Jan Petránek: Na co jsem si ještě vzpomněl. Privátní encefalograf našeho tak málo lidského XX. století. Odpovědný red.: Milan Pokorný. Radioservis, Praha 2014. ISBN 978-80-87530-44-5.

Ti, kteří pravidelněji poslouchají Český rozhlas, si jistě vybaví nezaměnitelný hlas a dikci Jana Petránka, muže se složitým osudem, který se do rozhlasu vrátil až po roce 1989, když předtím patřil k prominentním osobnostem, zahraničním zpravodajům a na konci své první kariéry byl dokonce zpěvákem (což dokládá na přiloženém CD, na němž vzpomíná a zpívá). Je dobře, že se řada takových lidí rozhodla podat svědectví o době a o sobě, ačkoli to jsou svědectví zajisté zaujatá a zčásti s výběrovou pamětí. I když uznává médium televize jako dnes dominantní, je Petránek především mužem rozhlasovým a tomuto médiu se také v úvodu vyznává z nikdy nekončící lásky. Začíná počátky, dětským vzpomínáním, ale jádro jeho výpovědi tvoří práce v Praze v partě generačních druhů, v Indii, Moskvě a samozřejmě v roce 1968, zvláště v době invaze pěti států Varšavské smlouvy, což ovšem později vedlo k jeho propuštění a profesi v kotelně. Ani tam se však nepřestal zabývat mezinárodní politikou, třeba Čínou, což vlastně vedlo k jeho poněkud komickému zadržení. Jsme přítomni epoše tání v Moskvě, hrátkám KGB, ale hlavně vidíme, že tito lidé 60. let preferovali znalosti, včetně jazykových, chtěli být jako novináři tady a teď. Petránek si sáhl na tep doby v době indicko-pakistánského konfliktu, v čase obsazení portugalské kolonie Goa indickou armádou, v letech indicko-čínského konfliktu, v rocích rozmachu kosmonautiky, znal špičkové osobnosti světové politiky. Tehdy bylo – snad je to ten pohled z roku 2014 – více osobností než nyní. A byla to doba – na to se dnes rádo zapomíná – obrovského vzestupu významu československého státu ve světě – doslova ve všech oblastech. Profesionalita, otevřenost, neboť i svět se tehdy otvíral a bylo daleko vidět, paradoxně – nehledě na veškerou technologii – více než dnes, neboť demokracie, svoboda a otevřenost nejsou stavem sociálních sítí, ale lidské duše. Takřka nic se však nedovídáme o vnitřních mechanismech fungování tehdejších médií: je přece zcela jasné, že v nich museli sedět „kovaní“ ideologové se stranickou legitimací, stokrát prověření, i když si třeba mysleli svoje. Kromě několika průhledných narážek tu analytické schopnosti Petránkovy poněkud uvadají. Mezi „zlatými šedesátými“ a rokem 2014 uplynulo už moc vody: normalizace/konsolidace, vyhazov z rozhlasu, ale také euforie roku 1989, jejíž pozadí se odhaluje jen ztěžka a zvolna teprve nyní a čeká na své investigativní žurnalisty Petránkova typu, a pětadvacetiletí, jež jsme ani z různých důvodů analyzovat nezačali a sotva brzy seriózně začneme. Škoda, že se Petránek zastavil u roku 1968 a potom epilogicky v 90. letech 20. století, kdy zase zasáhl své posluchače právě onou znalostí, otevřeností a nepodbízivostí: jeho komentáře měly svůj vývoj od dobově konformních až po skutečně kritické, nejdoucí v oficiálním českém mainstreamu; jeho samostatnost vychází z velmi dobré informovanosti,a když už jsme u technologií, je Petránek stále na internetu a jeho znalost jazyků a prostředí mu umožňuje ze všeho vyvozovat relevantní závěry. Právě kompetentnost byla – nehledě na cenzuru vnější i vnitřní – zlatým pokladem tehdejší české a československé publicistiky a návraty lidí jako Karel Kyncl nebo Jan Petránek po roce 1989 to doložily. Snad se Petránek k době po roce 1989 ještě někdy vrátí: bylo by to asi dost zajímavé. Jinak je však autor mužem až příliš laskavým, takže jeho vzpomínkám chybí ostrost hodnocení lidí, zejména nejbližších. Léta nelze vrátit, snad zase jednou… Dobrá kniha, jazykově – jistě i zásluhou odpovědného redaktora – kvalitní, čtivá.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce