Proč Jiří Prošek rozebral trať Maurice Hirsche

Dana Ferenčáková

1) Slované si uvědomují, že jejich síla je v jednotě

Jsme ve druhé polovině 19. stol. V Praze se právě konal Slovanský sjezd. Sešel se v červnu roku 1848 na Žofínském ostrově a předsedal mu František Palacký (1798–1876), který byl právě v tuto dobu zvolen poslancem říšského parlamentu. Mluvil Slovanům z duše. Jejich počet i význam v habsburské monarchii je dostačující pro to, aby byli zrovnoprávněni s Němci i Maďary. Národní hrdost Čechů se musí promítnout i do sounáležitosti s ostatními slovanskými národy jak v Rakousku-Uhersku, tak i mimo ně. Je třeba soucítit především s Poláky anebo Bulhary, kteří nežijí ve vlastním státě. Delegáti proto v závěrečném manifestu vyzvali ke sjednocení Polska a k pomoci jižním Slovanům Sjezd bohužel skončil předčasně, protože se strhly pouliční bouře.

Podobně jako byla neblahá situace Poláků – trýznivá byla rovněž i situace slovanských národů na Balkánském poloostrově. Osmanská říše sice po prohraných válkách postupně vyklízela svoje pozice na evropském území, ale snažila se čelit obtížím obratným manévrováním mezi evropskými velmocemi. Po porážce v Krymské válce (1853–1856) Rusko muselo upustit od svých záměrů v oblasti Černého moře. Pařížská mírová smlouva z r.1856 mu totiž znemožnila, aby přes úžiny Dardanely a Bospor proplouvaly jeho válčené lodě, protože úžiny byly prohlášeny za demilitarizovanou a neutrální zónu. Válka navíc odhalila nezbytnost radikální modernizace Ruské i Osmanské říše. Car Alexandr II. (1818–1881, vládl od r.1855 do smrti) proto vydal manifest o zrušení nevolnictví v r.1861, sultán Abdul Medžid (vládl 1839–1861) podporoval stavbu železnice a Abdul Hámid II. (jeho bratr, vládl 1876–1909) vyhlásil konstituci a svolal r.1877 poslaneckou sněmovnu.

2) Milionářská rodina bankéře Maurice Hirsche auf Gereuth úspěšně podnikala

Koncesi na stavbu železnice obdržel od Osmanské říše bohatý rakouský podnikatel německo-židovského původu Maurice de Hirsch auf Gereuth (1831–1896). Předkové Maurice Hirsche kdysi zbohatli na vojenských dodávkách v době válek s Napoleonem a již otec Maurice – Josef von Hirsch auf Gereuth (1805–1885) – se tak dobře zapsal u bavorského dvora, že byl povýšen na svobodného pána. Jelikož šlo o milionářskou rodinu bankéřů a podnikatelů, Maurice de Hirsch byl dostatečně majetný pro zajímavou obchodní transakci: v r.1881 koupil panství Rosice a Veveří i s hradem nad řekou Svratkou, který opravil a modernizoval. Vsadil nové dřevěné krovy, vyměnil dřevěné vodovodní trubky za kovové a zavedl telegraf. Jeho hlavní zájem se však upínal k provozování železnice i k důlní těžbě a stejně úspěšně podnikal i v cukrovarnictví.

Mauritz Hirsch se rozhodl stavět železnici z Istanbulu do Edirne, vzdáleného od hlavního města asi 200 km a ležícího na soutoku řek Tundža a Marica. Trať z Edirne (jehož bulharský název je Odrin) do Sarambey (nyní Septemvri v Bulharsku) vedla údolím řeky Marice a byla dlouhá dalších asi 200 km. Stavitel Maurice de Hirsch si pro práce na železnici najal techniky z Rakouska a mezi nimi i Čechy z Proškovy rodiny.

3) Proškova rodina vařila pivo a stavěla veřejné stavby

Bratři Proškovi, tedy Jiří Prošek (1847–1905) a Bohdan Prošek (1858–1905) pocházeli z Berouna a oba byli nadanými absolventy pražské techniky. Jiří ukončil studia v r.1869 a spěchal do zaměstnání, protože v té době již nežil jeho otec jako živitel rodiny. Inženýr Jiří Prošek tedy přijal místo v projekční kanceláři Maurice von Hirsche v Istanbulu, kde byl zaměstnán jako konstruktér. Jeho úkolem pro období od 26.8.1869 do 31.3.1870 bylo projektování a budování trati Odrin – Septemvri (tedy Edirne – Sarambey) a už v r.1873 byla v Septemvri zřízena železniční stanice. Poté v r.1879 spolu s bratrem Bohdanem založili v Sofii první novinovou tiskárnu a v letech 1881–1884 vybudovali v hlavním městě ještě i moderní pivovar. Proškův ležák, dodávaný ke dvoru a nabízený v místních restauracích, neměl v Bulharsku konkurenci. Na konto techniků z Proškovy rodiny lze připsat i regulační plán Sofie a stavbu obchodního přístavu ve Varně. Patřili také ke spoluzakladatelům tělovýchovné organizace Sokol v Sofii v r. 1879.

