Josef Jirásek jako rusista, slovakista a umělec slova

Josef Jirásek (1884 – 1972) je významným českým rusistou, slovakistou a komparatistou. Kromě toho zasluhuje jeho činnost na poli literární vědy větší pozornost tím, že její inspirace a síla pramení z vlastního tvůrčího potenciálu. Jirásek byl totiž sám autorem básní, díky čemuž byl jeho pohled na literaturu často mnohem pronikavější a citlivější. Jiráskův přínos pro literární vědu je dnes bohužel podceňovaný nebo alespoň není dostatečně známý. Proto se zdá, že skutečně v pravý čas vyšla kniha Josef Jirásek jako rusista, slovakista a umělec slova napsaná I. Pospíšilem a V. Frantou, zveřejněná v roce 2009 v Brně v ediční sérii Brněnské texty z filologicko‑areálových studií.

Mnohostranná osobnost vyvolává asociaci s krystalem, jehož každá plocha je svérázná a cenná. Struktura knihy Pospíšila a Franty je právě taková – předvádí čtenáři všechny „plochy“ unikátní osobnosti Josefa Jiráska – filologa, básníka a také všímavého člověka schopného hluboce chápat svou dobu, stejně jako minulost a vznikající rysy a tendence budoucnosti.

Kniha se skládá ze čtyř samostatných kapitol. Nicméně bychom mohli vypátrat vnitřní logiku vyprávění, která spíše dělí knihu na dvě části, anebo dva úhly pohledu, dva vektory autorské pozornosti.

Tři první kapitoly odpovídají první části, jejíž autorem je Ivo Pospíšil. Zde se dozvíme o vědecké práci Jiráska v oblasti filologického výzkumu. První kapitola nám ukazuje celou řadu významných osobností: jsou to František Vymazal, Alois Augustin Vrzal, Sergij Vilinskij, Frank Wollman, Roman Jakobson, Jaroslav Burian, Vlasta Vlašinová, Mečislav Krhoun, Jaroslav Mandát. Hráli nezastupitelnou roli v rozvoji brněnské rusistiky. Jméno Josefa Jiráska je mezi nimi zařazeno zcela zákonitě a oprávněně. Autor přitom zdůrazňuje, že spojovacím bodem pro tyto vědce není jen jistý vědecký přínos z výsledků jejich zkoumání, ale také důležitá vlastnost rusistiky v Brně a na Moravě, a to prolínání nebo paralelní souběh akademické a neakademické rusistiky.

Druhá kapitola, Josef Jirásek jako rusista, je věnována především dvěma jeho pracím, jimiž vědec napevno vstoupil do české a mezinárodní rusistiky. Jedna z nich je Jiráskova monografie Přehledné dějiny ruské literatury, druhá je kniha Rusko a my. Obě dvě tyto publikace jsou pozorovány v kontextu podobných úvah a bádání již uskutečněných dříve. Tímto způsobem jsou porovnány Přehledné dějiny ruské literatury s pracemi D. Čyževského, A. Vrzala a M. Hraly.

Rusko a my je bezesporu fundamentální a významný spis pro českou recepci Ruska. Toto dílo zde vidíme v dialogu s prací T. G. Masaryka Rusko a Evropa; zvláštní zájem autor uděluje třetí části Masarykovy knihy. Je to část věnovaná F. M. Dosto­jevskému a představuje, podle názoru Ivo Pospíšila, rusistiku „filologickou, literárněkritickou či literárněvědnou“. Kromě toho je Jiráskův spis analyzován ve světle samotného specifika rusko–českých vztahů a souvislostí.

Třetí kapitola je věnována Jiráskově činnosti na poli slovakistiky. Čtenář si učiní představu o některých problémech česko‑slovenských vztahů a také pozná klíčovou roli Jiráska v polemickém trianglu Albert Pražák – Josef Jirásek – Alexandr Mach.

