(Přednáška při prezentaci monografie v MZK 17. 6. 2013)

Kniha Cesty do Svaté země. XII. – XX. stol. Mýty a realita v ruských a českých cestopisech měla svoji předehru na jedné z nejoriginálnějších konferencí, jichž jsem se kdy zúčastnila. Odehrávala se v Jeruzalémě, onom dávném pupku světa, měla název Sémiotika putování a začínala třídenním putováním po Izraeli, respektive po těch lokalitách, které byly v onom válečném roce 2001 přístupné. To byl první impuls, který vedl ke srovnání igumena Daniila s Ivanem Buninem.  Další následoval v podobě řady konferencí a zahraničních cest, které jsem volila tak, abych postupně zmapovala místa, navštěvovaná dávnými poutníky. Tak jsem navštívila Krétu, Rhodos, Káhiru a Kateřinský klášter na Sinaji, Istanbul a samozřejmě vědecká centra v Praze, Moskvě, Petrohradě, Paříži, Vídni a Varšavě. Na jedné z moskevských konferencí jsem v pokradmo uzmutém čase objevila půvab barokního cestopisu staroobřadníka Ioanna Lukjanova a karamzinistu romantické palety, válečného invalidu z bitvy u Borodina Avraama Norova. Aniž jsem to plánovala, sám materiál mi nabídl ke srovnání šest ruských (Daniila, Ioanna Lukjanova, Avraama Norova, Nikolaje Gogola, Ivana Bunina a Andreje Bělého) a šest českých autorů: Martina Kabátníka, Jana Hasištejnského z Lobkovic, Oldřicha Prefáta z Vlkanova, Václava Vratislava z Mitrovic, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a Jana Nerudu. Ty všechny osud zavál na místa sice tradičně chápaná jako svatá, k jejichž dosažení však bylo třeba mnohdy obdobné statečnosti, jaká vedla kroky dávných světců.

 Putování do Svaté země mají v žánru cestopisu zvláštní postavení, neboť plní hluboké duchovní poslání. Základním motivem těchto cest byla odvěká víra, že modlitba realizovaná na posvátných místech má mnohem větší účinnost, než je tomu jinde. Křesťanství v podstatě jen navázalo na to, co bylo známo nejen v antice, ale také v nejrůznějších pohanských kulturách.  Ve středověku, ale i později proto pouti k Božímu hrobu plnily především funkci sakrální. Z vytypovaných dvanácti autorů se uvedená charakteristika týká především poutníka z počátku 12. století igumena Daniila (1104–1106), jehož mise však byla kupodivu nejklidnější, protože se odehrávala v době Jeruzalémského království, vzniklého po první křížové výpravě uspořádané r. 1095. V jeho čele stanul představitel vítězných křižáků král Balduin, korunovaný v listopadu 1100. Z Daniilova cestopisu  je zřejmé, že měl v Palestině výsadní postavení.  Byl mu přátelsky nakloněn sám král Balduin, k jehož vojenské výpravě do Damašku se Daniil mohl připojit při tehdy velmi nebezpečné cestě ke Galilejskému neboli Tiberiadskému jezeru. Město Tiberias bylo od Jeruzaléma vzdáleno čtyři dny pochodu, tři dny po kamenitých cestách horami a čtvrtý podél Jordánu. Daniil to líčí takto:

„Je to cesta velmi obtížná, strašná a není na ní žádná voda. Hory jsou tam skalisté a na jediné stezce číhají zbojníci. Řeka Jordán teče rychle, voda je v ní kalná, ale chutná, když ji piješ, nemůžeš se jí dosti nasytit a nemáš z ní žádné žaludeční potíže.  Daniil ji přirovnává k ukrajinské řece Snov. Břehy kolem  Jordánu jsou strmé a posléze pozvolné. V místě koupele rostou nízké stromy připomínající vrby, o něco výše je vinná réva, tvořící jakési keře.  V houští žije mnoho divoké zvěře, velké množství divokých sviní, ale jsou zde i šelmy – levharti a dokonce lvi.“ (Přel. zde i dále D.K.)

Díky vojenské ochraně Daniil tuto misi přestál bez úhony. Podobně tomu bylo i při největším  pravoslavném svátku o velikonočním vzkříšení, kdy se zúčastnil spolu s královskou družinou obřadu tajemného rozsvěcování lamp nad hrobem Ježíše Krista v chrámu Božího hrobu, pravoslavnými nazývaného chrám Vzkříšení.  Tato pasáž tvoří v Daniilově cestopisu jeho vyvrcholení. V jeho závěru se také dozvídáme důvod, proč převor cestu uskutečnil a vydal o tom písemné svědectví. Je to jedno z nejemocionálnějších vyjádření víry v moc napsaného slova. Daniil je totiž přesvědčen o tom, že všichni, kdo si jeho cestopis přečtou, budou očištěni stejně, jako by takovou pouť vykonali sami. I to je jeden z důvodů neobyčejné popularity tohoto díla, jež se dochovalo ve dvou stech opisech.

