Život mimo kategorie. Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem

Život mimo kategorie. Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem. Paseka/Argo, Praha – Litomyšl 2015.

Ivo Pospíšil

Jan Novák (roč. 1953), navrátilec z USA, kde žil od doby emigrace svých rodičů na konci 60. let 20. století, je známý spisovatel, držitel ceny za román Zatím dobrý (2004), autor knihy rozhovorů s bratry Mašínovými, spolupracovník Miloše Formana, tvůrce řízných próz, z nichž v jedné líčí situaci v Praze po sametové revoluci, je asi tím správným člověkem, který má vést rozhovor s Johnem Bokem (roč. 1945), zakladatelem spolku Šalamoun, který sleduje sporné soudní kauzy, signatářem Charty 77, dobrovolným bodyguardem Václava Havla, načas zaměstnancem Havlovy slovenské švagrové Dagmar, manželky jeho bratra Ivana, člověkem devatera řemesel, ale hlavně odvážným člověkem, který nemá daleko k slovu ani k činu. Pravda však je, že Novák zde není asi záměrně nijak aktivní a originální, spíše jen sekunduje nebo dokládá svou informovanost, občas vhodně volenou otázkou Boka přiměje k podrobnějšímu údaji, ale jinak by tyto de facto paměti mohl napsat John Bok sám. Kdyby jen zlomek toho, co je zde často barvitými a někdy i obhroublejšími, nikoli však nevkusnými slovy vyjádřeno, vede to člověka k totální skepsi o naší současnosti, o povaze naší politiky a veřejného života vůbec. Bok je otevřený, jak je ostatně jeho zvykem, ukazuje, že lidská bytost dokáže mnoho. Myslím, že nejpříznačnější je pro Boka pasáž, kde mluví o lidech donucených ke spolupráci s tajnou policií: „Já žádný práskače neomlouvám, ale tvrdím, že jsme se nenarodili k hrdinství. Narodili jsme se k tomu, abychom žili své životy. A někdy se může stát, že v mezních situacích potlačíme strach nebo pro nás bude někdo důležitější než my sami.“ (s. 277). Čtenáře bude asi nejvíc zajímat, jak to bylo s pražskou demonstrací 17. listopadu 1989, kterou – jak dokazuje – dovedl na známá místa právě Bok a nikoli tajná policie – a faktem je, že i když Bok stál poměrně daleko od některých disidentských aktivit a zvláště od některých chartistů, že se ke všemu dostal jinak, než si většina lidí myslí, že se vždy snažil uchovat svůj názor a své nezávislé postoje (zaujme i jeho v podstatě kladný postoj k Václavu Klausovi, kritický, ale láskyplný vztah k Václavu Havlovi a zejména k Olze, k Havlovu polistopadovému okolí spíše záporný, někdy jednoznačně). Mnohem zajímavější je však jeho existování za minulého režimu. Znovu zde musím opakovat to, co jsem vyjádřil už víckrát: co to bylo za totalitní režim, že některé své odpůrce celkem krutě pronásledoval, ale jiným přiděloval byty, dával lukrativní zaměstnání, povoloval studium jejich dětí v zahraničí, pouštěl je na Západ a toleroval řadu jejich aktivit, o čemž se loajálním občanům ani nesnilo? Jelikož šlo o jev v podstatě systémový, je na místě se zeptat: byl to projev nezávislosti některých osobností, které chtěly režimu škodit, nebo naopak mozků, jež viděly dál, nebo nějaký hlubší záměr či jen shluky náhod? Nevím. Byl by to pěkný komplexní vědecký projekt pro budoucí badatele. Obecná čeština, živost vyprávění, jistě i lví zásluha Jana Nováka i projevy Dichtung und Wahrheit, jež za některými historkami cítíme a cítil je jistě i Jan Novák, nepřesnosti dané nedokonalostmi lidské paměti (SSM nebyl Svaz socialistické mládeže, ale Socialistický svaz mládeže – a to mělo svůj význam! – i další reálie minulého režimu Bokovi unikly, ale mládež to ani nepostřehne), ale to nijak nesnižuje poznávací funkci tohoto textu, který má jistě i funkci zábavnou a estetickou, neboť tento muž mnoha povolání je především umělec, byť často jen utajený. Jeho bolest za svět a za lidi se projevuje i v aktivitách spolku Šalamoun: popravdě řečeno, už jsme o něm dlouho neslyšeli, což může být nejen signálem utlumení jeho práce, ale i jeho mediální ostrakizace, což je dnes běžné. Není to útěšná četba: polistopadová korupce (majetek SSM), poměry na ministerstvu vnitra, katastrofální poměry v českém establishmentu po roce 1989 i s uváděním jmen, nevím, zda tento text nebude mít nějakou neliterární dohru. Nemohu hodnotit faktografii textu, ale v každém případě dobrá četba jako memento, varování, ale i přitakání životu s otevřeným hledím. Díky.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. – literární vědec, slavista, teoretik a historik literatury, komparatista a genolog, profesor a vedoucí Ústavu slavistiky FF MU, autor a spoluautor více než 30 knih a stovek vědeckých studií, tisíce recenzí, glos a drobných textů, předseda a člen redakčních rad evropských literárněvědných časopisů, předseda Literárněvědné společnosti ČR, České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a ředitel Středoevropského centra slovanských studií.

Kontakt: Ivo.Pospisil@phil.muni.cz


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Ucelená podoba poetiky kompozice (Věra Halová)
2 | 2019
  1. Mučivé dotyky života (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Básně všeho druhu (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Milan Kundera: Slova, pojmy, situace (Ivo Pospíšil)
3-4 | 2010
  1. Politika - politologie - literatura