Freska v dome

Veronika Šikulová: Freska v dome. Edícia Siete. Literárne informačné centrum, Bratislava 2014.

Ivo Pospíšil

Dcera Dcera slavného otce (nar. 1967) vytváří podobný celek jako ve svém textu Mila Haugová, ale současně zcela jiný. Jsou to vzpomínky, líčení, korespondence, chtělo by se napsat nostalgické „mladé“ memoáry o starých zlatých časech, jež se prolamují do současnosti, ale autorka to tak přímo nevyslovuje. Pro každého jsou zlatými časy především léta mládí, ať již je doba jakákoli: láska kvete i ve frontových zákopech. Modranská idyla mezi spisovateli před rokem 1989, mezi intelektuály, kteří bylo „oficiální“, dobře ekonomicky zajištění, avšak s relativně samostatnými názory, kteří občas „zazlobili“ a občas byli zase až příliš loajální, jimž byl svět v podstatě otevřen, přechází postupně do nové éry porevoluční. Ten hiát tu není příliš patrný, jen se ozve v situaci, kdy se autorka uchází o zaměstnání, když předtím dává výpověď, možná v iluzi sdílené tehdy skoro všemi, že se konečně „osvobodí“ od rutiny a sociálních jistot a vyrazí k úspěchu, možná i jen kvůli „novému počátku“: „Začiatkom devädesitach rokov som dala výpoveď v Literárnom týždenníku a hľadala si zamestnanie. Napadlo mi, že zájdem aj do redakcie Fragmentu. A som zašla. V miestnosti sedeli Juraj Špitzer, Miloš Žiak, Milan a Martin Šimečkovi, Oleg Pastier a dále ženy, ktoré som nepoznala. Predstavila som sa a opýtala na prácu v redakcii. Všetci na mňa vyvalili oči, zdalo sa mi, že som ich priviedla do rozpakov ešte viac ako seba. Miesto vraj nemajú; otočila som sa vo dverách a bežala kade ľahšie. Mala som pocit, že budú o mne klebetiť, pre istoitu som sa na ulici rozplakala. Tí ľudia v redakcii sa voči mne správali dosť nepriateľsky, cítila som, že je to kvôli otcovi, ktorý bol možno pre nich predstaviteľom oficiálnej literatúry, a oni boli disidenti, nepriatelia toho oficiálneho, čo slovenská literaútra ponúkala.“ (s. 98). Nicméně s jedním z nich – Olegem Pastierem – se nakonec sblížila a jejich korespondence tvoří podstatnou část svazku. Jak sama uvádí, spisovatelů a lidí umění bylo v jejich modranské vile vždy mnoho (proto je zklamaná dnešním izolacionismem): Rudolf Sloboda, hudební skladatel Iľja Zeljenka, Jozef Mihalkovič, Lýdia Vadkerti, Ľubomír Feldek, Vladimír Bednár aj., v prostředí skutečně kulturním, kde na ně dýchala slavná minulost (dům projektoval Dušan Jurkovič). Před Pastierem je „hrdinou“ autorčiných zápisků Rudolf Sloboda: Jeho názory, další rozhovory s jinými autory a korespondence s Olegem Pastierem tvoří jádro věcné, ale, jak uvedeno, také nostalgické výpovědi. Zůstává tu jeden hlodající červíček. Není taková komunita spisovatelů diskutujících o literatuře mezi cigaretami a sklenkami vína přece jen od zbytku světa trochu izolovaná? Jak blízké jí mohou být běžné starosti tzv. obyčejných lidí? Jaká literatura vzniká v takovém prostředí? Spisovatelské a umělecké komunity jsou běžná věc všude na světě, ale možná by to chtělo silnější dotek reality, vysmívaných „univerzit života“: davy bezdomovců, „lidé popelnicových polí“, tedy penzisté vybírající odpadkové koše a popelnice, fronty na úřadech práce, tzv. vyloučené lokality, vybydlené domy, alkoholici, narkomani, rozvrácené rodiny, vrazi, korupce – i to je – kromě enkláv poklidné kultury – naše polistopadová realita a materiálu pro literaturu je tu až dost, bohužel literatura, film a výtvarné umění či hudba jí využívají jen poskrovnu. Neměli bychom se bát se ani tímto „ušpinit“, skuteční spisovatelé to vždy dělali.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.

Spojení s DB se nezdařilo.

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

V této kategorii dosud nejsou žádné články.