Čtvrtá kapitola je zároveň počátkem druhé části a druhého úhlu pohledu v knize o Jiráskovi. Tato kapitola spojuje šest tematických paragrafů napsaných Vladimírem Frantou. Pozorný čtenář si jistě všimne, že se tady podstatně mění charakter vyprávění. Získává totiž rysy eseje, nějakou poetičnost a v některých případech i dost výrazné emocionální zbarvení. Projevuje se to i v jednotlivých názvech paragrafů (viz například Verše – kancionál duše…, Ženská otázka ve stínu víry?). Změny tónu jsou hluboce opodstatněné a vyplývají ze samotného cíle této části knihy – ukázat čtenáři Jiráska jako člověka, literáta a občana.

Vladimír Franta zkoumá zásadní vlastnosti poetických textů Jiráska a nabízí přitom značný počet příkladů a ukázek jeho básní. Máme možnost podívat se i na rukopisné a strojopisné originály.

Zvláštní pozornost zasluhují vzpomínky blízkých a kolegů Jiráska (jsou mezi nimi R. Večerka, D. Kšicová, K. Lepilová, J. Zahradníček aj.).

Klíčová otázka („Kdo byl Josef Jirásek – jako člověk, jako básník?“, s. 95) a přístup k výkladu materiálu („proto by i styl a způsob uchopení problému měl být alespoň částečně humanistický, částečně esejistický“, s. 94) se harmonicky spojují s charakteristickou polemičností některých myšlenek, zejména v paragrafech jednajících o náboženských motivech v poezii Jiráska. V některých názorech jsme s autorem této části knihy solidární, zatímco jiná stanoviska vyvolávají pochybnosti. Avšak právě taková nejednoznačnost, přesněji řečeno, mnohoznačnost je v souladu se složitou osobností samotného objektu zkoumání.

V obou částech knihy je nastolena otázka, jež je dosud aktuální a pravděpodobně ještě dlouho bude ostře polemická a do jisté míry bolestná. Jde o problém sovětského režimu a konkrétně o téma existence myslícího a jemně cítícího člověka, vědce a básníka v podmínkách kruté sovětské diktatury. Na jednu stranu je tady před námi Jirásek – literární vědec, jenž si troufl napsat smělou a nepředpojatou analýzu sovětské literatury ve své práci Přehledné dějiny ruské literatury. Při tak přísné kontrole ze strany sovětské cenzury se mu podařilo věrně zachytit jak zjevné nedostatky, tak skutečné přednosti nejednoduchého fenoménu novodobé literatury. Tento aspekt problému zkoumá Ivo Pospíšil ve své části knihy.

Druhá část mezitím přichází s novými intonacemi a z jiného zorného úhlu se dívá na problém sovětského režimu. Sám autor Vladimír Franta o tom píše: „Smyslem není napsat antivědeckou práci, naopak. Chce se napsat o Jiráskovi jako o člověku“ (s. 94). Vytčený cíl byl podle našeho názoru dosažen.

Předností publikace, kterou teď držíme v ruce, je také příloha zahrnující oficiální dokumenty, jež jsou přímo spojené s Jiráskovou činností, a také jeho strojopisné básně.

Mnohostranný výklad o Jiráskovi představený v knize Pospíšila a Franty inspiruje a nabádá k úvaze o tom, jak rozmanité mohou být projevy tvůrčího potenciálu vědce. Očividně nelze nalézt kritéria pro jednoznačné hodnocení jakési „vědecké vážitelnosti“. Občas není možné hned a ve vší celistvosti pochopit přínos toho či jiného badatele do klenotnice vědy. V čem je příčina? Možná, že současníci prostě nejsou připraveni nebo sociálněpolitické podmínky působí jako nepřekonatelná překážka. Osobnost Josefa Jiráska je příznačným příkladem toho, jak se význam badatelské a tvůrčí práce může objevovat jen postupem času. Přitom se přínos vědce stává inspiračním zdrojem pro nové generace, díky čemuž vznikají nové impulzy a reakce. Jeden z prvních (a doufáme, že ne posledních) impulzů – kniha Josef Jirásek jako rusista, slovakista a umělec slova – je teď před námi.

Natalia Chuveleva

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Bojovná nostalgie (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Únor 1948: spory pokračují, pochybnosti zůstávají (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Ten, který byl (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Portréty prežitia (Ivo Pospíšil)
2 | 2010
  1. Oksana Lichačova: Svobodnoje plavanije