Repertoár normalizácie na pražskej filozofickej fakulte

František Černý: Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968 – 1989). Vzpomínky . Vyd. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. Edice Mnemosyne. 239 s.

Profesor František Černý (nar. 1926) zavŕšil triptych svojich osobných výpovedí o divadelnom, spoločenskom a vysokoškolskom dianí prevažne v pražskom prostredí knihou tohto roku vydaných spomienok Normalizace na pražské Filozofické fakultě (1968-1989). Odhliadnuc od dvoch iných zväzkov „v duchu ego – histoire“ o mladosti a rodisku autora nájdeme aj v knihách Za divadlem starým a novým (2005) a Divadlo v bariérach normalizace (2008) genézu či reflexiu osobného a odborného vývoja jaroměřského rodáka už od raných liet. V recenziách týchto memoárových kníh (Po stopách divadelnej archeológie Františka Černého, Slovenské divadlo 4/2004; Pohľad späť potom „když čas trhnul oponou, Slovenské divadlo 2/2008) som dosť obšírne poukázal na divadelnú všestrannosť pána profesora aj vo vzťahu k jeho spoločenským aktivitám. Z tohto pohľadu sa mi javí život a dielo Františka Černého ako jedného z tých velikánov českej kultúry, ktorých vedecká erudícia, rozsiahla výskumná, editorská a publikačná aktivita nenahraditeľne obohatila odbor, ktorému sa jeho predchodcovia venovali. Hoci tri naposledy publikované knihy patria do memoárovej literatúry, zasahujú do stále živého materiálu českých divadelných dejín 20. storočia ako artefakt, bez ktorého by ďalší výskum bol neúplný, ba aj falošný.

Pokiaľ memoáre vykazujú handicap, pre ktorý nie vždy možno spoľahlivo verifikovať niektoré tvrdenia autorov, pri knihách Františka Černého sú tieto obavy zbytočné. Zásadné odkazy sa opierajú o súčasne uvádzaný zdroj alebo faktografický materiál, a to, čo je subjektívne bez alternatívy na komparáciu, nevyvolávajú pochybnosti vzhľadom na metodiku a hodnovernosť doteraz publikovaných diel autora. Osobný pohľad autora sa vyznačuje silou argumentácie, často aj jedinečnosťou úsudku. Najprv analýza a potom úsudok. To je napokon metóda, ku ktorej autor viedol ako profesor po desaťročia svojich študentov a sám aj uplatňoval v monografiách, analytických štúdiách a historických freskách o podobách českého divadla.

Pri uvádzaní knihy Normalizace na pražské filozofické fakultě by som sa hneď z kraja osobitne pozastavil pritom, ako autor - podobne už aj predtým- charakterizuje dobu, v ktorej sme ešte v spoločnom štáte žili. „ Také u termínu ´šedá zóna´je třeba se zastavit. Nevím, jak jeho obsah definují sociologové doma i ve světě. Naprostá shoda v této záležitosti bude asi sotva možná, proto povím, co jí míním já. Šedou zónou označují lidi, kteří v totalitním režimu sedmdesátých a osmdesátych let – z rozhodnutí vládců – něco mohli a něco nemohli.

Tedy většinu obyvatel státu. Nepatří do ní tedy ti, kdo mohli případně vše, a samozřejmě ani ti, kdo z rozhodnutí držitelů moci nesměli teméř nic. Hranice mezi těmito skupinami nebyly někdy jasné, postupem času se mohli i měnit, a také se někdy měnili. Komunistický režim v naší zemi trval totiž dlouho“ (s. 21).

Skrátka a jasne: v memoároch nereflektuje minulosť disident, ku ktorým prechovával ich autor v čase normalizácie obdiv, ale človek (polo)aktívny v súvekom divadle a vysokoškolskom dianí.

