Husákův děda

Patrick Zandl: Husákův děda. Ilustrace a obálka Kateřina Bažantová. Argo, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Patrick Zandl, který se narodil v německém Mnichově – jeho otec je Rakušan, který jako pacifista prchl před odvodem do sousední země (snad to není jen rodinná legenda) a s nímž se posléze seznámila autorova budoucí matka a syna přivedla v Německu na svět – je v českém prostředí znám jako internetový odborník. Podle údajů v tomto médiu je potřetí ženat a má se svými bývalými manželkami tři děti, se současnou ženou pak další dvě. Studoval religionistiku, potom se dal na počítačové technologie, založil server mobil.cz, ve spolupráci s Ondřejem Neffem a dalšími bojoval na počátku tisíciletí proti zdražování vytáčeného internetu, ve sféře IT úspěšně podnikal, třeba i v internetové televizi Stream, ale pro nás je nejdůležitější, že pokoušel a pokouší – a ne špatně – múzy, např. ve sci-fi Flotila Země, v Koncernové pětiletce, Příběhu strýčka Martina, v Apple: cesta k mobilům, tedy ve směsi odborných a vzpomínkových textů. K těm druhým nyní připojuje vyprávění o svém nevlastním dědovi Františku Maškovi. Název je trochu zmatený, neboť děda nemohl být Husákův děda: je to jen nepříliš podařená parafráze „Husákových dětí“, tedy populace, jež se narodila v sociálním plodivém boomu první a zčásti druhé poloviny 70. let 20. století, k nimž Zandl patří (roč. 1974), tedy jeho děda byl dědou „Husákova dítěte“, tak by to bylo přesné. Text nevyniká uměleckými ani jen narativními kvalitami a je zřejmé, že se na něm asi dost napracovali odpovědný redaktor, jazyková redaktorka a korektorka, tedy řetězec lidí, než jej pustili do tisku. Jen mohli věnovat větší pozornost také tiskárně: vazba se po chvíli užívání knihy nenávratně rozpadá. Kniha však i tak nese znaky autentického, syrového vyprávění a originálních názorů, jež vycházejí z určité zmatenosti jeho generace, která vyrůstala ještě za minulého režimu, dostávalo se jí různých informací, byla terčem mediálních masáží včera i dnes a sama si musela klestit cestu životem. Je to tedy názorová směs, do níž vstupují citové vazby, které celkový pohled nutně mění: „Husákův děda“ Mašek byl přesvědčený komunista, což Zandl zjevně není, ale poctivě se snaží vysvětlit, jak to tehdy se vším bylo. Je to tedy pro mě jako člověka zcela jiné generace zajímavý pokus o amatérskou interpretaci poválečného vývoje jaksi „zespodu“, z podhledu, nikoli z výšin ideologie; je to tedy „ideologie všedního dne“. Autor vyrůstal v poměrech, jež mu určovali nikoli vlastní rodiče: takových dětí bylo a je stále více. To se určitě reflektovalo v jeho samorostlosti a samostatnosti, kdy se musel spoléhat na lidi nejbližší fakticky a nikoli pokrevně, a hlavně na sebe sama, musel, a to mám rád a sám to vyznávám, hledat pomocnou ruku na konci vlastního ramene (Mark Twain). Kompozice je jednoduchá: jsou to jednotlivé, často anekdotické příběhy, do nichž jsou vpleteny autorovy zážitky a střípky autobiografie: dovídáme se tedy nejen o dědovi Maškovi, ale také o celé autorově rodině a dobových spletencích. Postoj vnuků, k nimž autor patří, je typický: dědové jsou pro ně vzory, neboť byli „upřímní“, věřili v komunismus naivně, ale potom – po roce 1968 – se většinou zklamali (to ovšem o dědovi Maškovi neplatí), zatímco generace otců, pokud tak vůbec učinili, se stali „komunisty“ jen z kariérních důvodů. Byli „u komunistů“. Ani to však nemusí být pravda, neboť kariéru dělali komunisté i ve 40. a 50. letech a jakou! Budoucí disidenti byli přáteli prezidenta, jeden bydlel v areálu Pražského hradu, odkud telefonicky informoval zahraniční média – tak se neměli ani velmi loajální komunisté. Tento schematický, deformovaný obraz vývoje a lidských postojů, vyvolaný zejména některými disidenty-bývalými fanatickými komunisty 40.–50. let, přijali vnukové rádi, neboť si tak vysvětlovali, jak je možné, že ti hodní dědečci byli opěrnými sloupy zločinného režimu, což u otců přirozeně odsuzovali. V případě našeho autora je faktická absence otce citelná. Nemohl se ho zeptat a odpovědi by se mu ani nemohlo ze známých důvodů dostat. Co je platné, že dědové to „mysleli upřímně“, když hlasovali pro popravy a někteří se jich přímo dožadovali. Jistě, k nim možná autorův děda nepatřil, ale byl silnou součástí systému, i když měl na řadu věcí samostatný názor. Lidé jsou různí v různých generacích: víme přece, že v českém prostředí kandidáti na vysoké posty v dnešní politice – od kandidáta na evropského komisaře až po kandidáta na prezidenta – se směšně vymlouvali, že brali členství v komunistické straně jako pracovní knížku a že se nyní za to stydí (ne všichni): to může ovšem vyvolat otázku, za co se ještě budou stydět zítra a co všechno budou za pracovní knížku považovat za pár let. Mezi věty pronášené dědem zapojuje autor novinové floskule typu „Závěr čtvrt století po revoluci je to mne stejný: Rusko stejně jako tehdy Sovětský svaz není náš přítel, náš spojenec, ale ani náš nepřítel (zde trochu zaspal dobu – ip). Jsem pro něj jen zájmová zóna, předpolí jeho imperiálních her.“ (s. 135). Vyjadřuje svůj názor na to, kdo má a kdo nemá být politikem, není zrovna stoupencem některých chartistů a disidentů, je rozprostřený takříkajíc na všechny strany. Některé historky – třeba ty z 50. let nebo z roku 1968, kdy děda jako by pomáhal tzv. sovětským okupantům, a vlastně jim tak škodil, což u prověrek v roce 1970 vykládal po svém a ve svůj prospěch – působí jako apokryf, výmysl, ale nemusí to tak být: takové věci se stávaly. Z vyprávění vím, že můj děda, jehož osud se jako vejce vejci dědovi Maškovi podobal (byl ovšem starší, jak jinak), hájil před školní inspektorkou na počátku 50. let v době masového pronásledování a poprav, že vedle tehdejšího prezidenta Gottwalda visí na stěně i prezident Osvoboditel Masaryk: musel ho sice, i když nerad, sundat, dostalo se mu tvrdého ideologického poučení, ale nic se mu nestalo. Kniha je svěží, ale ukazuje i na to, že všechny historické zmatky vznikají z neznalosti souvislostí a z masáží jasně ideologicky orientovaných masmédií – včera i dnes. Udržet si vlastní názor, o což se Zandl snaží, je těžké. Dokládá to i jeho generační svědectví, které pobaví, ale z něhož je i smutno.


Psáno pro Slovenské pohľady, publikace v Proudech se souhlasem vedení redakce.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Bojovná nostalgie (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Odehnalova nová sbírka (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Veronika Šikula vo svete príbehov (Viera Žemberová)
2 | 2014
  1. Jiří Křesťan: Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Znovu o Sabinově případu (František Všetička)