Úspěšné podnikání bratří Prošků přilákalo do Bulharska rovněž další rodinné příslušníky – tedy dvojici bratranců Václava Proška (1860–1913) a Josefa Proška (1861–1928). Tito mladí muži se v Bulharsku osvědčili jako stavitelé podobně jako jejich příbuzní. Stali se známými architekty a. podíleli se například na stavbě dvou mostů v centru Sofie. „Lví most“ byl postaven v r.1889 a „Orlí most“ je z roku 1891. Josef Prošek byl geometrem městské správy a za stavbu sofijského centrálního nádraží byl Václav Prošek vyznamenán „Zlatým křížem sv.Alexandra“. Celá Proškova rodina se aktivně účastnila bulharského veřejného života a proslula zejména kulturními aktivitami v české komunitě. Z Čech si tito přesídlenci přinesli do svého bulharského domova lásku k nové vlasti, k jeho národu a slavjanofilské smýšlení.

4) Slavjanofilské snahy byly podporovány Ruskem

Ruský car Alexandr II. (žil 1818–1881, vládl 1855–1881) nic nenamítal proti tomu, aby ruští vlastenci podporovali Slovany v zahraničí, protože tím vzrůstal jeho vliv v Evropě. Ovšem aktivity slavjanofilů nesměly překračovat takové meze, které by mohly otřást autoritou jeho vlády a jeho vlastním postavením. Pro přílišnou liberalizaci tedy neměl porozumění. V roce 1858 schválil vznik Slovanské filantropické společnosti, jejíž náplní byla podpora vzdělanosti a péče o trpící a nemajetné. Již od roku 1876 se scházel Moskevský výbor, který stál v čele této dobročinné organizace a nadále její práci řídil. Jejím prvním předsedou byl Alexej Nikolajevič Bachmetěv (1798–1861), bohatý ruský cukrovarník a sklář a také správce Moskevského školního okruhu. Jelikož měl carovu důvěru, byl postaven také do čela Moskevského cenzurního úřadu.

Jeho přítelem byl publicista ze známé rodiny vzdělanců – Ivan Sergejevič Aksakov (1823–1886), mladší bratr spisovatele Konstantina Aksakova. Zasloužil se o vydávání různých periodik, například časopisu „Ruská beseda“ anebo „Den“, který vycházel od r. 1861. Posléze v letech 1867 až 1868 vydával žurnál „Moskva“. Tyto tiskoviny jednak informovaly o válečném dění a jednak popularizovaly myšlenky slavjanofilů o slovanské vzájemnosti. Slovanská filantropická společnost podporovala například Čechy, kteří přesídlili na ruské území, anebo financovala studentské koleje či školy, případně církevní instituce.

Kromě Moskevského výboru vznikly další pobočky této filantropické organizace i v jiných městech, kupříkladu v Petrohradě nebo Kyjevě. V létě 1867 tento výbor pomáhal zorganizovat Národopisnou výstavu v Moskvě, o kterou veřejnost projevovala živý zájem. Jen z Rakousko-Uherska ji přijelo shlédnout kolem šedesáti představitelů různých slovanských národností. Skupinu vedli František Palacký a František Rieger.

Předsednictví Moskevského výboru převzal Ivan Sergejevič Aksakov v letech 1875–1878, což bylo období drsných ozbrojených střetnutí na Balkáně.

5) Na neklidném Balkánu se bojuje

Povstání na Balkáně vypuklo v roce 1875 v Bosně a Hercegovině a v roce 1876 se rozšířilo i do Bulharska. Evropské mocnosti žádaly Osmanskou říši, aby vyslyšela požadavky povstalců, ale Osmané se těmito návrhy odmítli řídit. Roku 1876 vyhlásilo Srbsko a Černá Hora válku Turecku a o rok později vstoupilo do války i Rusko, které deklarovalo, že se ujímá slovanského obyvatelstva v těchto zemích.

Na scénu v tuto chvíli vstupuje Jiří Prošek (1847–1905). Komunita Čechů v Istanbulu nebyla příliš početná a tudíž téměř každý znal každého. Jedním z Proškových přátel byl sofijský usedlík Dr.Nádherný, který byl štábním lékařem v tureckém vojsku. Jeho informace o dění v tureckém štábu vyhodnotil Jiří Prošek jako velmi cenné. V průsmyku Šipka na Balkánu totiž Turci rozmísťovali děla a zesilovali opevnění. Tím mělo být zabráněno postupu ruských jednotek ze severu přes hory směrem k Edirne a dál na Istanbul.

