Za vidinou sladké odměny v podobě kostky cukru

Dana Ferenčáková

1) Počátky řepného cukrovarnictví

Objevitel sacharosy v řepné šťávě chemik Andreas Sigismund Marggraf (1709–1782) při svých pokusech jistě nebyl veden představou o sladké odměně v podobě kostky cukru, když r. 1747 vypracoval metodu extrakce cukru z cukrové řepy. Od sirobu ke kostkám cukru byla ještě dlouhá cesta. Syn berlínského lékárníka Andreas Sigismund Marggraf byl zaujat především chemickými pokusy a jeden z nich, využívající alkohol k extrakci cukru, byl mimořádně nadějný. Spolu se svým mladším spolupracovníkem a studentem fyziky Franzem Karlem Achardem (1753–1821) Marggraf natolik zdokonalil metodu extrakce, že byla použitelná i pro průmyslové účely.

Marggraf i Archard jako členové pruské Královské akademie v Berlíně byli vytrvalí a cílevědomí výzkumníci. Když Archard získal kladné hodnocení berlínské rafinérie, představil svůj projekt řepného cukrovaru na zasedání Královské akademie dne 24. 12. 1798 a současně jej nabídl dokonce pruskému králi Fridrichu Vilémovi III. (žil 1770–1840, pruským králem 1797–1840). V lednu 1799 se konalo slyšení u krále, načež král přiznal Archardovi privilegium na výrobu cukru a pálenky na dobu deseti let. Současně vydal výnos, jímž bylo v Prusku zavedeno pěstování cukrovky pro zpracování v cukrovarech. V r. 1801 Archard založil svůj vlastní cukrovar v Dolním Slezsku v obci Cunern, nyní polské Konary, vzdálené asi 40 km od Vratislavi. Zanedbanou, a tudíž levnou usedlost Archard koupil od hraběte Maxima von Pücklera a provoz cukrovaru zásoboval řepou ze svých pozemků u Berlína. První sklizená cukrová řepa zde byla zpracovávána na podzim r. 1802.

Jelikož v letech 1806–1814 Napoleon vyhlásil kontinentální blokádu, a tudíž zákaz obchodu s Velkou Británií, byl znemožněn i obchod s Karibikem, a tím i dovoz cukrové třtiny do Evropy. V důsledku toho se proces výroby cukru z cukrové řepy stal velmi výnosným oborem podnikání. Archardův cukrovar v Kunerách byl v provozu do r. 1807, ale během následujících napoleonských válek byl natolik poškozen, že postupně rušil výrobu. Ještě v r. 1811 jej navštívila delegace C. k. vlastenecké hospodářské společnosti v Království českém v čele s profesorem Schmidtem, aby čeští cukrovarníci získali názornou představu o nových možnostech výroby cukru z cukrové řepy.

Němečtí výzkumníci A. S. Marggraf i F. K. Achard vyšli vstříc požadavkům své doby, když napoleonské války a kontinentální blokáda znemožňovala dovoz cukrové třtiny, a tudíž bylo velmi žádoucí, aby cukr byl vyráběn z domácí suroviny. Založili tím nový průmyslový obor a za počátek řepného cukrovarnictví je tedy považován rok 1802, když v Kunerách proběhla první řepná kampaň.

V Čechách byla zřízena první manufaktura na výrobu cukru z cukrové třtiny na pozemcích Zbraslavského kláštera už v r. 1787 – poté, co v r. 1785 Josef II. zrušil klášter jako jeden z celé řady ostatních. Budovy přešly do rukou valonského šlechtice Josepha de Souvaige, který zde zřídil cukernou rafinerii v hospodářských budovách a v konventu. Do prelatury pak umístil byty úředníků a kanceláře.

