Imitácia – alúzia – plagiát

Imitácia – alúzia – plagiát. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie Literárne akcenty I. Zostavil Dušan Teplan. Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Nitra 2014.

Ivo Pospíšil

Konferenční sborník je tematicky nasycený, plný podnětů a nakupeného materiálu. Přesto mě trochu zklamal, neboť právě poslednímu slovu z názvu se věnoval relativně nejméně, resp. čekal jsem, že tu najdu nějaké zřetelné rozhraničení mezi těmi třemi pojmy, zvláště když dnes jsou lidé pronásledování a mediálně vláčeni za plagiát, jenž je někdy průkazný, ale spíše nezřetelný. Vzpomínám si na mediální lynč jednoho univerzitního badatele, na jehož vedoucí místo aspiroval někdo, kdo udal, že pod svým jménem publikoval něco, co už jednou vyšlo jako společné dílo s jeho zahraničním kolegou. I když ten dosvědčil svůj souhlas, onen člověk byl z funkce odvolán a vláčen tiskem. Když byl poté očištěn zvláštní komisí a byl do funkce reinstalován, nikdo se mu veřejně, mediálně neomluvil. Jindy se stává, že plagiát je chytře skrytý, přebírají se celé věty, termíny a definice, původní koncepce, aniž by to bylo postižitelné, neboť odkaz na práce tu je, ale schován někde vzadu a nikdo neví, co patří autorům a co ukradli. To se děje nejčastěji mezi sofistikovanými vědci: někdy je to hodně zákeřné, jindy může jít o opomenutí. Toto je téma ožehavé a tomu se většina autorů ráda vyhnula. Sborník je tedy přínosný, vskutku akademický, tedy ani ryba ani rak, hodně bezbarvý, nedotýkající se nejžhavějších problémů. Ostatně vyhýbání se problémům a unikání je i širším celospolečenským znakem „politicky korektních“ Evropanů, kdy je v podstatě zakázáno vyjadřovat se přímo a kde neschopnost a nechuť řešit věci nepříjemné a delikátní se samozřejmě vymstí a ta doba je již tady. Nicméně: zaujme již úvodní studie Radka Malého o Paulu Celanovi a tzv. gollovské aféře. Je to téma citlivé, neboť není zřejmé, zda šlo o úmysl zcela, nebo jen zčásti: je to záležitost zjevně na hraně. Ukázalo se, že hranice mezi inspirací, přebíráním a úmyslem zcizit nápady jiných bývá často velmi tenká. Další příspěvky ukazují spíše na přebírání kompozičních vzorů a žánrů. Tak Igor Hochel manifestuje žánrový půdorys anekdoty u Františka Švantnera, Zuzana Čížiková sleduje epigonství slovenské tzv. vojvodinské literatury, která se potom vyvíjí až k parodii svých vzorů, Jana Juhásová ukazuje na navazování na sakrální žánry, zejména litanie, na jejichž sakralitu navazovaly i moderní směry, včetně surrealismu. Snad nejpodstatnější je programový, diagramy doplněný článek Viery Markové o modelu poetické komunikace v teorii transtextuality. Český zástupce Petr Hrtánek studuje přítomnost apokryfu v českých literárních textech (problém je, co to vlastně apokryf v tomto pojetí je, autor ho chápe poměrně široce). Peter Naščák dochází k typologii aluze a intertextuality v autorské pohádce 21. století, Ján Gallik sleduje intertextualitu v Evangeliu apoštola Jidáše (Evanjelium apoštola Judáša) z roku 1956, jehož autorem byl řeckokatolický kněz Jozef Tóth. Jiná věc je, že skutečné Evangelium podle Jidáše existuje jako známý gnostický text, jehož řecký originál se nedochoval a moderní překlady byly po rekonstrukci pořízeny z koptského překladu. Český překlad z roku 2006 pod názvem Jidášovo evangelium přeložil z koptštiny Marek Dospěl z kodexu Tchacos. Viera Žemberová studuje poetiku deníků na A. Dostojevské, F. Hečkovi, Iljovi Ilfovi, A. Marenčinovi a F. Švantnerovi, Hana Zeleňáková analyzuje politickou aluzi na textu Petra Síse, Martin Boszorád ukazuje na různých textech typologii parodie a pastiše, Martina Zajíčková zase aluzi a imitaci v editorské mystifikaci Jozefa Minárika, přínosná je studie Dušana Teplana o genezi plagiátorské aféry kritika J. E. Bora. I zde je patrné, že každému se neměří stejně, že plagiátorskou aféru je možné „vyrobit“ i z textu, jehož plagiátorství je nejasné, spíše to dalo záminku pojednat o úrovni literárního života. Další autoři – Lenka Hlaváčová (aluze a citáty u Ivana Štrpky), Ivana Darilová (problémy imitace) a Kristína Baková (funkce mezitextovosti u Daniela Heviera) celé panoráma tématu dokreslují.

Sborník je vskutku reprezentativní, ale problémem zůstává to, že se víceméně nepodařilo nějak přesněji stanovit hranice mezi jevy, jež označují slova z titulu, tedy imitace, aluze, plagiát, spíše jde o jednotlivé sondy. Chtělo by to hlubší ponor, zavedení více pojmů, které tu jsou také roztroušeny, a hlavně nevýrazné komparatistické souvislosti. Chápu tedy tento sborník jako dobrý počátek, celkem kvalitní vykročení do sfér, jež by mohly přinést razantnější a průkaznější závěry.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Hry Jany Bodnárovej (Viera Žemberová)
2 | 2019
  1. Kniha jako historický svědek (František Všetička)
1 | 2017
  1. Lidské osudy optikou novináře (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Léto v Baden-Badenu. Román (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Festschrift vynikajícího rusisty (Ivo Pospíšil)