Položíme-li si otázku, proč konali pouť do Jeruzaléma Daniilovi následníci, zjistíme, že důvody mnohdy nabývaly na konkrétnosti a pragmatičnosti. Zvláště markantní to je u vyslance Českých bratří Martina Kabátníka (1491–1492) a ruského staroobřadníka Ioanna Lukjanova (1701 – 1703). Zatímco Martin Kabátník chtěl zjistit, zda v Palestině nalezne církev blízkou programu Českých bratří, Lukjanov chtěl získat církevního hodnostáře pro biskupskou stolici staroobřadníků. Jeho kontakty s představiteli řeckého kléru však skončily velkou deziluzí. Oba se přesvědčili v různých časových údobích, že hledat v Palestině čistotu prvotního křesťanství je zcela marné.

 Důvody, proč se do Jeruzaléma vypravili významní představitelé české šlechty Jan Hasištejnský či Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, lze hledat spíše v dobovém kontextu a snad i v rovině psychologické. Rozmach obchodních cest charakteristický pro celé 15. století vrcholí v 90. letech. Na Jana Hasištejnského z Lobkovic (1493) nepochybně působil vzor jeho mladšího slavného bratra Bohuslava, jehož latinský cestopis se bohužel ztratil. Na rozdíl od fyzicky značně náročného putování Martina Kabátníka, jenž vykonal svou pouť do Palestiny a Egypta po souši, kde se většinou připojoval ke kupeckým karavanám, Jan Hasištejnský putoval po obvyklé trase západoevropských poutníků – koňmo do Benátek a poté Středozemním mořem do palestinského přístavu Jaffa. Teprve pak následovala nepříjemná cesta horským terénem do Jeruzaléma. Koncem 15. století se však z poutnických cest stal samostatný způsob podnikání, dosti podobný soudobému cestovnímu ruchu. Odpovídala tomu přesná pravidla, stanovená smlouvou s patronem poutníků, s nímž podepsali glejt, jenž jim za úhradu zajišťoval cestu tam i zpět. Do Palestiny připlulo 185 poutníků, jejichž seznam včetně osmi Čechů Jan Hasištejnský uvádí v příloze svého cestopisu, kterou mohl vytvořit díky kontaktům, které navázal již v Benátkách. V té době se také kolem Jana soustředila skupinka patnácti poutníků, s níž potom sdíleli mořskou plavbu. Lobkovic putoval s Jetřichem z Gutsteina z rodu Hroznatů a s osobním kuchařem Blažkem. Český šlechtic, jemuž v době cesty bylo již přes čtyřicet, si totiž potrpěl na dobré jídlo. V Jeruzalémě se jim dostalo vlídného přijetí v bosáckém klášteře na hoře Sión, téhož, kde byl ubytován i Kabátník. Jeho cesta proběhla bez větších komplikací. Některými svými rysy – zvláště zájmem o soudobou politickou problematiku – prozrazuje již dříve nabyté zkušenosti z cest ve službách krále Vladislava.  

 Doba, jež uplynula mezi napsáním a prvním opisem (1505; 1515) Cesty Jana Hasištejnského a putováním Oldřicha Prefáta (1546), výrazně pozměnila jak stav české společnosti, tak vývoj její kultury. Čeština v plné míře uplatnila svoje postavení úředního a dorozumívacího jazyka i v nejvyšších společenských vrstvách. Stala se rovněž vyučovacím jazykem na rychle se šířících školách. Vedle šlechtického stavu zaujímá stále významnější postavení bohatnoucí vrstva měšťanská, k níž patřil i Prefát. Půdu pro tento vývoj připravovala i literatura, navazující na odkaz husitský.

 Problematičtější byla situace politická. Po nešťastné smrti krále Ludvíka v bitvě u Moháče r. 1526 vymřeli Jagellonci po meči a králem byl po složitých jednáních zvolen českými stavy Ferdinand I. (1526–1564), první z Habsburků na českém trůně.  Ještě komplikovanější to bylo v Uhrách, kde Ferdinandovi patřilo jen Slovensko, západní Uhry a Chorvatsko. Budín a střední část země, tzv. „pašalík budínský“, ovládali Turci, kteří r. 1529 dokonce obléhali Vídeň, naštěstí neúspěšně. Přesto byli stálým nebezpečím zvláště pro východní části střední Evropy, především pro Slovensko, jež je přitahovalo svým nerostným bohatstvím.  Turecké výboje byly charakteristické i pro celou řadu dalších oblastí, a to i v době, kdy byl oficiálně uzavřen mír, který místní správci narušovali podle svého uvážení. Rozpínavost a nevypočitatelnost Turků v jednotlivých lokalitách je ostatně patrná i z Prefátova  líčení cesty do Palestiny, která byla spolu s Egyptem r. 1517 okupována Tureckem.