Průmyslová výroba cukru z cukrové řepy však byla zahájena až v r. 1829 v Kostelním Vydří u Dačic na panství barona Karla Antona Dalberga (1792–1859). Rod Dalbergů pocházel z Horního Porýní a jeho členové se zapsali do české historie jako vzdělaní intelektuálové. Například majitel Dačic v jižních Čechách Friedrich Ferdinand (1822–1908) byl známý ornitolog, Karl Heribert (1849–1920) byl naopak politikem a jako poslanec českého sněmu působil v letech 1889–1893. V cukrovaru v Dačicích byla také poprvé zahájena výroba cukru v kostkách místo v homolích. Výrobu kostkového cukru v r. 1841 zde zavedl ředitel cukrovaru Jakub Kryštof Rad (1899–1871) jako světovou novinku a získal na svou výrobu patent v r. 1843.

Z celé řady českých cukrovarů však byl asi nejpozoruhodnější cukrovar v Dobrovici u Mladé Boleslavi, založený na panství Thurn-Taxisů v r. 1831. Karel Anselm Thurn-Taxis (1792–1844) přestavěl chátrající zámek na výrobní objekt, který je zajímavý tím, že výroba cukru z cukrové řepy v něm nebyla přerušena a kontinuálně pokračuje až do dnešních dnů. V současné době však výroba přešla do francouzských rukou a je reprezentována firmou Tereos. V r. 2010 bylo v Dobrovici zřízeno muzeum cukrovarnictví.

2) Německá stopa v historii ruského cukrovarnictví a v ekonomice

2.1 Rodina Blankennagelů

V Rusku je považován za prvního cukrovarníka, který začal vyrábět cukr z cukrové řepy, armádní důstojník Jegor Blankennagel (1750–1813), nositel řádu sv. Georgije. Jeho otec Johan Adelgard Blankennagel (zemřel 1757) pocházel z Porýní-Vestfálska, z městečka Soest, ležícím mezi Dortmundem a Paderbornem. Otec i syn sloužili v ruské armádě, otec jako plukovník a syn dosáhl hodnosti generál-majora. Hanzovní městečko Soest bylo v kontaktu s dalšími hanzovními městy na východě, odkud rodina získávala informace o případných existenčních možnostech v situaci, kdy ji předčasně opustil živitel rodiny.

Johanův syn Jegor Blankennagel, který osiřel v sedmi letech, kráčel ve šlépějích svého otce a hledal uplatnění v armádě. Když vystudoval Dělostřelecký stavovský institut, sloužil od r. 1771 až do r. 1791 jako inženýr v armádní ženijní jednotce a mimo jiné prováděl irigační práce na říčce Neglince v Moskvě. Z uspořených peněz zakoupil panství v obci Anaškino v Trojické volosti v Moskevské gubernii, kde vlastnil roubený dům, ornou půdu a les a kde mu podléhalo asi 340 poddaných. V roce 1797, tedy v aktivním věku ve svých 47 letech, byl z armády vyřazen a chystal se uskutečnit své rozmanité plány. Uvítal tedy, že na odchodnou z armády mu car Pavel I. (1754–1801, carem od 1796) věnoval panství v Bilstenhofu na břehu řeky Daugavy v Lotyšsku. V současnosti se obec nazývá Bilstini.

V krátkém čase získal pro spolupráci Jakova Stěpanoviče Jesipova, s jehož podporou zakoupil v r. 1802 obec Alabjevo v Černském újezdu Tulské gubernie. Ačkoliv jeho společník se od něj brzy odloučil, Jegor Blankennagel pokračoval ve svém záměru vybudovat v Alabjevu závod na zpracování cukrové řepy. Dosáhl toho, že car Alexandr I. (1777–1825, carem od 1801) vyhověl jeho žádosti a dne 20. 10. 1803 mu poskytl půjčku 20 000 rublů na vybudování cukrovaru, takže podnik mohl být brzy uveden do provozu. V r. 1807 si cukrovar prohlédl F. F. Reis, který ho zpopularizoval v brožuře s názvem Popis cukrovaru generál-majora Blankennagela, zpracovávajícího cukrovou řepu.

Dalším společníkem Jegora Blankennagela byl Anton Ivanovič Gerard (zemřel 1830), který byl rovněž německého původu. Byl stoupencem moderních metod v zemědělství, které propagoval i v Moskevské zemědělské společnosti a v jejím Zemědělském žurnálu. Dva roky před Blakennagelovým úmrtím investoval peníze do jednoho z jejich společných cukrovarů.