František Černý preberá udalosť za udalosťou, počnúc odchodom tých, ktorí sa mohli v roku na fakultu vrátiť (Václav Černý, Zdeněk Kalista, Karel Černý, Jan Patočka a.i.). Niektorí z nich sa udržali (prof. Zdeněk Urban, prof. Jan Volek, prof. Vladimír Barnet). Filológ, rusista prof. Vladimír Barnet spáchal samovraždu (s. 24). „Prof. Lubomiír Linhart, který pŕišel na fakultu klást základy studia filmu, odešel záhy a snad i rád do penze (s. 43). „Poničená filozofická fakulta nebyla však ani sedemdesátých a osmdesátych letech kulturní biafrou. Navzdory všemu zde působilo stále několik dobrých odborníků (s. 26). V podzimním letě 1973 -1. září - nastupoval do funkce děkana filozofické fakulty doc. RNDr. Václav Ráb (nar.1922) a pobyl zde do roku 1986, tedy třináct let (s.31). Hoci v princípe nesleduje autor enumeratívny postup, začiatok normalizácie postihuje v časovej následnosti dejov: „Ve snaze posílit politický dohled ve chvíli, kdy noví vůdcové KSČ měli na fakultě jen málo lidí, kterým by mohli věŕit, děkan Galla narýchlo spojil různá pracoviště. Divadelná a filmová věda se zase dostala pod hudební vědu. A estetika se sloučila s dějinami umění...(s. 38). Autor ďalej píše, že „hněv normalizátorů dopadl nejprve na Jana Kopeckého, děkan Galla jej zbavil vedení katedry a zakázal mu vyučovat“ (s. 39). Bývalý agrárny ideológ ako dekan sa zaslúžil o to, že „hned na počátku fakultní normalizace byla zrušena Kladivova katedra dějín dělnického hnutí, jevící se novým držitelům moci ideologicky zcela nepřijatelnou “ (s. 38).

„Můj další osud byl - celkem vzato – kupodivu dost netypický, protože jsem mohl na fakultě zůstat, směl i nadále přednáset, nepostihl mě ani zákaz publikovat“ (s. 46) „snad přihlédli i k tomu, že jsem právě byl prezidentem Medzinárodní federace pro divadelní výzkum (FIRT/IFTR) (s. 47), „pro mne v rozhodných týdnech mohly mluvit první dva svazky Dějín českého divadla, které vyšly v roce 1968 a 1969 a které byly všude kladně přijímány“ (s. 46). „Stále jsem však - i po šesdesátce – zůstával jedním z mála profesorů Univerzity Karlovy, který nebyl ustanoven“ (s. 55).

Profesor Černý píše o „omezeném prostoru projevu“ nielen vo vzťahu k sebe, ale aj všeobecne i parciálne na oddelení divadelnej vedy. Ako dopadol divadelný zväzok Československej vlastivedy vieme už zo skôr vydanej knihy autora. Pripomeňme však, že toto dielo „o dvaceti tisících svázaných exemplářích... se už nesměli dostat na pulty knihkupců... uchovalo se skutečně jen nemnoho výtisků“ (s. 86).

„K surovému střetu s cenzurou došlo při výrobě knihy sto let Národního divadla (1983), kterou jsem připravil s Evou Kolárovou. Tehdy, bez našeho vědomí, vlétl do redakce Albatrosu vrchní cenzor dr. Jan Kristek a osobně vymítil kdeco. Pryč musel Krejča a Radok, Hrdlička, obrázek Dürrenmatta a Tomášové, zmínka o Třískovi atd. ... Také z výstavy Národní divadlo 1883-1983 museli nějaké drobnosti zmizet“ (s. 87).