Jiří Prošek, který znal trať z doby její výstavby, zorganizoval sabotáž. Skupina Proškových přátel tedy demontovala asi 200 m tratě u Edirne a vytrhané koleje svrhla do řeky Marice. Zničili tak svoji vlastní práci, ale zdrželi tím přesun tureckých posil na stanoviště, která chtěli Turci zaujmout proti postupující ruské armádě. Rusové tak získali asi 30 hodin na to, aby se připravili k boji. Jiří Prošek však byl po akci zajat a sultánem byl odsouzen ke smrti. Zázrakem se mu však podařilo uprchnout v přestrojení za venkovana a přidat se k ruskému vojsku generála Michaila Dmitrijeviče Skobeleva (1843–1882). Tento generál je v Bulharsku považován za národního hrdinu. V červenci 1877 dobyl průsmyk Šipka a o měsíc později v srpnu 1877 obsadil městečko Lovča, načež spolu s Fjodorem Fjodorovičem Radeckým (1820–1890) vojska obou těchto velitelů po urputných bojích zvítězila nad Vessel-pašou u Šejnova v dolině pod horou Šipka. Generálové Skobelev a Radecký přijali tureckou kapitulaci v zimě dne 28. 12. 1877, přičemž se vzdalo asi 23 000 tureckých vojáků. V nastávajícím roce 1878 pak ruské vojsko obsadilo Edirne.

Jiřímu Proškovi předal Michail Dmitrijevič Skobelev vyznamenání „Sv. Alexandra Něvského“ 1. stupně, které mu udělil car Alexandr II za nasazení života v této válce za svobodu Bulharska.

6) Vyústění rusko – turecké války

Rusko-turecká válka v letech 1877-1978 byla zakončena mírem, uzavřeným dne 3.3.1878 v San-Stefanu, což je předměstí Istanbulu. Dohoda předpokládala vytvoření Velkého Bulharska přibližně v dnešních hranicích. Bulharsko se mělo stát knížectvím s voleným knížetem, kterého měly schválit evropské mocnosti a turecká vláda. Turecko rovněž uznalo nezávislost Srbska i Rumunska.

Rakousko-Uhersko však považovalo tuto smlouvu za porušení předchozích dohod a Velká Británie se obávala rostoucí moci Ruska v oblasti Černého moře. Do Berlína byl proto svolán další kongres, který se konal od června do července 1878 za předsednictví Otto von Bismarka (1815–1898). Zúčastnili se ho představitelé Ruska, Velké Británie, Francie, Rakousko-Uherska a poraženého Turecka. Hlavním rozdílem oproti předchozím dohodám bylo to, že nebylo vytvořeno Velké Bulharsko, ale jeho území bylo rozděleno na Bulharské knížectví na západě a Východní Rumelii na východě, jejímž správcem měl být Tureckem jmenovaný guvernér.

Právě tento fakt nejvíce rozezlil ruské slavjanofily a výše zmíněný publicista Ivan Sergejevič Aksakov (1823–1886) tvrdě kritizoval neblahé vyústění rusko-turecké války v přednášce na Moskevské univerzitě dne 22. 6. 1878. Argumentoval tak, že ruské oběti a životy bulharských bojovníků i civilních osob si zaslouží vytvoření samostatného Bulharska na celém území, kde Bulhaři žijí. Jako předseda Moskevského výboru Slovanské dobročinné organizace se cítil spoluodpovědný za výsledek války, protože tato organizace věnovala nemalé finanční prostředky na vyzbrojení jednak ruského vojska a jednak bulharské domobrany. Bohužel jeho kritika narazila na odpor carského dvora: Slovanský výbor byl zrušen a sám Aksakov musel opustit Moskvu.

Kvůli příznivě optimistickému vyznění svého článku ještě dodávám, že železnice z Bělehradu do Istanbulu byla dokončena roku 1888.

V únoru 2021

Literatura

BRANKOV, N. České kořeny průmyslové architektury v Bulharsku. In L. Popelová (Ed.) Architektura a udržitelný rozvoj. Praha: nakl. ČVUT. 2015.

DORAZIL, O. Světové dějiny v kostce. Vimperk: Papyrus. 1992.

KUCHYNKOVÁ, N. Textový doprovod výstavy o bulharských Češích pro výstavu v Klementinu. 2017.

SZAJKO, V. Železnice, pošta a telegraf rakouské armády v letech 1848–1914. Praha: Epocha. 2017.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Smrtící direktiva NKVD 00447 (Dana Ferenčáková)
2 | 2018
  1. Ti, kdo zaseli jedovaté býlí... (Dana Ferenčáková)
1 | 2018
  1. Literatura obozowa – T. Borowski i R. Vrba (Katarzyna Dąbrowska)
1 | 2016
  1. Základní charakteristiky staročeské skladby Podkoní a žák (Jakub Marek)
1 | 2015
  1. Z dějin ukrajinské kultury (Danuše Kšicová)