Napoleonské války se však zhoubně podepsaly na Blankennagelově podnikání i na jeho zdraví. Při požáru Moskvy v r. 1812 shořel Blankennagelův dům v Moskvě i jeho sklady cukru. Jegor Blankennagel byl ožebračen, takže neměl možnost splácet svůj dluh. Zemřel po krátké nemoci v červnu 1813. Cukrovar v Alabjevu pak přešel do rukou jeho úspěšnějšího společníka Antona Ivanoviče Gerarda.

2.2 Rodina Königů

Velmi zámožným a úspěšným německým podnikatelem byl Leopold König (1821 v Petrohradu – 1903 v Cannes), jehož centrum podnikání se nacházelo v Charkově. Podnikatelovo jméno se právem řadilo k dalším nejvýznamnějším představitelům ruského cukrovarnictví – reprezentovaným například rodinou Těreščenko, Charitoněnko, Simirenko, Jachněnko nebo rodinou Brodských. V roce 1848 L. König koupil svůj první cukrovar v Sankt-Petěrburgu a za patnáct let už byl monopolním hráčem na trhu. Kromě tří cukrovarů vlastnil König také další průmyslové podniky jako například lihovary, cihelnu, papírnu, mlýn a dřevozpracující podniky, kolem nichž vybudoval rozsáhlou infrastrukturu. Patřil mezi dvacet nejbohatších podnikatelů Ruského impéria.

Leopoldův otec Johan Georg König uprchl z Alsaska před napoleonskými vojsky a usadil se v Petrohradě, kde se oženil s dcerou pekaře, u něhož byl zaměstnán. Svého syna Leopolda vyslal na studia do Anglie, ale po požáru pekárny rodina přišla o majetek, takže syn musel studia přerušit. Leopold postupně nacházel uplatnění v podnicích otcových přátel, například v cukrovaru Karla Pampela.

Jelikož se výhodně oženil s bohatou Pampelovou dcerou Karolínou, mohl začít samostatně podnikat. Postupně se vypracoval na významného cukrovarníka, avšak brzdou jeho podnikání se stala Krymská válka v letech 1853–1856. Během ní byly totiž přerušeny dodávky cukrové třtiny do Ruska, takže bylo třeba hledat náhradní surovinu.

Leopold König se vypravil do Německa, kde se nechal zaměstnat v cukrovaru, vyrábějícím cukr z řepy. Své zkušenosti okamžitě uplatnil po návratu domů, kdy koupil levně několik ztrátových cukrovarů, které se zavčas nedokázaly přizpůsobit nové situaci. König to dokázal a stal se jednou z vůdčích osobností v tomto oboru. V roce 1869 koupil například cukrovar v Gutech na břehu řeky Merly asi 18 km od Bogoduchova v Charkovské oblasti. V r. 1888 vybavil podnik cukrovarnickým zařízením, dodaným z českých Škodových závodů. V osmdesátých letech 19. století bylo v cukrovaru zaměstnáno asi 400 osob. Městečko Guty má nyní asi 1700 obyvatel a v okresním městě Bogoduchov, rozkládajícím se na severovýchodě Ukrajiny a vzdáleném 58 km od Charkova, nyní žije asi 15 000 lidí.

Na počátku 20. století Leopold König spolu se svými čtyřmi syny založil Společnost L. E. Königa a synů, jejíž jmění činilo 21 milionů rublů. Vystavěl také pseudogotický zámek ve vesnici Šarovce, kterým se rodina pyšnila asi stejně jako Lichtenšteinové obdobným zámkem v Lednici. Pseudogotický styl stavby měl vzbuzovat iluzi o starobylosti rodu, ale vnitřní zařízení vypovídalo o majitelově bohatství a smyslu pro moderní techniku. Do budov byl zaveden elektrický proud z domácí elektrárny a zámek byl elektrifikován o šest let dříve, než se tak stalo v městě Charkově. V porevoluční době za sovětské vlády Šarovka sloužila jako plicní sanatorium.

