O českou národní identitu

František Kautman: O českou národní identitu. Pulchra, edice Testis, Praha 2015. ISBN 978-80-87377-62-8.

Ivo Pospíšil

Na českém knižním trhu se objevila kniha Františka Kautmana (roč. 1927) O českou národní identitu. Autor zde vyjadřuje svůj názor na české politické myšlení a s mnoha z nich nemusíme souhlasit, ale ve svých soudech je obezřetný, formuluje brilantně a argumentovaně, přesně, není předpojatý, nemá apriorní cíle, nezastává žádnou ideologii, chce dojít k samé podstatě. Jeho výklad je v podstatě chronologický, kauzálně provázaný a nejzajímavější je to, že vznikl v 70. letech 20. století, kdy byl autor odstřižen od publikačních možností (až do roku 1989), podílel se na vydávání českého samizdatu, je členem mezinárodní Dostoevsky Society. Kautmanova tvorba je obsažná – a to se ještě postupem času s úžasnou silou projeví. Především je František Kautman člověkem, jenž vystupuje nejméně v dvojí podobě, tedy jako umělec, básník, prozaik a esejista, básník v širokém slova smyslu německého „Dichter“, ale i jako literární kritik, historik a teoretik; dokáže tyto své tváře nenásilně propojovat, aniž by je přímo spojoval, a rozřeďoval tak jejich jedinečnost. Kromě fascinace rustvím a Ruskem je Kautman také Středoevropan. V knize Střední Evropa a Slované (2006) jsem ho zařadil mezi Středoevropany volbou: je jazykově, kulturně i mentálně ukotven v tomto areálu; snad s výjimkou Uher; jeho střední Evropa je především jevem německo-slovansko-židovským, a tak také Františka Kautmana chápeme. Současně však platí, že střední Evropa, která byla tolikrát odsouvána a zrazována, není uzavřená a je otevřená nejen na Západ, ale i na Východ, tedy především k Rusku (to by se asi Milanu Kunderovi příliš nelíbilo); mám kupodivu na mysli i geopolitické faktory, i když Rusové na toto teritorium rozhodně nevstoupili poprvé roku 1945 ani roku 1968, ale jde nám především o jevy kulturní povahy (ty ostatně představuje i armáda, a to v různých významech), táhnoucí se od Josefa Dobrovského a jeho poněkud tajemného moskevského pobytu. Je tu ovšem hlavně fenomén ruské literární inspirace v procesu dovršovaného národního obrození a jeho kosmopolitizace a později ruské či přesněji východoslovanské emigrace. Kautmanův niterný zájem o ruské věci je pevnou součástí jeho středoevropanství, patří k němu. Kautmanova „filozofie“ je neustálé propojování literárního umění s obecnými dimenzemi myšlení. Nyní je zase doba, kdy se toto pojetí stále více prosazuje, ale už nikoli v tom, že zkoumáme filozofické aspekty literatury, literární vědy a kritiky, ale kdy se naopak zliterárňuje filozofie ve smyslu svého „změkčení“, humanizace, odmítání tezí a systémů, jejichž realizace vedla k tolika tragédiím. Františku Kautmanovi je vždy vlastní původnost, citlivost a skepse: objevuje zajímavé momenty v tvorbě S. K. Neumanna, prezentuje vlastní přečtení Dostojevského, Kafky a Hostovského, Masaryka, Šaldy a Patočky, objevuje tehdy nově polohy existenciální prózy, rozehrává zpovědní koncert hříchu a očištění, nachází moderní dimenze ruské revolučně demokratické kritiky a v 60. letech objevuje pro nás filologickou hermeneutiku. Zde se projevil jako historik filozofie, politického myšlení a kulturní politiky. Jeho kniha vinoucí se od meandrů českého národního obrození k tragédiím 20. století ukazuje, na co má a může být Čech hrdý nehledě na slabiny, jejichž společným jmenovatelem je prý poraženectví, masochismus a pasivita spojovaná někdy neprávem se Švejkem, ale to jsou schematické omyly jak Čechů, tak cizinců, kteří je takto vidí. Kautman upozorňuje na objektivní danost českého areálu danou umístěním mezi Německo a Rusko, mezi Západ a Východ, Sever a Jih, jeho klíčovost, jež koneckonců dodnes – nehledě na technologické zvraty – trvá. Kautman věnuje knihu svému otci, vyznavači Masarykových ideálů, s nimiž jako mladý, velmi radikální komunista vedl četné polemiky. Nakonec – ve stínu normalizace a vlastního osudu – se Masaryka chápe znovu, aby ho promyslel, a tím se vlastně dostává k českému politickému myšlení – je to jak Masarykova cesta k Rusku přes Dostojevského. První část se týká českého myšlení 20. století, druhá kořenů tohoto myšlení a třetí výhledů a právě zde Kautman píše: „Měli jsme svůj stát a ztratili jsme jej, říkal Masaryk, z toho vyplývalo, že třeba opět budeme mít svůj stát a opět jej ztratíme. Záleží na nás, nejen na nás, ale především na nás. Svůj stát musíme umět hájit, nemůžeme jen přikrčeně čekat, až se přes nás převalí vichřice a pak sbírat své rozmetané svršky.“ (s. 455). Zásluhou Kautmanovou je to, že pro českého i jiného čtenáře objevil některé osobnosti, nejen Masaryka, ale také Josefa Holečka, probral všechny možné známé a zasuté myslitele a spisovatele, kteří k českému politickému myšlení přispěli. Nesouhlasím s řadou postulátů, například s tím, že jsme se měli po Mnichovu bránit, to jsou známé scholastické spory. Kautman docela dobře vidí osobnost Edvarda Beneše, i když mu mnohé vytýká: zde nejsme zcela ve shodě. Stejně jako Kautman Masaryka četl jsem takto umanutě Beneše a musím říci, že – bez iluzí a růžových brýlí – to byl člověk jasnozřivý, a právě proto vyvolává tolik nenávisti, neboť prohlédl různé politické lsti, i když některým sám podlehl, jsa sám politikem par excellence – a to se mnohým za českými hranicemi i uvnitř nich nelíbí. Kdyby vstal z mrtvých, asi by se divil, jaká naivita a nepoučitelnost v českém národě žije – ale jsa skeptikem, i to vlastně zejména ve svých poválečných projevech předpokládal.

