Pocta Františku Všetičkovi

Stavba prózy: František Všetička versus Roman Ráž

František Všetička: Garance grotesknosti. O umělecké tvorbě Romana Ráže. Naklad. J. Vacl, Olomouc 2010.

Letošní osmdesátník (nar. 25. 4. 1932 v Olomouci) František Všetička zase jednou dokázal, jak umí z české literatury vyhmátnout to podstatné a nosné, i když stojící na okraji. Možná se v tom oba tak trochu sešli: rozhodně patří k špičce ve svých profesích či řemeslech, ale okolnostmi i záměrně se nepohybují v mainstreamu, i když společenského uznání se po roce 1989 dostalo Romanu Rážovi (nar. 1935) přece jen více (funkcionář PEN‑klubu, Obce spisovatelů, správní rady DILIA, porot všelikých literárních cen) a lze usuzovat, že je zde i dosti vlivný, ačkoli je v rozhovoru s Všetičkou na toto téma skromný a zdrženlivý. F. Všetička postupoval osvědčeně jako vždy: tentokrát však esejističtěji, odlehčeněji. Právě v této knize totiž dokazuje, že je nejen odborníkem na poetiku kompozice, ale také mistrem literárního portrétu: dobře a osobitě strukturovaných životopisných dat Romana Ráže (nar. v Praze, pobyt v Brně, Luhačovicích, vynuceně nedokončené klasické gymnázium na Legionářské – nyní kapitána Jaroše – v Brně, zdravotnická škola s maturitou, dějiny umění a estetika na FF UJEP v Brně, nedokončené mimořádné studium dramaturgie a filmové vědy v Praze, profese dramaturga zábavy a televize, svobodné povolání, dosti bohatý a jistě zajímavý osobní život).

Všetička má také stálé incipity a explicity (sám říká těm druhým poněkud rusky „koncovka“), dokládá to již úvodní kapitola knihy Začátky: ukazuje zde Rážovu cestu od urbánního prozaika, jenž začínal jako básník a povídkář (zpožděné blokovské vydání Jediná noc) k absurdní próze z let 1966–1968 – vzpomeňme na podobnou dráhu slovenského Petra Jaroše, jehož postup byl taky takto eklektický, což nemyslíme nijak zle (Učitel ptačího zpěvu, 1966; Kdo umlčel Matyáše a Jednou se ohlédneš, obě 1968) až k tvůrčí dominantě, již Všetička vidí v groteskní poloze, kterou Ráž „garantuje“. Potom již následují svižné rozbory jednotlivých děl tohoto proudu, přičemž Všetička obratně ukazuje, jak Rážovo groteskno (které neváhá ani etymologicky definovat) vychází z jeho absurdna: Prodavač humoru (1979, celkem 3 vydání, poslední 2008 v Mladé frontě), Bludné kameny (1981) až k Bonvivánovi (2004) a Kameni v okně (2007) a Nevěř mi ani slovo (2009). Všetička se nevyhýbá ani tematické složce rozboru, a čtenáře se tedy aspoň navnadí, o čem ty Rážovy prózy vlastně jsou, ale je tu i obligátní tektonika prózy, k níž připojil, jak je v poslední době jeho zvykem, i vysvětlující slovníček často jen svých termínů (apoditní motiv, architektonický skluz, dyadický princip, figurální dvojice, heptadický princip, koncovka, konvergentní princip, kontinuální postava, mortální finále, natální finále, zcizovací scéna aj.). Mám to rád, taky jsem kdysi vymýšlel nové pojmy, některé byly ve zcizovací scéně vzaty i do slovníků, ale patrně by se tím mělo spíše šetřit jako kořením. A navíc je tu obsažný rozhovor Jak šel čas z jara 2010 doplněný fotografickou přílohou. Rozhovor je hutný a Všetička jej vede dobře, obratně, snaží se vydolovat jádro. Ráž v zásadě neodmítá. Přesto jsem tím rozhovorem poněkud zklamán. To, co se od Ráže dalo čekat, je svébytné, skutečně samostatné vidění světa, v němž ani démoni či démonizovaní minulého režimu nejsou všichni černí, ti dnes mytizovaní však mytizovanými většinou zůstávají, ale jsou přece jen o něco zlidštěni – někde lze postřehnout i asi nechtěnou špičku. Podle Rážova laskavého pohledu, s nímž se lze lidsky ztotožnit, je možné i odhadovat, co mu umožnilo v těžkém období do roku 1989 – přes různé postihy a omezování – spisovatelsky existovat. Každý hodnotí různé doby hlavně podle svého osudu v nich. Ráž to do roku 1989 neměl právě lehké, ale svým, zdá se, nekonfliktním, adaptabilním, ale i svojským, samostatným postojem u řady tehdy rozhodujících lidí vyhrával a dosahoval lecčeho, pokud ne skoro všeho. Škoda, že v řadě věcí nebyl konkrétnější, i když u řady věcí asi stál a stojí hodně blízko: třeba okolnosti zániku tzv. normalizačního spisovatelského svazu, činnosti Obce – ovšem z různých aspektů – apod., to je přece téma na román, o jehož typologickém označení lze jen spekulovat. Nemohu si u příležitosti Všetičkovy monografie nepoložit zvídavou otázku, co to bylo za diktátorský a totalitní režim (a o tom nejsou pochyby), v němž trvale a prokazatelně poškozovaný, potlačovaný, místy i zakazovaný umělec se zcela – podle tehdejších měřítek – nevhodným kádrovým profilem vydal v letech 1962–2009 20 próz, z nichž některé i v zahraničí (Německo, Polsko, Rumunsko), v letech 1965–2005 18 rozhlasových her – většinou do roku 1989 – a příběhy z proslulého nekonečného seriálu Jak se máte Vondrovi?, jenž postupně působí téměř jako protistátní materiál, i když šlo o zřetelně služebný text, který měl svými jemně kritickými polohami zlidštit poměry alespoň virtuálně (to by se asi Jiřina Švorcová divila, ale my se nedivíme, když si uvědomíme, kdo všechno pro tento seriál psal a na jeho dnešní pozici: i zde asi platí Quod licet Iovi, non licet bovi), dále adaptoval texty jiných autorů a napsal řadu kvalitních publicistických prací. Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát. Ale i jinak představuje Rážovo poselství značnou uměleckou sílu. Jen by nám neměl dnes sedmasedmdesátiletý spisovatel vyhrožovat odchodem do důchodu: jinak se hranice důchodového věku posune na devadesátku a asi by nikdo nechtěl vidět naše dnešní mladičké poslance, jak v tomto věku třeba čile horničí.

Ivo Pospíšil

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Hořký obraz současnosti (Ivo Pospíšil)
2 | 2017
  1. Reflexia ako bonus dejinnej syntézy (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Španělsko-slovenská studie (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Každodenní život v Československu 1945/48–1989 (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Hľadanie rozprávača (Prózy Vincenta Šikulu) (Ivo Pospíšil)