 Proto byla mnohem dramatičtější plavba pražského matematika a astronoma Oldřicha Prefáta z Vlkanova (1546), jenž stejně jako Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1598) již do značné míry předjímá některé postupy moderních cestovatelů. Svědčí o tom jeho racionální způsob deskripce lodní konstrukce i způsobu tehdejší mořské plavby, stejně jako střízlivé posuzování poznané reality. Jeho charakteristika lodi je tak přesná a výstižná, že by podle ní bylo možné zhotovit dokonalou kopii plachetnice první poloviny 16. století.  Loď měla jednu hlavní plachtu, upevněnou na hlavním stěžni, tzv. stromu. Po jejím spuštění se plavidlo stalo zcela neovladatelné, jak posléze vyplynulo z rozhodnutí posádky i poutníků, když je napadli piráti.  Na velké návi bývalo ještě dalších pět plachet pomocných. Všechny však byly schopny jet pouze na zadní vítr, protože využití nesmírné síly protivětru bylo v té době hudbou daleké budoucnosti. Zajímavé jsou rovněž údaje o tom, jak byli na lodi ubytováni poutníci, opatřeni vlastní truhlou, na níž spávali, i způsob jejich stolování.  Sugestivně Prefát líčí cestu z Ramly do Jeruzaléma v cizím nepřátelském prostředí: „A již se smrkalo, jeli jsme v noci a byla tma. Oslové s některými  poutníky padali, nebo bylo zle jeti v noci pro rozsedliny země od horka spukalé, ale proto žádný se neurazil.“ Prefát zažil na zpáteční cestě  bitvu s korzáry i mořskou bouři, jejíž mistrné vylíčení patří k nejlepším částem jeho cestopisu.

 „Nejprve se vítr „počíná tužiti“, na obloze se válí velké mraky a začíná hřímat: „A když pak v tom hrubě pršeti počne a příval se lije a vítr se rozmuože, to obé mořem pohne a jako z gruntu je vyzdvihne a zedme, takže vlny k víře nepodobně velmi veliké se na moři  dělají... a tak silný a veliký vítr bývá, že člověk prostřed na plácku stoje, kdyby se ničehož nedržel, prudkostí větru do moře by vynešen byl; neb marynáři pacholci, když ven musejí, za provazy  v puoli se k navi přivazují, aby od vln a větru ven z navi vyraženi a vynešeni nebyli.        Dole pak v navi také nic veselo není, neb nave se svíraje všecka praští a luští a vlny vně zevnitř v navi se všech strán silně tepau a bijí a z toho veliký zvuk a hlahol se vnitř v navi obráží. K tomu tam dole parno, dušno a nevonno jest, neb obyčejně v bauři všickni doluo do navi se shrnaua a tam jsouce  všudy zahrazeni, dosti malý pruoduch toliko sentinou a děrau, kterau se dolů  leze, nahoru mají; neb v čas takové bauře nave všudy zduolu i nahoře pilně zahražená a zabedněná musí býti…. Tehdáž  člověku jaks mistrno a těžko jest; to každé chvíle očekávání smrti jest skuoro těžší nežli sama smrt.“  (325-327) „Často se stává, „… že v čas takové veliké potřeby i ty drahé věci do moře pro zachování hrdla vmetány bývají.“

 Zcela samostatnou kapitolu zaujímá mezi českými poutníky konce 16. století dobrodružné vyprávění Václava Vratislava z Mitrovic (1591–95) o pobytu v Turecku v letech 1591–1595, kam přijel s poselstvím Rudolfa II. jako patnáctileté komorní pachole. S tureckými reáliemi se seznamoval již od zastávky v maďarském Budíně, kde jej zaujaly proslulé turecké lázně. Lazebníci v nich museli udržovat čistotu pod hrozbou tisíce ran holí, po nichž se nebožák „všecken nejináč než jako holoubě nadul a pro otok, člověk-li jest, znáti se nemohlo.“  Cestou Bulharskem si Mitrovic všímá čistých vesnic a městeček uprostřed úrodných a dobře obdělaných polí.  Zaujal jej i pestře vyšívaný ženský oděv a zvláště vysoké slaměné klobouky podšité látkou, o nichž říká, že jsou „způsobnější k přijímání slunce a deště, nežli k čemu jinému…“

