Kosmologie u předsókratiků

Slunce je tak veliké, jak se nám jeví... Oheň je základním prvkem, vše je obměnou ohně a vše se děje zřeďováním a zhušťováním... Všechno se děje v protivě a vše teče jako řeka, vše je ohraničeno a jeden je svět. Vzniká z ohně a opět je spalován v určitých obdobích střídavě po celý věk; děje se to podle sudby. Z protiv ta, jež vede k rození, nazývá se bojem a svárem a ta, jež vede k spálení, souhlasem a mírem; změna se zve cestou nahoru a dolů a jí vzniká svět. Neboť zhušťuje-li se oheň, vlhne, a spojuje-li se, stává se vodou a voda tuhnouc se mění v zemi; to je cesta dolů. A zase se země roztéká, vzniká z ní voda a z ní ostatní - převádíť Hérakleitos téměř vše na výpar z moře -; toto je cesta nahoru. Vznikají pak výpary ze země i z moře; jedny jsou jasné a čisté, druhé temné. Oheň se živí jasnými, vlhko druhými. O podstatě obklopujícího (tj. okolní oblohy) nic neříká.

Jsou v ní však nádoby (nebo čluny - σκάφαι = vydlabanina, necky) obrácené dutou stranou k nám, v nich hromadící se jasné výpary působí plamen, a to jsou nebeská tělesa. Nejjasnější a nejteplejší je plamen Slunce, neboť ostatní tělesa jsou vzdálenější od Země, a proto méně svítí a hřejí, kdežto Měsíc, jsa blíže Zemi, nepohybuje se čistým prostorem. Zato Slunce se vznáší v jasném i čistém prostoru a je od nás přiměřeně vzdáleno; proto více hřeje a svítí. Slunce i Měsíc se zatemňují tím, že se nahoru obracejí jejich nádoby, a střídající se podoby Měsíce vznikají tím, že se nádoby pomalu otáčí. Den a noc, měsíce, roční doby a roky, deště a větry, i co je tomu podobné, vzniká z rozmanitých výparů. Neboť jasný výpar, rozpáliv se v kruhu Slunce, činí den, a opačný výpar, nabyv vrchu, působí noc. A teplo, rozmáhající se z jasného výparu, činí léto; vlhko rozmáhající se z temného výparu, působí zimu. Analogicky udává také příčiny ostatních věcí. O utváření Země neříká nic, ani o nádobách.

A1, DL IX, 8, 1 - 11, 6.

Kdyby nebylo Slunce a záleželo by <jen> na ostatních hvězdách,
měli bychom tmu.

B99, Plútarchos, De fortune 98 c (podobně DL A1, 10, Kléméns Alex.).

[O velikosti Slunce: ... Hérakleitos říká, že]
zšíři lidského chodidla.

B3, Aëtios = Placita philosophorum II, 21, 4 = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta), p. 890 c10.

[Podle Hérakleita] <je Slunce> jako chodidlo.

Aëtios, De placitis reliquiae (Theodoreti et Nemesii excerpta), p. 351, 12 (Theodoretos IV, 22).

Slunce je tak velké, jak se jeví.

DL IX, 7 = A1, 7.

Hérakleitos, který sleduje <vše> společné,
uspořádává svoje <slova> jako rovná Posvátné řeči, když říká:]
Slunce vládne světu přirozeně:
je zšíři lidského chodidla a nepřekračuje hranice (ὅρους);
pokud by totiž překročilo roční období, vyhledaly by je Erínye, pomocnice Diké.

B3a, Papyrus Derveni.

Slunce nepřekročí <své> míry (μέτρα),
jinak by je vyhledaly Erínye,
pomocnice Diké.

B94, Plútarchos, De exilio 11, p. 604 a.

[Je zřejmé, že podle Hérakleita]
i Slunce je nejen každý den nové,
ale [že je ustavičně] vždy nové.

B6, Aristotelés, Meteorologica II, 2, p. 355 a14.

Hérakleitos a stoici tvrdí, že hvězdy se živí z pozemského výparu.

Chrýsippos (Fragmenta Physica 609) u Aëtia, De placitis reliquiae (Stobaei excerpta), p. 346, 18-20.

Proto i někteří hérakleitovci tvrdí, že z vyschlé a ztvrdlé pitné vody vznikají také kameny a země; i to, že Slunce je výpar z moře.

A11/5, Aristotelés, Problemata XXIII 30, 934 b23.

[Slunce je tvarem] podobné míse, dutě prohnuté.

A12/2, Aëtios, Placita philosophorum II, 22, 2 (D. 352) = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta).

Zatmění nastává otočením mísovité podoby, takže se dutina ocitne nahoře a vypuklá strana dole, vůči našemu pohledu.

A12/3, Aëtios, Placita philosophorum II, 24, 3 (D. 354) = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta).

Hérakleitos říká, že Luna má podobu mísy.

A12/4, Aëtios, Placita philosophorum II, 27,2 (D. 358) = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta).

Hérakleitos říká, že se Sluncem je to stejné jako s Lunou. Tyto hvězdy mají podoby dutých nádob, přijímají záři z vlhkého výparu a osvětlují zjevnost. Slunce je však jasnější, neboť se ubírá v čistším vzduchu, zatímco Luna ve zkalenějším, a proto se jeví slabší.

A12/5, Aëtios, De placitis reliquiae (Stobaei excerpta), p. 359, 1-10.

Hérakleitos říká, že zatmění Luny se dějí otočením dutiny a nakloněními.

A12/6, Aëtios, Placita philosophorum II, 29, 3 = De placitis reliquiae (Stobaei excerpta).