Kauza Masaryk: překvapivé „okno“

Václava Jandečková: Kauza Jan Masaryk (Nový pohled). Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950–1951. Pro Václavu Jandečkovou vydalo v roce 2015 Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích.

Ivo Pospíšil

Zvláštní vydavatelský údaj, zvláštní kniha, silná, na křídovém papíře, vynikající obrazová dokumentace, překvapivé závěry. To překvapivé „okno“ z názvu recenze není to, jímž vyskočil, vypadl nebo byl vyhozen ministr zahraničních věcí Československé republiky Jan Masaryk osudného 9. března 1948: jde o okno snad ještě důležitější, jež bádání Václavy Jandečkové otvírá před badateli nejen o smrti Masarykově. Podle mého soudu jde o okno, jímž bychom měli přehlédnout dlouhé období, snad již od roku 1938 do roku 1956 a možná ještě dál. Ukazuje se, že koncepce mladých historiků1 volajících po konkrétním bádání a přesné diferenciaci různých dob v rámci jednoho režimu jsou i tu oprávněné. Jako šestnáctiletý jsem byl fascinován dopisem dnes do zapomnění odsunutého filozofa Ivana Svitáka, který se obrátil na tehdejší Generální prokuraturu ČSSR s žádostí o nové vyšetřování smrti Jana Masaryka. Toto vyšetřování bylo zahájeno a ukončeno jako sebevražda nebo nehoda a v důsledku nastupující normalizace/konsolidace bylo odloženo. Nová vlna se zvedla po roce 1989 (trvalo to však několik let, než byl podnět podán), ale výsledek byl podobný: poslední závěr z roku 2003 je: vražda, pachatel neznámý (podezřelí jsou agenti NKVD). Teprve nová zkoumání tedy prokázala celkem jasně, že šlo o násilný čin (podle polohy těla, úhlu pádu apod.). Nicméně dosud se tradují různá pojetí vyjádřená v knižních vydáních, mezi nimiž je jedno vycházející z představy, že zemřel Masarykův dvojník, zatímco on sám dožil v jednom izraelském kibucu. Badatelka, která se po studiu mezinárodních vztahů věnuje výzkumu nezákonností komunistického režimu (je autorkou knih Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „falešná hranice“ u Všerub na Domažlicku, 2013, Tři muži proti totalitě. Odbojář Ota Tulačka, pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji s StB, 2014), při tomto bádání narazila na utajené přešetřování smrti Jana Masaryka z let 1950–51. Nebyla sice první, kdo měl materiály v ruce, ale ona je nepodcenila, pochopila důležitost této odsunuté epizody, která se zjevila v souvislosti s jinými kauzami jakoby náhodně, takže šokovala i tehdejší vyšetřovatele. Otázka je, proč odborový rada a bývalý přednosta šifrovacího oddělení ministerstva zahraničí v Londýně Jan Bydžovský se ve vazbě počátkem 50. let doznal k účasti na vraždě ministra Masaryka. Tělo bylo prý vyhozeno z okna poté, co byl Masaryk omámen, a to tak, aby nebylo jasné, zda jde o vraždu nebo sebevraždu – vše z příkazu IS – britské tajné služby (příkaz mu dal jako jejímu agentovi jiný agent, jeho nadřízený). Agentem se Bydžovský měl stát už v Anglii a Britům dodával zprávy ze svého oddělení; autorka uvádí i možnost vydírání Masaryka ze strany těch, kdo na něho něco měli už z britského pobytu. Jinak je však ve všem velmi opatrná: ani po napsání takřka pětisetstránkové knihy velkého formátu netvrdí, jak to bylo, pouze, jak už řečeno, otvírá nové „okno“ pro další bádání a hlavně zpochybňuje tzv. jasné závěry. I když vlastně potvrzuje vraždu, ukazuje na další otazník: kdo? Faktem je, že zájem na Masarykově odstranění mohly mít obě strany. Jde o to, co Masaryk