Na počátku zlomu

Hana Bednaříková: Šalda: desátá léta. Ke koncepcím a vývojovým proměnám Šaldova estetického a kritického myšlení v desátých letech 20. století. Edice Knihovnicka.cz, Tribun EU, Brno 2009.

Olomoucká badatelka, která je známa svými studiemi i o české moderně1, zejména dekadenci, napsala knihu, která v české literární vědě něco znamená, i když se zabývá tématy již dříve exploatovanými. Svůj koncept předkládá hned v úvodu své studie, kde zdůrazňuje, že její přístup, který má ukázat Šaldovo směřování nejen texty literárněkritickými, literárněhistorickými a teoretickými, ale také jeho přesahy do oblasti estetické, beletristické a polemické, později také, jak píše, do politického diskursu. Její práce sice anticipuje mnohé z dalšího Šaldova vývoje, ale není striktně teleologická, tedy nehledá v 10. letech 20. století jen impulsy jako by vysvětlující jeho směřování 20. a 30. let minulého století, i když z hlediska duchovního a filozofického, což je také středem jejího zájmu, by se takové podněty jistě našly a ona sama je neignoruje. Lze tedy říci, že máme před sebou studii komplexní nebo ke komplexnímu pohledu alespoň mířící. Na počátku ukazuje badatelka estetické prameny Šaldova hledání na prahu 20. století, z něhož vyplynuly jeho výboje pozdější.

Klíčovými body monografie jsou pojmy novoklasicismus, esej, portrét (Teréza Nováková), genealogie romantismu, umění a náboženství, kolektivní a autonomní (individuální). Uvnitř těchto okruhů a dílem i mimo ně se odehrává drama Šaldova hledání nového uměleckého a životního postoje. Klíčem jsou polemiky, útvar, v němž Šalda mimořádně vynikal (jen připomeňme dobu od poloviny 19. století, realistickou generaci a např. ruské revoluční radikály a raný marxismus, kterak si jejich představitelé v polemice libovali a jak z ní vytvářeli východisko pozitivního výkladu: příklad Masarykův může sloužit za všechny). Jsou to spory s Karlem Čapkem, Jiřím Karáskem ze Lvovic a Arnem Novákem. V podkapitole 2.2 Kolektivní a autonomní je partie věnovaná fejetonu Marie Majerové Ohně na horách, v němž se autorka zabývá vztahem literatury a politiky, resp. moderní literatury a sociálně demokratické strany. To ovšem rozpoutalo bohatou diskusi, jíž se zúčastnil i F. V. Krejčí, jenž pozitivně komentoval klíčové Šaldovo dílo 10. let minulého století Duše a dílo. Šalda, i když se posléze pod tlakem nové situace na konci první světové války měnil, vždy si udržoval od politiky náležitou distanci2. Polemika s Karáskem má dimenzi generační, s Karlem Čapkem diskutuje spíše o styku a tzv. kolektivní hromadnosti, ale polemika má také jistě i generační ráz. S A. Novákem jde zejména o tradici a vývoj ve stati Sestup do podsvětí (analýza čapkovské generace). Šaldova koncepce romantismu tradiční pojetí samozřejmě přesahuje: v české literatuře končí u Březiny, ve světě u G. Flauberta, kde v obou případech jde o koncept výchozí duality.

Zatímco v předválečném období je klíčový „turbulentní rok 1913“, později je to zejména rok 1917 s peticí českých spisovatelů, jejímž je ovšem Šalda signatářem. A poté polemiky s M. Ruttem a zejména E. Rádlem, kde se vše týká celkového kulturně politického směřování českého národa a nového československého státu. Léta 1918–1919 chápe autorka jako předěl epoch a také Šaldův bod obratu. Jestliže v první polovině 10. let 20. století jde Šalda k harmonizaci jako individuální transcendenci, později jde ke kolektivně podmíněnému modelu: to se projevuje i v jeho vlastní umělecké tvorbě – románu Loutky i dělníci boží a v dramatu Zástupové.