I když Kautmanova kniha vznikla v podstatě před čtyřiceti lety, nemohl se alespoň v závěru autor v postskriptu vyjádřit k současné situaci: „Je zřejmé, že naše polistopadová demokracie funguje tak, jako by chtěla svět přesvědčit, že si vládnout neumíme […] Ač nemáme výrazné politické osobnosti, žijeme iluzí, že vedoucí funkce je z nich udělá. Tak se vždycky formovaly autoritativní režimy […] Náš polistopadový vývoj ukázal, že v tomto směru jsme na sobě příliš nezapracovali.“ (s. 605). Hlavně tu zdůrazňuje: možnost cesty od demokracie k nové diktatuře a nutnost konečně zapojit myšlení.

Kautmanova kniha by mohla být učebnicí českého politického myšlení, českých dějin i české praktické politiky – kdyby našel své čtenáře, kteří by byli na její výši – a takových je čím dál méně. Nevím, kdo dnes z lidí mladších třiceti let by této knize vcelku rozuměl, nemluvě o lidech ještě mladších – snad s výjimkou několika výjimečně nezaslepených politologů a historiků. To může vést k zoufalství. Také to, že kniha je drahá a dnešní mládež jistě dá přednost něčemu jinému. Výklad je sice srozumitelný, ale předpokládá alespoň začínajícího intelektuála. Dříve takové znalosti mívali maturanti, dnes je nemají ani univerzitní profesoři: vše se mění a technologie je skoro zázračná, ale vzdělanost upadla jako snad nikdy. Berme tedy Kautmanovu knihu i jako výzvu i jako onu lodičku, která je puštěna po širokém vodním toku: vůbec dnes nevíme, kam ji voda zanese a kdo ji vyloví a zda na věčné časy neuvízne někde v rákosí. Pro Slováky se může tato kniha zdát nezáživná a vzdálená, neužitečná. Možná taková kniha o slovenské národní identitě už existuje, ale nejsem si zcela jist. V každém případě se bude potýkat nebo už potýká se stejným problémem. Ale je dobré takovou knihu, neiluzivní, nezaslepenou, sebereflektující a sebekritickou, ale současně realistickou a hrdou mít. Bude to užitečné hlavně malým národům, které svou národní identitu a svůj národní stát neměly nikdy jisté.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Keď múdry vie, čo hovorí (Viera Žemberová)
2 | 2021
  1. Návrat k dobrým prózam a ich autorom (Viera Žemberová)
  2. Téma paměť: trochu nostalgické Brno (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Urbo kune (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Invenčnosť vzťahu slavistický areál, axiológia a literárna veda (Viera Žemberová)