zamýšlel a kdo o tom věděl. V situaci, v jaké se tehdy britská tajná služba prošpikovaná sovětskými agenty, kteří byli odhaleni až později, nacházela, je dost možné, že příkaz mohli vydat sovětští agenti v jejích řadách. Hry tajných služeb – to je vždy zapeklitá věc a v podstatě nerozšifrovatelná, pokud se sami aktéři nepřiznají – a to ještě nevíme, jestli nejde o doznání fiktivní, jež má začít novou mystifikaci. Poznávacím znamením ruky tajných služeb obecně bývá záměrné znejasňování, mlžení a kamufláž, dokonalá práce a odvádění stop: příklady nelze legitimně uvést právě proto, že tyto vraždy jsou dodnes brány jako sebevraždy nebo nešťastné náhody nebo nehody. Příklady ať si každý doplní sám. Autorka samozřejmě nevystačí pouze s dokumenty z vyšetřovacího spisu z let 1950–51: musí se vrátit ke všem vyšetřováním, jež se v této kauze vedla, tedy i k roku 1948, 1968–69 a i další po roce 1989 a nakonec pojetí, že šlo o vraždu, kterou provedli příslušnici NKVD. Je tedy kniha zaplněna spoustou dokumentů, často fotografií, dlouhých citací, rozsáhlé dokumentace a argumentace. Nicméně čte se jako dobrá detektivka s otevřeným koncem. Provokuje k přemýšlení, ale současně znejišťuje jako postmoderní román. Přitom je badatelka, jak již bylo uvedeno, velmi střídmá a střízlivá pokud jde o nějaké jasnější závěry, je nesmírně seriózní: proto také zaujala i ty, kteří – jemně řečeno – jen kroutili hlavou? Prof. Igor Lukeš a doc. Václav Veber – ostatně Lukeš knihu uvedl vlastním textem, který uzavírá: „Nevylíčil bych, že na jejích tezích může být mnoho pravdy, a i kdyby nebylo, pak její postup může ukázat, kterým směrem se v budoucnu vydat.“ (s. 15). To je to, co na knize zaujme možná zejména, tedy její přesah. Nemyslím si, že toto „okno“ se otvírá pouze pro jednu kauzu nebo jen pro minulý režim, ale na celou tu poměrně složitou dobu, na mechanismus fungování režimu a na jeho souvislosti v meandrech dějin, které jsme výše uvedli, zejména však 1948–1953: jaké byly představy komunistů po roce 1945. Dál už to nebudu rozvádět, ale nejde pouze o konkrétní kauzy, ale o celé fungování systému v různých letech včetně rehabilitací 60. let 20. století. Sama kniha je obestřena trochou tajemství: jednak je to dost luxusní vydání (snad z důvodů kvality reprodukcí dokumentů), jednak dost zvláštní vydavatelský dům2, vydání pro autorku, neuvedení sponzorů (kniha si vyšla vlastním nákladem?). Když jsem si knihu chtěl koupit, bylo mi v jednom knihkupectví řečeno, že kniha byla stažena z prodeje, někde ji však přece jen měli, tak nevím. Kosmas knihu uvádí s tím, že není momentálně skladem. Důvody neuvedeny. Nicméně vzbudil na internetu dosti bohatou reflexi.3 Takže kniha o velké záhadě se stává záhadou i sama o sobě. Nicméně metodologický impuls zůstává. Jak dlouho zůstane v širokých souvislostech nevyužit, záleží na mladých badatelích, mladých alespoň tak, jako autorka přítomné knihy (roč. 1974).


[1] Michal Pullman: Konec experimentu. Scriptorium, Praha 2011.

[2] Nakladatelství Českého lesa: http://www.nakladatelstvi-cl.cz/.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Anglosaské pojetí lyriky (Ivo Pospíšil)
  2. Ukrajina na rozcestí (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Jak pochopit včerejší i dnešní svět (Ivo Pospíšil)
  2. Work in progress: život jako radost těla a duše (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Výjimečná syntéza (Ivo Pospíšil)