V r. 1995 byl cukrovar v Gutech privatizován a od r. 1998 ho vlastnila společnost Biskvit – čokoláda. Podnik několikrát přerušil činnost, ale nebyl zrušen a v r. 2016 vyrobil 6 tisíc tun cukru.

2.3 Ministr financí Nikolaj Christianovič Bunge

Ze změn, které se odehrávaly v Ruském impériu během 19. století, bylo pro ruské hospodářství nejdůležitější zrušení nevolnictví. Stalo se to manifestem cara Alexandra II (1818–1881, vládl 1855–1881), vydaném dne 19. 2. 1861, který se však nesetkal s nadšenou odezvou. Mezi těmi, koho se nepříznivě dotkl, způsobil mnohde pobouření a odpor.

Z hlediska změn v hospodářské oblasti bylo velmi zajímavé, že car zanedlouho poté, v r. 1863, povolal ke dvoru Nikolaje Christianoviče Bunge (1823–1895), který byl do té doby rektorem Kyjevské univerzity sv. Vladimíra. Car Alexandr II. rozhodl, aby se Nikolaj Bunge ujal jeho synů Alexandra a Nikolaje a vyučoval je ekonomice a právům.

Nikolaj Bunge pocházel z německé luteránské rodiny kyjevského pediatra. Vystudoval ekonomii a právo na kyjevské univerzitě, kde byl posléze třikrát zvolen rektorem. Byl znám jako odpůrce nevolnictví a tím byl blízký názorům „zapadniků“. Nebyl však naopak stoupencem socialismu, což demonstroval svou kritikou Karla Marxe. Obhajoval právo na soukromé vlastnictví a co nejmenší vměšování státu do soukromého podnikání, čímž se řadil k umírněným liberálům.

V ruském prostředí nejvíce rezonoval ministrův odpor k „obščině“, tedy ke společnému hospodaření na obecních pozemcích. Narazil tím na stoupence staleté tradice a byl kritizován v časopise Moskevské vědomosti, vydávané Michailem Nikiforovičem Katkovem (1818–1887). Katkov jako zarputilý kritik „cizorodých živlů“ měl zvláště políčeno jednak na ministra financí Nikolaje Christijanoviče Bunge (1823–1895) kvůli jeho německému původu, a jednak na ministra zahraničí Nikolaje Karloviče Girsu (1820–1895) kvůli původu švédskému, i když rodiny obou byly už dlouhodobě usazeny v Rusku.

Alexandr III. (1845–1894, vládl 1881–1894) po svém nástupu na trůn hledal nové tváře a oba muže tedy povýšil na ministry. Nikolaj Christijanovič Bunge setrval ve funkci ministra financí od r. 1881 do r. 1886. Chápal, že rolníci propuštění z nevolnictví, nemohou založit svoje vlastní hospodářství, jelikož nemají prostředky na zakoupení půdy. Snížil proto sumu, kterou museli rolníci zaplatit, aby se vykoupili z roboty. Dále byl také nápomocen založení Zemědělské pozemkové banky, která jim na jejich žádost mohla poskytnout úvěr, přičemž obdobná banka měla sloužit také šlechtickému stavu.

Za ministra Bungeho byla roku 1884 zakázána práce dětí a mládež od 12 do 15 let směla pracovat jen 8 hodin denně.

V krizi, která následovala po rusko-turecké válce v letech 1877–1878, vypracoval řadu protikrizových opatření. Jedním z nich bylo nařízení, které zvyšovalo mobilitu vesnického obyvatelstva zejména tím, že byla zjednodušována registrace občanů, kteří ze svého původního bydliště přesídlili do jiných míst.

Narazil ovšem na nepochopení a musel ze své funkce odejít. Neztratil však přízeň carské rodiny a v letech 1887 až 1895 zastával funkci předsedy Výboru ministrů a člena Státní rady. Svá opatření hájil ve Věstníku financí, průmyslu a obchodu, který vycházel v Sankt-Petěrburgu od r. 1885.

