka byla také pasivním příjemcem počátku
života, zatímco Nebe-otec přinášel život. Podle Guthrieho to podobně myslel i Parmenidés sám.
Zachovalo se ovšem jen málo zlomků z této části, takže ani s pomocí sekundárních zdrojů nemůžeme podat celkový obraz.