Sorokinova realistická vize nového režimu tvrdé ruky

Vladimir Sorokin (roč. 1955) vstoupil doruského povědomí v zahraničí a později v Rusku samém či ještě SSSR vydáním Fronty (1985), potom se stal známým většinou dobře napsanými díly s příchutí skandálu; v češtině máme mírně pornografickou Třicátou Marininulásku a zmíněnou Frontu. Živé, žurnalismem prosáklé překlady Libora Dvořáka se na tento typ literaturyhodí: proto jeho překlad Dne opričníka (Pistorius a Olšanská, Příbram 2009) je užitečným obohacením českého knižního trhu. Sorokinova próza se odehrává v poměrně vzdálené budoucnosti v Rusku 21. století, v němž je restaurován carismus a v pozoru­hodném sepětí tu žije autokracie, moderní technologie, čínské zboží, orientální krutost i zeď obepínající tuto novou Ruskou říši. Metoda popisu jednoho dne opričníka Andreje Komjagy je konglomeráte zločinů, do nichž se promítá minulostní tradice Ivana Hrozného s všeobecnou xenofobií, izolacionismem, s jazykem moderním i archaickým – to je problém, který český překladatel řešil s noblesou, ale jenž je s češtinou jako nástrojem v podstatě neřešitelný.

Obecně sice platí, že „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, ale Sorokinův text na trochu exotickém materiálu ukazuje, že vstoupit v podstatě lze, ale řeka má už jiné břehy a jinou vodu, a tím je ještě nebezpečnější: starý despotismus s pomocí moderních technologií může být neporazitelný. Legraci si tropí i ze současné ruské státní posedlosti syntetizovat tradice carské a sovětské, ateismus a pravoslaví. Najdeme v románu pěkná místa, nad nimiž usedá srdce každého znalce Ruska i politiky jako takové: triviální pajány, pálení zakázaných knih, stejně jako cestovních pasů, neboť cestovat není kam, oblíbené a internacionální řiťolezectví, vypjatý nacionalismus – parodický obraz Ruska z explicitu prvního dílu Mrtvých duší, oslava klidné nehybnosti; Rus ti ovšem najde i řadu jedovatých aluzí, které náš čtenář nemusí hned postřehnout, například ve výčtu autorů a děl oslavujících opričnické Rusko (Ivan Korobov: Bílá bříza, Isaak Epštejn: Dobytí tundry, Rašid Zametdinov: Matička Rus atd.) Nebyl by to ani Sorokin, kdyby si tu nevystřihl scénu o nesmrtelnosti pohlavních údů opričníků vyztužených čínskými lékaři a moderními farmaky a homosexuální obraz jejich obcování, skutečné to ruské Götterdämmerung, a ovšem kult vůdce. Pohled na dějiny, který svou temnou barvou předstihuje i sarkastickou vizi Petra Čaadajeva v jeho prvním filozofickém listě. Řada našich čtenářů se bude asi pošklebovat, cože to ten barbarský Rus futurologicky ukázal na tom barbarském východě, kde se dodnes místo běžného písma používají podivné literky, jež nám za Cyrila a Metoděje taky hrozily, a oddechne si: to se nás naštěstí netýká. Ale může se mýlit: Sorokin platí jistě obecněji, jinak by ho nemělo přece cenu překládat, i když nikoli v detailech: jeho líčení restaurační atmosféry má jistě všeobecný ráz a jak pěkně funguje syntéza primitivní, bezohledné a protilidové ideologie a špičkové technologie nám už ukázali Hitler, Stalin, ale i jiní, méně zmiňovaní. Hrozba vlády silné ruky může stát vždy ante portasa, při četbě některých pasáží nelze nevzpomenout Zamjatina a Orwella. Ad Zamjatin: o něm se také tvrdilo, že jeho My je obraz bolševického Ruska, ale to on jen tušil, viděl vznikat (1920) a bystrozrace odvodil, do jakých obludností to může dospět; za to však dobře znal anglickou techno­logickou civilizaci, v níž pobýval před první světovou válkou jako lodní inženýr (jeho pobyt dobře zmapoval britský rusista Anthony Cross, nyní emeritní profesor na Department of Slavonic Studies v Cambridgi – vzpomínám na naše setkání v roce 1998). Vše souvisí se vším a za banalitou východní despocie v roce 2027 se objevují hrozivé stíny za našimi humny i v nás samých. Řada národních literatur tak na svého Sorokina netrpělivě čeká.

Ivo Pospíšil

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Román o Veľkom románe (Viera Žemberová)
2 | 2018
  1. Silná kniha bez senzací (Ivo Pospíšil)
  2. Únor 1948: spory pokračují, pochybnosti zůstávají (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Poezie a čas (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Několik otázek v labyrintu (Ivo Pospíšil)