 Sama Konstantinopol Mitrovice zaujala jak svou polohou a výstavností, tak odlišnými zvyky, jež pozoroval při audienci delegace v sultánově paláci a poté v průběhu prvního příjemně stráveného roku v turecké metropoli. Obdivuje množství cizokrajné zvěře zde chované i způsob zábavy místní mládeže, zvláště pořádané turnaje. Jeho srovnání s nevázanými pitkami svých českých vrstevníků vyznívá značně sebekriticky. Tím depresivněji pak působí jeho sugestivní líčení utrpení, které musela delegace snášet více než dva roky na galejích a v černé istanbulské věži. Díky pomoci istanbulských kolegyň se mi podařilo i toto místo zdokumentovat, stejně jako nejdůležitější pamětihodnosti města, které sehrálo v poutnických cestách do Svaté země stěžejní roli.

  Cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1598), talentovaného hudebníka, malíře i literáta, svědčí o jeho touze po poznání.  Na svou cestu se důkladně připravoval, takže si všímá i oblastí, které sám nepoznal. Jeho cestopis je pozoruhodným dokumentem o životě, zvycích i kultuře tehdejší Palestiny a Egypta. K pouštním Arabům je značně kritický. Při zastávce před biblickým Jerichem Haranta překvapila skupina téměř nahých Arabů, které vykreslil slovem i kresbou. Díky pozoruhodným kresbám je Harantův cestopis zdokumentován i výtvarně.

 „Okolo té chvíle přiběhlo k nám několik Arabův nahých s dětmi z Jericha, toliko měli okolo pasu jakési zástěry z hustých nití navázané, na půl lokte zdýlí, na hlavě jako jiní Arabové kus rouchy obvinuté měli. Byli ti lotři těla suchého, jen kosti a kůže, opálení a černí, oči měli v hlavě veliké a vpadlé, pysky vysedlé a zuby ošklebené, a kůže jim s tváře visela. Ti přiběhli se na nás dívati, a kdyby co nám ukrást mohli, čekali. … A to proto, že ta ničemná lůza zahálí, žádných rolí nevzdělává, a tak jest drahý a divný chléb u nich, že ho mnohý do roka … nezakusí.“

Zatímco na cestách po  Palestině poutníci měli ozbrojený doprovod, na riskantní cestu  do Kateřinského kláštera na Sinaji jej kromě spolucestujícího Heřmana Černína – budoucího manžela  jeho vdovy – provázel jen jeden strážce. Stalo se jim to osudným, když je na zpáteční cestě přepadli beduíni.

 „A byli zrádci tak hladovití, že se nejprve do žrádla dali. Potom když se již nažrali, teprv se do šťárání dali a všudy peněz hledali, ale nenašli, nežli co by se jim k ošívání za krk hodilo.“

Když se mu pak po veškerém strádání přece jen podařilo vrátit zpět, děkoval odevzdaně Bohu:  „A jsa bez peněz co osekaný na cestě tak daleké, nevěděl jsem sobě jaké jiné lepší rady dáti, nežli milosti boží vždycky se poroučeti…. a milosti té božské děkovati na věky věkův amen.“

        Cesta do Svaté země moskevského kněze Ioanna Lukjanova za panování Petra Velikého v letech 1701–1703 proběhla již za zcela jiné politické situace. Zatímco Kryštof Harant musel svoji státní příslušnost skrývat, protože po tureckém území putoval v době rakousko-tureckého válečného konfliktu, Lukjanov se tam vydal s cestovním glejtem Petra Velikého, který uzavřel s Tureckem r. 1700 mírovou smlouvu na třicet let, protože potřeboval vyřešit situaci na pobřeží Baltu. Její součástí byla i dohoda o podmínkách poutnických cest do Jeruzaléma z 1. října 1701. V mírové smlouvě bylo stanoveno na základě dvanáctého článku:

 „… všem světským i duchovním osobám Moskevského carství se umožňuje svobodný přístup do svatého města Jeruzaléma a ke všem místům hodným návštěvy, a to bezplatně. Všem ruským a moskevským duchovním žijícím v Otomanské říši se zaručuje, že jim nebude činěno žádné příkoří.“ Přesto právě Lukjanov přetrpěl za své pouti z Ramly do Jeruzaléma pravděpodobně nejdramatičtější přepravu, jakou kdy poutníci na tomto úseku zažili.  Palestina byla totiž v té době otřásána velkým povstáním arabských beduínů, kteří se na poutníky neustále vrhali hned poté, co se obrovská výprava půl druhého tisíce poutníků vydala na cestu bez ozbrojeného doprovodu, který jim Turci nezajistili, přestože si odměnu vybrali předem.  Povstalci mnohé o vše obrali a těžce zranili. Lukjanov sám ze všeho vyšel bez úhony, protože jej kočovníci vzhledem k jeho chování pokládali za jurodivého, tedy za osobu nedotknutelnou. Cestopis je pozoruhodný nejen stylistickou košatostí, ale i neobyčejně demokratickým smyšlením prostého moskevského kněze, který na několika místech zdůrazňuje, že nikoho nelze posuzovat podle prvního, byť otřesného dojmu. Vždyť lidé jsou si před tváří Boha všichni rovni.