Autorka spíše zaznamenává posuny Šaldovy tvorby a sleduje jeho vývoj, aby jej ukázala jako průnik jeho vnitřního napětí a vzepětí i tlaků vnějších. Z jiných je bohužel poněkud opomenuta celková revoluční situace po roce 1918 (nebo je brána příliš automaticky), již jak Masaryk, tak Trockij nebo Lenin nazývali světovou revolucí: každý měl ovšem na mysli poněkud jiný proces a s jinými výchozími body a výslednicemi. V českém prostoru to byl především svár mezi založením nového státu v nejistých hranicích určovaných často legionáři (hranice Slovenska – ale v detailech dílem i jižní Moravy – které žádné hranice nemělo) a novými revolučními procesy vrcholícími ustavením Bavorské, Maďarské a Slovenské republiky rad (sovětské republiky) a postoj oficiálních levicových stran, včetně sociálnědemokratických, a vznik mezinárodního komunistického hnutí. Zde by se slušelo také poznamenat, jak tu celkově působily ruské události. Včetně první revoluce roku 1907 a dvou roku 1917, zejména bolševické Říjnové revoluce. I když to tak zpočátku nevypadalo, jejich úloha byla značná, a to i v konfliktu s působením ruské emigrace navazující na tradici Dostojevského, tedy především dílo D. S. Merežkovského a N. Berďajeva. Vzít tento konglomerát v obsahu, když si uvědomíme, že v kulturní oblasti tehdejšího Československa jasně svým vlivem převažovala levice a do značné míry i radikální levice. Jistá stydlivost pokud jde o tuto problematiku je zřejmá, důvody také, poučení o tom najdeme i v poválečné minulosti. Smutno je na tomto světě, dámy a pánové! Příčinou je snad i to, že se u nás tyto věci příliš nemedializují, a tudíž i málo znají. Toto autorce vytýkat nebudeme. Podstatnější a ještě smutnější je, že nám ve své knize brilantně ukázala rozsáhlou diskusní plochu soustředěnou kolem Šaldy a několika klíčových problémů české kultury, poetiky a politiky, ale když to srovnáme se situací současnou, můžeme jen zahanbeně mlčet. Ten obrovský myšlenkový rozmach oproti dnešnímu pinožení je víc než patrný. I odvaha, tolerance, schopnost polemizovat, více problémově, ale i osobně, ale bez mocenských ambicí, bez snahy získat v literatuře politickou moc. Čeho je to svědectví a jaké procesy k tomuto stavu vedly. Neboť otázky, které Šalda a jeho oponenti řešili ve svých polemikách, jako jsou problém harmonizace v umění a s tím spojený koncept novoklasicismu, otázku kolektiva a individuality, kulturní úkoly národního společenství apod. zůstávají prokletými otázkami dodnes a v našem společenství dvojnásob.

Autorka se sice nemůže nedotýkat cizích inspirací, které jsou ovšem přirozenou součástí Šaldova kritického, teoretického a historického odkazu, ale chybí tu systémovost, zejména v sledování těchto podnětů, jež jsou zmiňovány spíše in margine a en passant. To se týká nejen Francouzů a Ruskina, ale i dalších, Francouzů, Američanů, Angličanů, Němců a zejména Rusů, kteří jsou také uváděni jen okrajově, jakoby na doplnění. Systémová pozornost k těmto jevům by ze studie víceméně čistě bohemistické, jak je u nás od časů Mukařovského zvykem, učinila, solidní práci komparatistickou.

Dalším problémem je určitý axiologický odstup, jež autorka od Šaldy má. I když se místy zmíní, že ne vždy si počínal korektně a ne vždy byly jeho argumenty podloženy, v podstatě jeho názor přijímá axiomaticky a spíše hledá důvody, proč je ocenit kladně. Každá generace se s Šaldou musela vyrovnat a činí to i dnešní vládnoucí bohemisté, jež mají často ctižádost přepsat dějiny české literatury. Tato snaha na Šaldu nově pohlédnout se místy projevuje v knihách věnovaným jemu a jeho době, zdaleka však ne ve všech studiích a monografiích3. Kniha Hany Bednaříkové tak podstatně přispívá k poznání možná rozhodujícího období Šaldovy kritické tvorby, kdy se jeho koncepce proťaly s výraznými společenskými pohyby.

Ivo Pospíšil
3 T. Kubíček: L. Merhaut, J. Wiendl (eds): „Na téma umění a život“ . Host, Brno 2007. D. Uhle: Avantgarde, Zivilisationskritik und Pragmatismus in Karel Čapeks „Boží muka“. Peter Lang, Frankfurt am Main – Berlin - Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2006. I. Pospíšil: Rozeklaná krása (Jaroslav Durych. Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Obálku s použitím kresby Albrechta Dürera, vazbu a grafickou úpravu navrhl Boris Mysliveček. Stručný životopis napsal Václav Durych, text Knižní tvorba Jaroslava Durycha napsali Jiří Kudrnáč a Karel Komárek. Soupis díla Jaroslava Durycha a literatury o něm zpracovala Věra Vladyková. K vydání připravila Jitka Uhdeová. Atlantis Brno 2000). Slavica Litteraria, X 4, p. 129-131, 2001.
I. Pospíšil: Setkání textů, které se vpíjejí pod kůži (Jaroslav Durych publicista, připravila Zuzana Fialová, doslov napsal Jaroslav Med, vydala Academia, Praha 2001). HOST 2002, 10, p. V-VI. Pospíšil, I.: Singularity and the Czech Interwar Essay among the Currents: František Xaver Šalda, Karel Čapek, and Jaroslav Durych. Primerjalna književnost, letnik 33, št. 1, Ljubljana, junij 2010, ISSN 0351-1189, s. 131-142.

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2023
  1. Oľga Feldeková jubiluje (Viera Žemberová)
2 | 2022
  1. Ucelená podoba poetiky kompozice (Věra Halová)
2 | 2020
  1. Román o těch mocných (František Všetička)
1 | 2017
  1. Vztahová práce ukazuje na naše dluhy (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Od totality k demokracii anebo Jak jsem se dočkal listopadové revoluce (Ivo Pospíšil)