Nie inak prebiehalo dianie po čistke v prostredí divadelnej vedy na fakulte. Ing. František „Kouřil vstoupil na filozofickou fakultu, to bylo mé první zděšení, s programem negace všeho, co jsme až dotud na katedře divadelní a filmové vědy dělali. Byl pln sršaté a nikterak nezakrývané zloby k Janu Kopeckému, na jehož místo vlastně přišel, ač s ním byl dříve v dobrých vztazích“ (s. 94). „...na Kouřila se vztahuje replika z Burianovy komedie Hamlet III. aneb Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo: Je pravda, že mocní tohto světa chrápou tak, že už to je povznáší nad úroveň veškerenstva“ (s. 95). Svojmu jaroměrskému rodákovi venuje autor osobitnú kapitolu s názvom Inženýr lidských duší (s. 92–127). V čase normalizácie bol taký jav, že sa ľudia prestávali zdraviť alebo si predtým dobrí priatelia nevedeli prísť na meno, nielen všeobecný, ale aj typický. „Existenční strach spíše než snad stranícke uvědomění lámal lidí ještě za perestrojky. Milan Lukeš v recenzi mého stručného výkladu o českém divadle v letech 1945 – 1985( ...) mi vyškrtl i Evalda Schorma, se kterým předtím dělal v Divadle Na zábradlí a kterého si krátce na to, říkal mi kdosi, pozval jako hosta na svadbu své dcery. Škrtl mi i režiséra Jana Kačera a jiné“ (s. 88). Milan Lukeš, o ktorého profesionalite v merite amerického a anglického divadla azda nikto nepochybuje, predstavil svoju janusovskú tvár v pozičnom boji karieristu, ako by ju bol odpozoroval z hier Shakespeara, ktorého veľmi dobre prekladal. V obrátenom garde v inom levele, čo znamená neprofesionalitu a amorálnosť, ho profesor Černý pristihuje priam in flagranti: „V 1985 roce zachoval se totiž vedoucí našeho fakultího oddělení Milan Lukeš tak, jako snad žádný jiný člověk z oboru, v němž jsem celý život působil. Zreformoval totiž celý učební plán oddělení divadla a filmu a zejména obor dějín českého divadla a výsledek mi sdělil až teprve po několika týdnech, kdy jeho reforma byla již rozmnožena cyklostylem a nedalo se v ní nic ménit. Ještě horší bylo ale to, že reformu projednal se všemi pracovníky oddělení a pouze mne k tomu nepozval...“ Od této chvíle byl však pobyt na naší katedře pro mne neradostný. Sedemnásty listopad přišel až za čtyři roky. (...) Snad si tak už nepočínal po Listopadu 1989, kdy se nečekaně po pádu komunistického režimu stal jako zástupce komunistů ministrem kultury obrobuzujíci se republiky, a na čas dokonce - poté co z KSČ vystoupil – i náměstkem ministerského předsedy české vlády Petra Pitharta. Nedlouho na to, co se mi na fakultě přihodilo něco, co se neslučovalo s univerzitnou morálkou, povolal ÚV KSČ Milana Lukeše do funkce šéfa činohry Národního divadla...“ (s. 57–58).

Hoci autorov pohľad zo „šedej zóny“ aktuálneho bytia v časoch normalizácie na dianie v prostredí filozofickej fakulty je kalibrovaný ostro optikou, až vášnivým zaujatím vo veciach spravodlivosti a krívd, má pochopenie aj pre iné stránky normalizátorov, ako sú len ich direktívne a neodborné zásahy do kvality vyučovania. V tomto ohľade milosrdnejšie ako u iných sa pozerá na manželov Mužíkovcov, „kteří určovali chod katedry muzikologie“ (s. 112). „Na rozdíl od M. Kouřila, František Mužík (1922-1998) nebyl zlý člověk.“ Mužíkovci „nepatřili do té kategorie jako Galla, Ráb, Rzounek a jiní“ (s. 117).

Medzi zlom a dobrom sa ťažko hľadá rovnováha a v reflexiách Františka Černého o takýto kompromis ani nejde, nejde mu však ani o to, aby šmahom ruky vrhol všetkých dejateľov normalizácie na jednu kopu lojalistov ako monolitný celok bezvýhradných podporovateľov režimu. Pragmaticky prižmúri oči, keď niektorý funkcionár fakulty zjavne neochotne podliehal mocenským tlakom a jediným východiskom mohlo byť - odísť. Čo by to znamenalo, vie každý, kto bol postavený pred podobnú dilemu.

Osobitnú kapitolu venuje autor vlastným vzťahom ku kolegom z príbuzných odborov a inštitúcií mimo domova. „Zahraniční kolegyně a kolegové“ ( s. 115-156..) predstavujú súhrn toho, čo český divadelný historik poskytol iným v cudzine, aby mohli byť čo najviac informovaní o predmete ich záujmu, ale aj o aktuálnom stave kultúry v domácich pomeroch. Je to vlastne aj doplnok k tomu, čo už autor publikoval v knihe Za divadlem starým a novým. Pribudli niektoré mená a spektrum ich záujmov. Prínosné sú informácie o zásluhách ruských bohemistov, ako boli Oleg Malevič, či Sergej Vasiljevič Nikolský, ktorí okrem iných významných mien sprístupnili diela Karla Čapka v Sovietskom zväze (s. 112), osobitne vtedy, keď v „letech 1949 – 1952 nesměla v Československu vyjít žádná Čapkova kniha“ (s. 121). Do povedomia súčasnej českej kultúry vracia autor mená, ako sú Igor Vladimirovič Ivanov (s. 124), Ljudmila Titova (s. 127), Larisa Pavlova Soľnceva (s. 130) – to sú všetko mená potvrdzujúce výnimočné osobné kontakty autora a následne nimi sprostredkovaných správ o českej literatúre a divadle v ich domove. Podobne je to aj s poľskými kolegami a ich prostredníctvom aj s poľským divadlom, ktoré v dobe tvrdého režimu u nás žilo oveľa slobodnejšie a bolo miestom inšpiratívnych zdrojov pre študentov teatrológie, ale aj pedagógov. Zmienka je aj o nemeckej teatrológii a jej vzťahu k českým pendantom, o slovinskej Ľublani a napokon pripomenutie záujmu o české divadlo zo strany prof. Jarka Buriana, amerického teatrológa zo State University New York (s.154).