Po svém příjezdu do Egypta se poutníci zpočátku obávali vyjít vůbec na ulici – takovou měli hrůzu z Arabů. Zdáli se jim strašní, protože chodili, jak je pánbůh stvořil.

„Dvanáctileté a dokonce i  patnáctileté dívky chodí nahé; jak to v nás nemělo vzbuzovat úžas! Ale když jsme je pozorovali dál, viděli jsme, že se nic neděje; a tak je tomu se vším, co se člověku zdá zpočátku odvážné či smělé, a pak si na to zvykne, a nezdá se mu na tom již nic divného: když jsme přišli do Palestiny, zdálo se nám, že kozáci jsou úplní ďábli; a když jsme přišli do Turecka, byli jsme úplně bez sebe, zdálo se nám, že to jsou čerti, ale když jsme se s Turky seznámili blíže, najednou vidíme, že jsou jako Rusi; a když jsme přišli do Egypta a viděli ty mouřeníny, říkali jsme si, vždyť to jsou pekelní běsi, a moc jsme se jich báli; ale ti lidé neměli s ďábly nic společného – ani chováním, ani jednáním, ani vzhledem, ani statečností; a budiž jim sláva nebeská, protože to jsou lidé dobří, hodni srovnání s dobrotivými duchy“.

 Další z ruských poutníků Avraam Sergejevič Norov (1795–1869), autor Putování po Svaté zemi r. 1835, byl pozoruhodná osobnost. Jako sedmnáctiletý ztratil v bitvě u Borodina část nohy, za což si u palestinských domorodců vysloužil přezdívku „derevjaška“ – dřevěná noha. Nicméně ani tato okolnost tohoto pozoruhodného geografa, literáta, politika a významného státního činitele neodradila od řady cest po Blízkém východě a jiných lokalitách.

 Podle námětu René de Chateaubridanda, autora Cesty z Paříže do Jeruzaléma, uskutečněné r. 1806, cestoval s Biblí v ruce, s jejímž zněním srovnával vše, co v Palestině navštívil. Byl prvním cestovatelem, jehož záměrem bylo především poznání. Není tedy divu, že projel na plachetnici celý tok Nilu, takže se seznámil i se severní částí Súdánu. Shromáždil cenný materiál z oblasti geografie, ekonomie a kultury tamního obyvatelstva. Putování po Svaté zemi vyšlo ve třech vydáních (1839, 1844 a 1856). Ze všech Norovových cestopisů bylo nejslavnější. Není divu, že je v polovině 19. století přeložil do češtiny knihovník kláštera teplických premonstrátů Filip Klimeš (1851), jenž dovedl podivuhodně výstižně zachytit autorův styl, navazující na podněty Karamzinovy básnické prózy.  

Výstižně zachytil tajuplný obřad zázračného rozžehování svící v kapli Spasitelova hrobu. Kromě metropolity tam vešel jen řecký a arménský biskup, ruský konzul z Jaffy a „…my tři ruští cestovníci. Za námi se zavřely dveře. Lampy nad hrobem Páně byly tentokráte již dočista zhaslé, a k nám nedocházelo než slabounké světlo z chrámu skrze malý bokový otvor té kapličky. Tato minuta jest slavná: pohybování a šumot v chrámě utichl, vše naplněno očekáváním. My zůstali stát v kapli andělské před odvaleným od jeskyně kamenem, jedinký toliko metropolita vešel do jeskyně Hospodinova hrobu… vchod do ní nemá dveří, i vidělť jsem, kterak přestárlý metropolita, skloniv se před nízkým vchodem, do jeskyně vešel a na kolena se uvrhl před svatým hrobem, který zúplna obnažen byl. Netrvalo to ani minutu, a již tma ozářila se světlem. – Metropolita pak vyšel k nám, nesa hořící svazek svící“.  A pak to nastalo. Dav dychtivý získat oheň co nejdříve vyvalil dveře do kaple a východ zatarasilo takové množství lidí, že to téměř nepřežil ani Norov, ani metropolita, jehož s obtížemi vyprostili z masy návštěvníků a pak dlouho přiváděli k sobě, aby vůbec mohl pokračovat v bohoslužbě. Norova, kterému se otevřela stará rána, zachránil před jistou smrtí jeden z Arabů. V posledním okamžiku se mu podařilo vynést cestovatele z kaple, kde již nebyl téměř žádný kyslík.