Napsal asi desítku důležitých teoretických prací, z nichž byly zejména zajímavé jeho poznámky, vydané posmrtně a adresované carovi Nikolaji II. (1868–1918, vládl 1894–1917). Jeho Загробные заметки se staly inspirací pro reformy Petra Stolypina (1862–1911, ministerským předsedou byl v letech 1906–1911). Tyto Záhrobní poznámky byly poprvé vydány až v r. 1995 v nakladatelství Řeka času v Moskvě. (Pozoruhodné nakladatelství Река времени existuje od r. 1992 a vydává v plném originálním znění ty staré rukopisy, které dosud nespatřily světlo světa.)

3) Česká stopa v ruském řepném cukrovarnictví

Konjunktura řepného cukrovarnictví v Rusku byla podpořena modernizací strojového vybavení, které bylo nejčastěji objednáváno z ciziny. Jedním z dodavatelů cukrovarnického zařízení byly také Škodovy závody v Plzni. Ačkoli Škodovy závody jsou známy především díky výrobě dopravních prostředků, v počátcích byl jejich výrobní program mnohem širší.

Emil Škoda (1839–1900) po studiích a praxi v cizině nastoupil jako vrchní inženýr do plzeňské strojírny Valdštejna-Vartenberka a zjistil, že málo prosperující podnik by dokázal modernizovat. V roce 1869 ho tedy koupil a zaměstnal v něm mnohé nadějné techniky, mezi nimiž stojí za zvláštní zmínku Hugo Jelínek (1834–1901). Tento technik v r. 1865 přešel do plzeňského závodu z cukrovaru ve Vysočanech, patřícího Bedřichu Freyovi (1835–1901).

Již v roce 1863 Frey a Jelínek spolu vyvinuli metodu saturace řepné šťávy, která spočívala v tom, že proplachování vápenným mlékem i čištění kysličníkem uhličitým bylo sloučeno do jednoho procesu. Prezentace této metody proběhla za přítomnosti mnohých odborníků z domova i z ciziny, takže brzy získala značnou popularitu. V roce 1865 byla například zavedena v cukrovaru ve Slatiňanech. Mezi hosty, přihlížejícími předvádění nové metody saturace, byl přítomen i Emil Škoda, který nakonec zlákal Jelínka pro práci ve svém závodu.

Jelínek se snažil využívat k produkci místní plodinu – cukrovou řepu, jejímuž zpracování se snažil přizpůsobit i cukrovarnické zařízení. Přesvědčil dokonce rolníky, aby místo tradičního zelí pěstovali raději cukrovku a pro výrobu cukru založili Rolnický akciový cukrovar, vybavený Škodovými stroji. Bohužel zemědělci si obtížně zvykali na novou plodinu, pěstovali cukrovku jen s nízkou cukernatostí a výroba byla ztrátová, takže v r. 1873 cukrovar vyhlásil úpadek.

V sedmdesátých letech Hugo Jelínek odjel do Ruska, kde se stal spolu s Jindřichem Mikoleckým (1837–1891) obchodním zástupcem Škodových závodů. Toto technicko-obchodní zastoupení sídlilo v Kyjevě a od r. 1876 do osmdesátých let 19. století získalo objednávky na zařízení nejméně pro 20 cukrovarů a také pro strojní vybavení jiných zpracovatelských podniků, například pro mlýny nebo pekárny.

Z archivu Škodových závodů, nacházejícího se nyní v klášteře v Nepomuku, je zřejmé, že koncem 19. století kyjevské obchodní zastoupení Škodovky dobře plnilo očekávání svého mateřského podniku. Od r. 1888 dodávalo strojní zařízení pro výrobu krystalového cukru do cukrovarů Krasnoje, Kornin, Viera a Guty. Vybavilo také rafinerie v Oděse a v obcích Golovščino, Terny, Salivonky, Konstantinovka, Grigorovka, Bogatoje, Trostanec, Zalivaščina a Moja. Od r. 1898 Škodovka dodávala stroje pro cukrovary v lokalitách Haisin, Ivanki, Osipovo, Pena a Satanov.

