Ludmila Hořká, „Hořký život – hořké jméno“, Portrét spisovatelky Ludmily Hořké

Zůstává napříště, v éře globalizace – příznačné mezi jiným rychlým rozvojem elektronické komunikace a jejích žánrů – velikou otázkou a neznámou, nakolik bude možno nadále hovořit o centru a periferii. Jistě, éra minulých století (éra stále ještě trvající první informační exploze) takový předpoklad poskytovala, avšak zrod elektronických médií a možnost vysílat i přijímat informace takřka z kteréhokoliv koutu zemského zcela již vyvrátily nebo zpochybnily podstatu centra a periferie, příp. tranzitivních zón (v polské literární kultuře typy kresů). Nelze s nimi však nepracovat při zkoumání literární kultury starších období (nikoliv ve smyslu hodnotovém, ale vztahovém); v opačném případě by šlo o výzkumy ahistorické a v podstatě neplodné, neboť by nemířily k podstatě problému v areálech „mezi“.

S historicitou přistupuje k materiálu rovněž brněnská badatelka Drahomíra Vlašínová ve své prozatím poslední knize, již věnovala folklorní i artistní tvorbě spisovatelky navýsost regionální – Ludmile Hořké (Matice slezská, Opava 2008, 93 s.). Mělo by se připomenout, že kromě sběratelky folkloru šlo rovněž o sběratelku lidových tanců, písní a jiných vyprávění (sbíral je, nejen v případě Hořké, nedávno zesnulý opavský badatel Antonín Satke), z nichž nejedno se později objevilo přetaveno v její umělé tvorbě, nejčastěji o charakteru baladickém.

Monografie o Hořké je psána spíše tradičně, s odvíjejícími léty v životaběhu Hořké sledujeme spolu s badatelkou tvůrčí literární vývoj Hořké. Zčásti biografická metoda, kterou Drahomíra Vlašínová používá, našla východisko zejména v osobním listu Hořké, který tato autorka napsala kdysi Š. Vlašínovi, připravujícímu heslo do jednoho ze slovníků českých spisovatelů (1964). Lakonicky, leč pádně v něm Hořká vypsala své radosti i strasti; toho druhého, dramatického až bolestně tragického, bylo nicméně v jejím životě více než potěchy a veselí. Každý odstavec listu je téměř biblickým křížovým zastavením a vybízí k úvaze – tu o jejím životě, tu o hospodářských a sociálních poměrech na Hlučínsku, odkud Hořká pocházela, tu o lidských charakterových vlastnostech tamějšího obyvatelstva několika národností atd. Badatelka se pochopitelně jako literární historička zabývá zpravidla svým předmětem zájmu: činí tak průkazně, opírajíc se o texty i jiné dobové dokumenty vytváří plastický portrét psaný srdcem, s lidským pochopením i s hřejivou účastí na autorčině nelehkém osudu. Pravda, nevidí autorku příliš umělecky vysoko, ani si před sebe neklade ambice hledat v jejích textech hodnoty tam, kde možná ani nejsou: střízlivě analyzuje texty Hořké a stejně postupuje rovněž při jejích hodnocení. Mnoho nápovědí, kudy se dále možno ubírat v bádání, zejména srovnávacím (s jinými sběrateli folkloru, vypravěči apod.), zůstalo v monografii naznačeno; vycházejíce z jistě správného předpokladu, že existuje nekonečné čtení textů a téměř neohraničené možnosti jejich interpretace, lze předpokládat, že se k náznakům autorka monografie bude navracet.

Libor Pavera

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Nadechnutí 60. let 20. století (Ivo Pospíšil)
1 | 2020
  1. Záznamy a úvahy o minulém (František Všetička)
2 | 2019
  1. Daleko od hlučícího davu (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Co vysílá svět (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Pocta Františku Všetičkovi (Ivo Pospíšil)