 Neurotik Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) jel do Jeruzaléma za jedné ze svých největších duševních krizí v únoru r. 1848, aby zde nabral duševní sílu a vyjádřil své díky Bohu. Za těmito prostými slovy, napsanými příteli básníkovi Vasiliji Žukovskému, je cítit únavu a touhu vymanit se z deprese, jež se mu po čtyřech letech stala osudnou. Spisovatel měl za sebou těžké údobí úmorné práce nad druhým dílem Mrtvých duší, kdy se po vydání své problematické knihy Korespondence s přáteli, tvrdě zkritizované přítelem Bělinským v otevřeném dopise, cítil velmi osamělý a nešťastný. Cesta mu přinesla značné uspokojení a ulehčení. Ostatně při cestování se vždy cítil mnohem lépe. Je to patrné i z toho, jak výstižně dovedl ještě po dvou letech v dopise Žukovskému vylíčit celou atmosféru  chrámu Vzkříšení. Díky přání Žukovského, aby mu přítel vylíčil své jeruzalémské zážitky jako inspiraci pro zamýšlenou poemu Věčný žid, vzniklo jedno z nejpůsobivějších děl tohoto žánru, iniciující jeho další vývoj. Je příznačné, že to byl právě hluboce věřící, avšak přesně pozorující Gogol, jenž po prvé přesně označil mýtus mýtem.

 „Co dnes mohou například říci místa, kudy vedla bolestiplná Spasitelova cesta k místu ukřižování, když se to všechno ocitlo pod jednou chrámovou střechou včetně posvátného hrobu, Golgoty, místa, kde Pilát ukázal Spasitele shromážděnému lidu, obydlí velekněze, kam ho přivedli, i místa, kde byl nalezen kříž, na němž mrtvá ožila. Jak mohou zapůsobit všechna ta místa na věřící, kteří si je dávno zvykli měřit ve vzdálenostech, než tak, že citliví pozorovatelé budou zcela zmateni, nepominou-li to všechno díky své vroucí víře, jejímž prostřednictvím se jim to vše dávno vrylo do jejich představ, které se jim vždy znovu vynořují před jejich vnitřním zrakem?  Jak může zapůsobit na malířsky vnímavého básníka dnešní Judea s jejími jednotvárnými horskými hřbety, připomínajícími nekonečné fádní vlny rozbouřeného moře? To všechno zřejmě bylo kdysi v dobách Ježíše Krista plné barev, protože tehdy byla celá Judea kvetoucím sadem a každý Žid seděl ve stínu stromu, který si sám zasadil. Dnes však stěží spatříš na horském svahu pět šest olivovníků, jejichž zeleň je stejně šedá a plná prachu jako ty okolní kameny na horském úbočí, kde se občas zazelenají jen tenké proužky mechu či roztroušené trsy trávy v tom obnaženém, rozrytém kamenném poli.“

 Není třeba zvláště zdůrazňovat, že Jan Neruda  (1870) měl ke Gogolovi  vztah neméně blízký než jeho přítel Vítězslav Hálek, který svou cestou do Cařihradu Nerudu předešel o pět roků. Neruda byl stejně jako Hálek veden především snahou přiblížit českým čtenářům Balkán a Turecko, k jehož državám patřily až do r. 1917  Palestina i Egypt. Norov, Gogol i Neruda ještě museli prokázat značnou fyzickou kondici, protože svoje cesty po souši konali vesměs v  koňském sedle. Neruda líčí, jak jel z Jaffy do Jeruzaléma: v jedné ruce zbraň, v druhé uzdu. Tehdy, na jaře r. 1870, mu bylo šestatřicet. Neruda byl rozený malíř. Po zvyku dávných poutníků vždy hledal vyvýšené místo, odkud by mohl shlédnout vše nejdříve z ptačí perspektivy. Teprve potom sestupoval dolů, aby podle zákonů kontrapunktu zachytil i ty nejmenší detaily. Tak je tomu i s jeho líčením Jeruzaléma, nazíraného nejdříve ze Sáronské planiny a poté z křivolakých páchnoucích uliček. V islámské čtvrti byl slyšet jen chřestot „křídel velkých kobylek, které nad městem v milionech poletují, jako hvězdičky se v slunci lesknou, cisterny znečišťují a vše pohubí!“

 Svoje barvitě drsné líčení židovského obyvatelstva Jeruzaléma Neruda končí u Západní zdi pahrbku Moria, zvané Zeď nářků. „Sem přicházejí Židé každého pátku houfně, zde jednotlivci probědují i ostatní dny. Zují boty, než se přiblíží zdi, zahalují hlavu, než ji opřou o stěnu, než jí bijou v mrtvý balvan, modlí se hlasitě, zpívají zvukem se chvějícím, choulí se k zemi, pláčou a štkají!