Zatímco cukrovar v obci Haisin ve Vinnické oblasti dodnes patří k největším z pěti cukrovarů na Ukrajině, uzavřen už byl naopak cukrovar v obci Satanov ve Chmelnické oblasti. V provozu je také Penský cukrovar Karla Liebknechta v Kurské oblasti a rovněž Ivaňkovský cukrovar v Čerkesské oblasti, který vyrábí jednak cukr a cukrovinky a jednak dodává krmivo pro dobytek.

4) Iniciativu přejímají domácí ruští a ukrajinští podnikatelé

V osmdesátých letech 19. století se stal Hugo Jelínek (1834–1901) centrálním ředitelem sedmi cukrovarů a jedné rafinérie milionáře Charitoněnka a řídil výstavbu jeho cukrovarů. Ivan Gerasimovič Charitoněnko (1820–1891), otec Pavla Charitoněnko, položil základy rodinného jmění, když v r. 1844 koupil usedlost Nikolajevka vzdálenou asi 20 km od města Sumy. V nově založeném cukrovaru zde pracovalo asi 200 zaměstnanců. V r. 1869 Ivan Charitoněnko zřídil další rafinerii a cukrovar v lokalitě Petropavlovský výhon, která se po rozšíření města nacházela přímo v Sumách. Tento Pavlovský cukrovar se stal centrem podnikání Charitoněnkovy rodiny a existoval až do r. 2011, kdy byl zrušen.

Úspěch podnikání Charitoněnků spočíval v tom, že své cukrovary zřizovali buď tam, kde vlastnili pozemky pro pěstování cukrovky (jako například kolem Jankovorožského cukrovaru), anebo tam, kde vedla železniční vlečka (například na Nikolajevském panství). Podnikatelé měli též smysl pro technické novinky, takže například v Novojankovském cukrovaru instalovali jako první v Rusku parní zařízení pro zahřívání řepné šťávy.

K aktivitám otce se přidal i jeho syn Pavel Ivanovič Charitoněnko (1852–1914), načež spolu založili společnost Charitoněnko a syn, která obchodovala s cukrem ve velkém. Centrem jejich podnikání zůstávalo město Sumy na severovýchodě Ukrajiny na soutoku řeky Psjol s říčkou Sumkou. Dnes má oblastní město Sumy asi 260 000 obyvatel.

V r. 1882 se firma Charitoněnko a syn účastnila XV. všeruské průmyslové výstavy a obdržela od cara Alexandra III. právo, aby své zboží označovala carským dvouhlavým orlem. V r. 1885 vystavovala zboží v ruském pavilonu na světové výstavě v Antverpách, kde získala zlatou medaili. Na světové výstavě v Paříži v r. 1900 měla již firma svůj vlastní pavilon. Majetek společnosti se postupně rozrůstal, až v r. 1914 patřilo Charitoněnkům 10 cukrovarů.

Dne 28. dubna 1887 se konal sjezd cukrovarníků v Kyjevě, kde byl založen syndikát, sdružující na 70 % výrobců cukru. Nadějné výrobní odvětví se totiž prudce rozvíjelo a od 60. let 19. století do počátku 20. stol. se osevní plochy cukrovky zvětšily pětkrát a produkce stoupla osmkrát. Charitoněnkové patřili mezi iniciátory sdružení, jehož cílem bylo regulování cen cukru. Na sjezdu bylo stanoveno maximální množství cukru, které jednotlivé firmy nesměly překročit, aby ceny cukru neklesly. Přebytek vyrobené produkce měl být určen pro vývoz a opatření tudíž mělo zabránit nadvýrobě a poklesu cen. Dovozu cukru pak bylo bráněno vysokým clem. Do syndikátu vstoupilo 117 cukrovarů, z nichž polovina patřila šlechtě, která byla reprezentována především jmény Bobrinských, Branických a Potockých. Další cukrovary patřily kupcům a velkopodnikatelům, z nichž vynikali kromě Charitoněnků také Těreščenkové a Brodští. V roce 1914 byl Pavel Charitoněnko zvolen předsedou syndikátu, ale v témže roce zemřel.

