Dlouhé stíny předsudků. Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století

Eva Hahnová: Dlouhé stíny předsudků. Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století. Academia, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Česko-německá historička provdaná za Němce, s nímž i odborně spolupracuje, žijící po emigraci v Německu, se natrvalo zapsala do dějin česko-německých vztahů objevnými texty a edicemi. Její zásluha spočívá v tom, že v češtině zpřístupnila Čechům to, co se o nich a jejich zemi psalo v Německu nebo německy i mimo Německo po dlouhá léta – v tomto případě od 19. století: bylo by možné tuto linii jistě prodloužit do minulosti, jak se o to poněkud schematicky pokusil v USA roku 1943 spoluzakladatel Pražského lingvistického kroužku a profesor Masarykovy univerzity Roman Osipovič Jakobson v Moudrosti starých Čechů, jejíž kritické, komentované a studií opatřené vydání spatřilo světlo světa také v roce 2015. Na rozdíl od antologie Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích (2014) je tato kniha Hahnové rozšířena o filiace britsko-německé v kruciální době 20. století, kdy vzniká Československo, kdy se vyvíjí, je likvidováno zvnějšku i zevnitř a potom se znovu obnovuje a nakonec je zase zlikvidováno. To, co je na dílech Evy Hahnové, jež vzbuzují uznání, ale také kritiku historiků, jistě i nenávist a zášť, je jednak dokumentace, jednak – a to je nejdůležitější – poukázání na vývojovou kontinuitu určitého typu myšlení, na ideje, které za různých režimů nezanikají a v určitém prostředí se drží stále. Její texty jsou tedy implicitním varováním pro nepoučitelné, ale současně i konstatací bezvýchodnosti. Jsou přitom reálné a realistické, nikoli negativistické, nacionalistické, jsou vskutku vědecky objektivní. V tomto svazku Hahnová mimo jiné upozorňuje, že Češi sami sebe rádi idealizují (který národ to nedělá?): to platí koneckonců i o vztahu ke Slovensku a Slovákům, rádi ukazují, jak jsou ve světě oblíbeni, jak na ně svět hledí a jaké mají takřka mesiášské poslání: to platilo o letech 1848, 1918, 1938, 1945, ale i 1948 nebo 1968, jistě i 1989; rádi také retušují vše negativní. Češi rádi idealizují cizí země a snaží se je vidět tak, jak jim to vyhovuje: tak Karel Čapek v Anglických listech zcela záměrně idealizoval Anglii, zde pomohl kladnému obrazu nového státu ve střední Evropě, idealizoval Anglii a Angličany z pozice geopolitické kalkulace, aby se na stranu jeho země postavila tato koloniální supervelmoc, a podobně si idealizoval obecně Skandinávce, zejména pak Švédy, kteří ve 30. letech silně podléhali nacismu a rasistickým norimberským zákonům, aby si je naklonil v procesu udělování Nobelovy ceny, ale Hitler si to nepřál a Evropa ho už tehdy na slovo poslouchala – Čapek se musel bez ceny obejít. Právě na to Hahnová svými texty ukazuje: snaží se vidět britské a německé úvahy ve 20. století objektivně a všestranně: jak negativní, jichž je nepoměrně více, tak pozitivní nebo neutrálně racionální. Přitom se odhalují podivuhodné spojitosti, jež vrhají dosti temné stíny na britské a německé uvažování: pro Čechy a stát Čechů a Slováků to není nic lichotivého, když významní historikové a politici vyjadřují takový despekt, dokonce nejednoznačně působí i texty těch, kteří Slovanům ve střední Evropě přáli (Seton-Watson). Odhaluje v některých zcela běžných britských názorech, jež přebíraly zcela stereotypně německou propagandu, mentalitu nadřazenosti Britů nad jinými národy (dobově zcela běžnou), pojetí Čechů jako národa civilizačně nižšího, společnou teutonskou rasu s Němci, snahu o spojenectví s Němci, ale i úskalí britsko-německých vztahů, nenávist k Sovětskému svazu a jeho politice, úlohu Poláků v meziválečné době; jde z toho hlava kolem i tomu, kdo tyto věci v podstatě zná nebo intuitivně vždy tušil nebo i věděl, zejména tváří v tvář mediálním masážím doby. Není to útěšné čtení, ale je lépe jednou vědět než stokrát tušit, než žít falešný, lživý život plný iluzí. Takový život Češi většinou žili a řekl bych, že i žijí. Kniha je o Češích a Československu a dotýká se tudíž i Slovenska a Slováků, neboť u nich to bylo jiné: jednak vztahy k Německu měly i odlišnou historickou základnu, jednak slovenské problémy byly přece jen jiné a názory na Československo teprve: o to může být tato četba v slovenském prostředí zajímavější. Citovat nebudeme, protože by to byly desítky zajímavých a hlavně otřesných stran šokujících názorů a stereotypů, z nichž mrazí.

Autorka vidí konec Československa v roce 1933 v nástupu Hitlera, ale myslím, že o jeho osudu bylo v jistých kruzích rozhodnuto už dříve. Ona sama to totiž vícekrát dokládá poukazem na propojení evropských aristokratů a zejména finančního kapitálu, jenž Československo odepsal už na přelomu 20. a 30. let, pokud ne ještě dříve. Jak se má chovat v citlivém srdci Evropy malý, státotvorný národ, a to nejen český? Samostatně fungovat nemůže, měl by se o někoho nebo o něco opřít, s někým se spojovat: byli to kdysi Habsburkové, Francie, také sama Británie, SSSR – jak to dopadlo – víme. Těžké rozhodování. Hahnová k tomu prezentuje dost materiálu, ale najít v něm nějakou oporu není možné. Kniha má nikoli náhodou v názvu „dlouhé stíny předsudků“: to se týká i žhavé současnosti i období po roce 1989; bylo by iluzí se domnívat, že tyto předsudky zmizely. To, že Hahnová ukazuje na jejich genezi a modifikace, často skryté pod jinou argumentací, je největším přínosem její publikace. Čtenář si svůj názor opraví, změní nebo posílí, ale nebude z toho moudrý. K nějakým průkazným závěrům dojít ani nechceme, malé národy to mají vždy těžké, zejména pokud se snaží udržet si samostatnost a prosazovat své zájmy. Jistě i dnešní doba poskytuje spoustu textového materiálu k roli malých národů Evropy v dějinách. O nich snad budou psát v budoucnu. Jen nevíme, jakým jazykem, jak a zdali bude mít kdo.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Román o Veľkom románe (Viera Žemberová)
2 | 2019
  1. Dva odlišné hlasy ukrajinské poezie (Petr Kalina)
1 | 2018
  1. Psychológia literatúry (Alexandra Lenzi Kučmová)
2 | 2014
  1. Poválečná makedonská próza (Danuše Kšicová)
1 | 2010
  1. Psychoanalýza a literární věda