Kosmologie u předsókratiků
Mýtické kosmogonie|
|
E. Zeller. Die Philosophie der Griechen I. Erste Hälfte. Lipsko 1919.
KRS.
Vznik orfických kosmogonií a prameny
Dobu vzniku těchto kosmogonií lze ji určit jen obtížně, protože orfické hnutí se dlouho vyvíjelo. Počátky kosmogonických představ podle KRS zřejmě spadají do 6. - 5. st. př.
Zdroje našich informací jsou však mnohem pozdější. Nejvíce informací dochovali představitelé pozdního novoplatónismu (4. - 6. st.), zvláště Damaskios. Novoplatónské myšlení totiž mělo velmi blízký vztah k symbolickému a alegorickému jazyku a v tomto duchu se snažilo interpretovat i staré mýty. Novoplatónikové ovšem vycházeli z Eudémových historických spisů, a tedy jejich informace jsou poměrně důvěryhodné.
Varianty orfických kosmogonií
Rozhodně se nejednalo o jednotnou představu, nýbrž existovalo několik různých orfických verzí vzniku kosmu. Uvedeme u každé několik základních charakteristik:
- [V KRS (i).] Od Eudéma, Aristotela a Platóna.
První byla Noc, vedle ní Země a Nebe, které zřejmě z ní vyšly. - [V KRS není.] Apollónios.
Na počátku se ze směsi všech věcí vydělily země, nebe a moře, dále Slunce, Měsíc a hvězdy získaly své dráhy a vznikly hory, řeky a zvířata. - [V KRS (iii) a (iv) - rozpracování verze uvedené pod bodem 4.]
Na počátku vývoje světa byla voda a látka (hýlé), která se zhustila v zemi. Z nich vzniká okřídlený, vícehlavý, bisexuální had s tváří boha, nazývaný Héraklés nebo Chronos, který nikdy nestárne. S ním je sjednocena nutnost nebo Adrasteia, která se rozprostírá až po kraj světa (symboly pojmů času a nutnosti). Tento drak zplodí obrovské vejce, které se rozlomí a z horní poloviny se stane nebe, z dolní země. Objevuje se ještě jeden bůh, nazývaný Protogonos nebo Zeus i Pan jako pořadatel všeho (zřejmě lze hovořit o určité verzi panteismu).
Voda byla podle něho počátkem všeho, z vody se usadilo bahno a z obou se pak zrodilo zvíře, drak. Ten měl narostlou lví hlavu, uprostřed měl tvář boha a slul Héraklés i Čas. Tento Héraklés zplodil nadmíru veliké vejce, jež, jsouc plné, se pod tíhou ploditele rozlomilo ve dvé působením tlaku. Tu jeho hoření část se stala Uranem, a co bylo dole, stalo se Zemí... Uranos pak, obcovav se Zemí, zplodí ženy Klóthó, Lachésis, Atropos, storuké muže Kotta, Gyga, Briarea a jednooké obry jménem Hrom, Blesk a Svit. I spoutal je Uranos a uvrhl do podsvětí, ježto se dověděl, že ho synové svrhnou z vlády. Země se proto rozhněvala a zrodila Titány:
Jinochy Uranovce pak zrodila vládkyně Země,
Které příjmením zvou též Titány, protože oni
Uranu, hvězdnému otci se těžce pomstíti měli.
(DK 1 B13 z Athénagory)
- [V KRS (ii).] Za mnohem starší je považována orfická kosmogonie nazvaná Damaskiem jako "obvyklá" nebo "uchovaná v rapsodiích".
Podle ní je první Chronos. Ten vytváří étér a temnou nezměrnou propast, z nichž pak tvoří stříbrné vejce, a z něj vzniká prvorozený bůh Fanés, který všechno osvětluje. Bývá také nazýván Erós, Metis ... a obsahuje v sobě zárodky všech bohů. Fanés rodí sám ze sebe noc, s ní Úrana a Gaiu - rodiče středních rodů bohů. Jejich genealogie se v podstatě řídí Hésiodem. Když se narodí Zeus, pohltí Fana, a právě proto je on sám souhrnem všech věcí. Potom plodí bohy poslední generace a vytváří svět. Do této fáze spadá zajímavé vyprávění o Dionýsovi Zagreovi.
V posledních dvou verzích se objevuje charakteristický fyziologický motiv - vznik světa (či boha - tvůrce) z vejce.