        – O milosrdný, vysvoboď Sión a svolej svůj lid do Jeruzaléma, učiň Sión krásný a dej v něm bydlet svému králi, větvi z kořene Jesse! – A šedovlasý, stoletý stařec jme se předříkávat, a muži i ženy verš za veršem bědují po něm… pro slávu naši, jež zhynula.“

Jako jeden z prvních českých autorů  Neruda vylíčil svoje zážitky z cesty kolem nedávno dokončeného Suezského průplavu. V Gize jej zaujala svým strnulým pohledem jen obrovská sfinga. Na pyramidy nechal vylézt místo sebe raději svého egyptského průvodce. Zpět do Terstu, odkud vyjížděl, se vracel přes Itálii.

Zcela jiné pohnutky než českého novináře vedly k cestě do Palestiny a Egypta prvního ruského nositele Nobelovy ceny Ivana Bunina (1907), jenž odtud posléze vytěžil lyrické cestovní črty či poemy Stín ptáka (1907–1900). Tohoto věčného poutníka, který v době své druhé cesty do Palestiny r. 1907 řešil i problémy svého osobního života, vždy přitahovala nostalgická místa, odpovídající jeho naturelu. Poetická knížka, jejíž název symbolicky využívá dávného mýtu o tajemném ptákovi chuma, přinášejícím lidem štěstí, patří k tomu nejlepšímu, co bylo o těchto vyprahlých písečných končinách napsáno. O ptáku chuma se Bunin dočetl v díle svého milovaného perského básníka 13. stol. Sa´adího.¹ Spolu s Koránem to byly knihy, od nichž se během cesty neodlučoval. Buninovou demokratičností a také jeho jemným estetickým cítěním lze objasnit to, jak vidí interiér Hagie-Sofie.

„Neznám cestovatele, který by nevyčítal Turkům, že vyplenili chrám, zbavili jej plastik, obrazů a mozaik. Avšak turecká prostota, obnaženost Sofie mne vrací ke zdrojům islámu, jenž se zrodil na poušti. A s prvotní prostotou, bosky, sem vcházejí věřící, – vcházejí sem, kdykoli se jim zachce, protože dveře mešity jsou stále otevřené. S prastarou důvěřivostí, s tváří pozvednutou k nebi a s dlaněmi obrácenými vzhůru posílají svoje modlitby Bohu v tomto prosvětleném a tichém chrámě“.

Cesta z Jaffy s palmami a oleandry do svatého města Bunina šokovala svou pustotou. Zajímavý je Buninův první dojem z Jeruzaléma. Na rozdíl od líčení předchozích poutníků, kteří přijížděli na oslech či koních, má Buninovo vyprávění zcela jiný charakter, protože začátkem 90. let byla postavena z Jaffy do Jeruzaléma železnice: „Navečer se vlak konečně vyšplhal do temene hor – v dálce je vidět mezi obnaženými průsmyky a proláklinami, do nichž se vřezaly bílé pentle cest, prejzové střechy nového Jeruzaléma, jež ze západu obepnuly zubaté hradby starého saracénského města, ležícího na východních svazích, jež od nás nebylo vidět.“ Vzrušení, které je u většiny ruských poutníků patrné při prvním setkání s posvátnými místy, líčí Bunin podle zákona Lessingova Laokoona zprostředkovaně. Vypráví totiž o tom, jak první pohled na Jeruzalém zapůsobil na starého ruského Žida, přijíždějícího v doprovodu syna do dávno ztracené vlasti:

„A tu se můj spolucestující zvedl z místa, postavil se tváří k oknu, zavřel oči  a začal horečnatě drmolit modlitby. Jsme už ve velké výšce, slunce je nízko nad obzorem, zvedl se vítr, takže při východu z horkého vagonu se tělo zachvělo chladem. Není to však záchvěv rozčarování?  Nové, avšak jaksi provinční nádraží z šedého kamene. Před nádražím vyvolávají otrhaní vozkové, Židé a Arabi. Ubohá drožka, vrzající všemi šrouby v matkách, párek herek v oji. A zatímco modrý nosič hází do kočáru naše zavazadla, zakrývá si můj spolucestující oči hřbetem ruky jako dítě, kývá kloboukem a tiše pláče“.