V předvečer světové války získal Pavel Charitoněnko vysokou půjčku ve výši 6 milionů rublů od Ruské státní banky. Tehdy se už Pavel Charitoněnko honosil šlechtickým titulem, vyplývajícím z jeho postavení státního rady, a jeho ctižádostí bylo, aby vešel do historie jako mecenáš kultury a umění. V r. 1898 tedy koupil od šlechtického rodu Tarnovských rozlehlé panství v Kačanovce s nádherným zámkem uprostřed parku. Zámek v Kačanovce, nazývaný místními obyvateli Bílá labuť, byl dlouhodobě centrem kulturního života, kam zajížděli například spisovatelé Nikolaj Gogol či Taras Ševčenko, případně skladatel Michail Glinka či malíř Ilja Repin. Glinkova besídka dosud připomíná, kde tento skladatel rád sedával.

Tradice Kačanovky jako místa, vhodného pro setkávání umělců, případně pro jejich první hudební produkce a výstavy, byla zachována i v době, kdy koncem 19. století panství přešlo z rukou Tarnovských do vlastnictví Charitoněnků.

Od r. 2001 je Kačanovka opravována, renovována a chráněna jako národní kulturní památka. Potomci rodiny Tarnovských založili spolek Přátelé Kačanovky, který má sloužit k tomu, aby se z Kačanovky stalo mezinárodní kulturní centrum.

Ani dobročinnost Charitoněnků nebyla doposud zapomenuta. V oblastním městě Sumy na ulici Voskresenské se nachází památník, který zobrazuje děti dopřávající si sladkosti, kde jméno Charitoněnko na nádobě s pamlsky připomíná tyto bohaté mecenáše.

5) Slovo závěrem

Domnívám se, že je jistě zajímavé rozplétat předivo, z něhož jsou utkány osudy skutečných historických osobností. Popsané střípky z dějin cukrovarnictví snad dokládají, jak pestré byly tyto vzájemné vazby a jakými cestami proudily informace, ovlivňující běh dějin. Jistě si lze vřele přát, aby podobné mezinárodní kontakty pokračovaly i v současnosti, aby získané technické poznatky byly vzájemně sdíleny a aby tak byla nalézána cesta k podnikatelskému úspěchu. Tam, kde se obchoduje, tam se neválčí. V zemích, odkud obchodníci vyvážejí svůj tovar, není tohoto zboží nedostatek. Přejme si, aby vzkvétal mezinárodní obchod.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz

Literatura

ČAPKA, F. – SLEZÁK, L. Cukrovarnictví do r. 1938. CERM, 2012.

JÍŠA, V. – Vaněk A. Škodovy závody 1918 – 1938. Práce, 1962.

JÍŠA, V. Škodovy závody 1859 – 1919. Práce, 1965.

KRÁTKÝ, V. Vrch Mikulka – legendy a skutečnost. Plzeňský deník 1995.

Malá československá encyklopedie ČSAV. Academia, 1907.

Nový velký ilustrovaný slovník naučný. Praha: Nebeský-Beznoska, 1929–1933.

SADÍLEK, T. – ZDRAŽILOVÁ, D. Historie a současnost cukrovarnictví v Rakousku a Čechách. Listy cukrovarnické a řepařské 2015, č. 12.

Московская энциклопедия. Москва, 2007–2014.

Советский энциклопедический словарь. Издательство Советская энциклопедия, 1979.

СТЕПАНОВ, В. Л. Н. Х. Бунге – судьба реформатора. Москва, 1998.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2018
  1. Literatura obozowa – T. Borowski i R. Vrba (Katarzyna Dąbrowska)
2 | 2016
  1. Z návratov k hodnotám literárnej histórie (Viera Žemberová)
1 | 2015
  1. Z dějin ukrajinské kultury (Danuše Kšicová)
2 | 2014
  1. Na počátku byl trigonometrický bod u Soběšic (Dana Ferenčáková)
1 | 2012
  1. «Жил бы Пушкин долее…» (Ирина Гречаник)