Kapitola Děkanem filozofické fakulty (s. 157) znamená bodku za normalizáciou a stručne zaznamenáva začiatok nových čias: založenie Občanského fóra (19.11. ´89 v Činohernom klube). Priam symbolicky vystihuje zmenu na fakulte fakt, že „krátce před generální stávkou přišel na katedru divadelní a filmové vědy prof. Jan Kopecký, který ji musel na zákrok KSČ v roce 1971 opustit“ (s. 16.)

Napokon už iba dodatok s pridanými súvislosťami: „Filozofiká fakulta si jako první v Československu zvolila na prahu nové doby svého děkana. Na zítří mi přišel krásný telegram od studentů – Vážený pane profesore, blahopřejeme Vám ke zvolení do funkce děkana Filosofické fakulty UK“ (s. 167). Pribudli nové mená, nové úlohy a napokon aj akási úľava ako u maratónca v cieľovej páske: „Když jsem odcházel z funkce děkana, bylo mi pětašedesát let“ (s. 211). V závere spomienok prichádza ešte za celkovým zhrnutím jednej z najtragickejších etáp spoločného i spoločenského vývoja v československom štáte neradostné resumé: „Myslel jsem si, že po sovětské okupaci muselo odejít asi sedemdesát až osmedesát pedagogů. V skutečnosti jich v tomto obodobí , jak se postupně zjistilo, odešlo téměŕ sto padesát“(s. 167). Post scriptum: Mapy našich divadelních dějín (s. 213–223), to je ako v orechovej škrupinke rekapitulovaná autorova publikačná a vedecká bilancia. Keď pominieme všetko zlé v dikcii Nezvala, ale nie práve aj v jeho zmysle, by sa dalo povedať: „Bylo to překrásne a bylo toho dost.“ Doslov patrí Zdeňkovi Benešovi, ktorý na to, aby vystihol mentálny svet autora spomienok si privolal ním samotným apostrofované herectvo Rudolfa Hrušínského: „[V jeho přednesu] nepromlouval člověk individuálního osudu, plný bolesti za to, co prožil. Byla to ztišená zpověď jedince, který se cítil být vězněm světa, nikoli jen vézněm za čin, který spáchal.“ (s. 226).

Na úvodných stránkach knihy pripomenul profesor František Černý postulát historika Zdeňka Fialu, „který s oblibou tvrdil, že skutečnou historii lze psát tak nejvýše do konce středověku, knihy o renesanci že mu již jsou podezřelé (...) Vězmi na vědomí, že jsme porazený stát“(s. 47-48). Aj keby sme historikom takto postulovanú pochybnosť tolerovali ako zákon relativity a v krútňavách aktuálnych pochybností mu nebodaj aj dali za pravdu, napísané traktáty s výpoveďami o dobe, ak ešte dnes nie, ale naisto poslúžia vekom budúcim tak, ako nám slúžia písomné i iné artefakty o pred a porenesančných trendoch a pohyboch v sociálnych, spoločenských a umeleckých oblastiach. A napriek tomu, že „František Černý nechce být historikem té doby“ platia jeho vlastné slová aspoň do tej miery, čo sám považuje mravný príkaz: „Povězme alespoň to, co víme, historikové jednou pomocí různých pramenů řeknou více“ (s.225-226). Napokon ešte bonus: použiteľnosť knihy zvyšuje jej menný register.

Tibor Ferko

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Bieloruské ľudové rozprávky (Viera Žemberová)
1 | 2018
  1. Tomuto světu už nerozumím… (Ivo Pospíšil)
  2. У всякого своя доля... (Valéria Černak)
1 | 2012
  1. Pavol Rankov: Matky (2011) (Aneta Šimečková)
2 | 2010
  1. Miloš Dvořák poválečný