To už je celý Bunin, jenž dovede přesně pozorovat a zachycovat  i těžce postižitelné  záchvěvy lidského srdce.

Bunin projel Egypt a cestou zpět zajel do Bejrůtu a Baalbeku, aby navštívil ruiny Chrámu slunce, jež dalo jméno Sýrii. V Libanonu hledal zbytky ztraceného ráje.  Tady, z této zarudlé půdy byl vytvořen Adam. Ve skalách u Keraku je pochován Noe. Datum návštěvy Baalbeku – té velkolepé památky starověku, majestátnější než samotné pyramidy – dokládá vznik stejnojmenné básně

Chrám slunce

 Pod ním je přístřeší prvního nomáda

 všude je pusto, ticho, klid,

 v slunci se leskne mocná kolonáda,

 branou se chodí pro štěstí.

 Cesta dalšího ruského symbolisty Andreje Bělého (1880–1932) do Itálie a odtud stále více na jih a východ byla únikem z hektického života Moskvy na sklonku r. 1910 a touha najít místo, kde by se mohl soustředit k napsání druhého dílu románu Stříbrný holub (1909). Odjel sice s příslibem nakladatelství Musaget, že mu bude vyplacena záloha tři tisíce rublů na druhý díl románu (budoucí román Petrohrad), posléze se však ukázalo, že to byl slib dosti problematický. Kdysi se mi podařilo v moskevském Literárním archivu Maxima Gorkého objevit dvě kresbičky Andreje Bělého, líčící jeho cestovní martyrium velmi plasticky. Výsledkem byla téměř půlroční cesta mladého páru do jižní Itálie, Tunisu, Egypta a posléze téměř nedopatřením také do Jeruzaléma, který mu znechutili dotěrní a netaktní ruští turisté podobně jako kdysi zprotivili české lázně Gogolovi. Problematické to bylo i s otiskováním cestovních črt Bělého, jež vznikaly částečně během pobytu a částečně s odstupem mnoha let. Dramatické politické události první světové války a revoluce jejich vydání značně oddálily. Některé byly  začleněny do pozdních spisovatelových memoárů. Jiné byly otištěny až po letech v odborném tisku, kde prakticky zapadly. Mnohá místa jsou však půvabná dodnes. Takové je např. líčení dobrodružného výstupu na jednu z trojice pyramid:

 „pyramidy nás přitahovaly; ohmatávali jsme ty dolíčkovaté kameny a tajně jsme uvažovali, jak to jen udělat, abychom se sami bez fellahů i za cenu obrovského úsilí pokusili vydrápat až nahoru na samotný vrchol; avšak houf těch ďábelských chlapíků v černomodrých hazukách a v šedých či fialových šátcích, efektně obtočených kolem hlavy, se za námi vrhal, sotva jsme se pokusili zdolat první balvany podnoží pyramidy a strhl nás vždycky zpátky.“  Nakonec se

domluvili s šejchem místní vesnice, který jim dal pro každého dva průvodce, tak, aby je jeden táhl za ruce a druhý do nich tlačil zezadu. Ti si pozvali na pomoc další průvodce: „Kromě nich se tu najednou objevil vypravěč pohádek, kavárník, věštec – nakonec tu bylo asi dvacet mužských, kteří se s křikem a rámusem za námi vrhali, když jsme se mocnými skoky snažili zdolat těch 180–200 schodů, vysokých dobrého půl metru“. Výstup na pyramidu a pohled do nekonečné dálky znamenal pro Bělého novou etapu tvorby, již vyjádřil ve svém vrcholném románu Petrohrad (1912–22).

Atmosféru dávné Palestiny, pokryté ještě v desátých letech jen lány planého máku, vyjádřil snad nejvýstižněji Ivan Bunin v básni

Jericho

Tančí a krouží třpyt zelených much.

Nad Mrtvým mořem pluje horká pára

s projekcí hvězd.  Písčité pláně jsou mana.

Dráždivý hukot se chvěje, hladí sluch.

Kuňkání žab v rytmu neustálém

láká a opájí. Je němý vzduch

půlnoci. Možná jim naslouchá jen Duch

Svatého Jana v poušti kamene a dálek.

Tam, mezi hvězdami se černá plochý štít

hory Pokušení. Lampička sotva bliká,

v malátném údolí zní protivně sladká

vůně mimózy. Třtinový břit

leskne se mouchami… Horečka dřímá,

za žabích námluv odkládá bledou tvář.

1 Chuma nebo podle Bunina chumaj je bájný fénix, přinášející lidem štěstí.  Podle dávného mýtu každý, na něhož dopadne jeho stín, se stane králem.  Pták chuma se nedotkne ničeho živého. Živí se jen kostmi.

Danuše Kšicová