Originální konfese dneška: ale co dál?

Petr Bláha: Týdenní předčasnosti. Soukromé svědectví o roku, ve kterém se mohlo něco stát. Dauphin, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Autor (roč. 1965) vystudoval filozofii a historii v Praze, nyní učí na univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Píše v podstatě knihu za knihou: Proměny filosofického uvažování nad dějinami (Ústí nad Labem, 2003), Filosofie provincionalismu (Polička, 2007), Zánik hřbitova uskutečněných utopií (Ústí nad Labem, 2007), Odpor k lenosti a její přátelé – Filosofický průvodce nástrahami lenosti (Ústí nad Labem, 2010), Zotročení svobodou – Filosofický pokus o genealogii moderního otroctví (Ústí and Labem, 2010), Provincionalistovy nepochybně pochybné pochybnosti nad nezpochybnitelností demokracie (Dauphin, 2012). Zajímá mě i pro polistopadové filozofy příznačný návrat k psaní „filosofie“ (týkalo se slova „president“ aj.), neboť se dobře pamatuji na situaci, kdy tato reforma vešla v platnost, i kdy byla pokládána za znak poraženého režimu. Jako filolog to mohu ocenit, ale jako běžný člověk to považuji za snobství. Tato knížka je vlastně originálním deníkovým zápisem událostí v roce 2012, kdy měl být podle mayského kalendáře konec světa. Jako všechny předchozí autorovy knihy nejde o text nijak útěšný, spíše o výraz individuálních pochybností o běhu tohoto světa a místě člověka v něm. Je to přesně to, co se někdy nazývá krizí filozofie: ona, stejně jako historie, se vzdaluje od svého původního makrokosmu a systémovosti, která, jak tvrdí někteří filozofové, přivedla svět do katastrofických konfliktů 20. století, a snaží se přejít na filozofii nebo historii všedního dne, uhýbá k literatuře. Osobně například ve vztahu k brněnské filozofii (alespoň o některých, spíše starších představitelích) o zliterárnění filozofie. Lze to přijmout, ale je to příliš uhýbavé, přináší to zisky spíše estetické a publicistické než skutečně filozofické nebo vědecké. Takto chápu i text Bláhovy knížky včetně tohoto, který mezi nimi zaujímá jakési středové místo tím, že se sice zabývá apokalypsou osudového roku a současně nám pootvírá autorovo soukromí, jeho všednodennost a zároveň hluboké, řekl bych až sžíravé pochybnosti: to slovo je ostatně v jeho myšlení dominantní. Autorská stylizace zdůrazňuje singularitu vidění: je to reakce na kolektivitu, ale i výraz zklamání z toho, co se posledních 25 a více let u nás událo, skepsi, jistou nechuť zobecňovat, spíše se uchýlit do jakéhosi krytu ze samoty a odtud jen místy vyčnívat. Je zajímavé, že tito lidé mají i dnes děti a dokonce v posledních letech v počtu nebývalém. Nové generace preferují být single a užívat si „mamahotelů“, tak trochu uniknout odpovědnosti a ani nehledat jiné alternativy. Těžko říci, kam přesně patří autor; řekl bych, že ho současná situace trápí. Skepse není neplodná, přináší kritiku a ta je vždy zdravá: „Kdysi zaslechl pro přítomné nepochopitelný výklad slavné listopadové revoluce, že se v rámci emancipačního dějinného procesu nemohlo jednat o evoluci, ale naopak o restauraci hodnot, které již byly revolučně vybojovány emancipačními výboji měšťanstva. Hodně ho takový výklad překvapil, dodnes ho provokuje k domýšlení.“ (s. 11). Nebo: „Letošní neúspěšná zima činí další podezřelý atak a začínají se bouřit vysokoškolští studenti. Včera vyhazovali na Právnické fakultě melouny z oken jako symbolické vyjádření neefektivního zacházení s penězi, které by měly sloužit na podporu univerzitního provozu. o finanční podpoře vysokoškolského prostředí si ovšem myslí své, neboť bezprostředně zažívá neuvěřitelné plýtvání, které je umocněno samotným systémem.“ (s. 15).

Bláhův text však není jen záznamem plynutí času a událostí, ale je to komplexní pohled na svět, v němž klíčové místo zaujímá příroda a počasí, tj. to, co dnes člověk bere často jen jako pozadí. Nechci text nazvat přímo existenciálním, ale je to docela smutné čtení, které je mi však velmi blízké. Potvrzuje představu o současném člověku jako bytosti izolované, záměrně se ukrývající v soukromí, v single pozici; má strach z kontaktu s lidmi. Jako by symbolem je známý film, ve kterém se dvojice milenců musí rozloučit, když muž má odjet na dlouhý pobyt z Paříže do Japonska a kontakt budou udržovat skypem. Potom dívka zjistí, že její partner nikam neodjel, že mu jen byl příjemnější tento nepřímý kontakt než onen fyzický. Strach z fyzické blízkosti, jež přináší komplikace, je pro tento „umělý“ věk typický. Být kolemjdoucím je v jistém smyslu pozice gnostiků, ale i dnešního člověka, který nechce být do ničeho zaplétán, když vidí všudypřítomnou manipulaci a agresi. Tíseň ze světa je asi to pravé slovo. Neznamená to neangažovanost nebo absenci názorů, to by autor neměl o čem psát, neboť se často vyjadřuje třeba i k našim státníkům. Je to výraz hrůzy z diletantismu a zapomínání.

Je možné, aby se takový svět dále normálně vyvíjel, nebo musí přijít nutný kolaps, chaos, násilí a boj všech se všemi, čehož se dnes lidé i tváří v tvář novým nebezpečím bojí nejvíc? Je to možné. Ale stejně možné je, že vznikne nějaká nová pospolitost, třeba nové generace, které vytvoří něco lidštějšího, vrátí se k neagresivnímu chování, takže pro ně nebude možné vraždit rodiče nebo prarodiče, tyranizovat své okolí nebo se zauzlovat ve své single klícce. Nevím. Neví to asi ani filozof Petr Bláha. Čekáme. Bude to stačit?


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Ľudmila Petruševská o mieste, čase a dôvode na život (Viera Žemberová)
  2. Work in progress: život jako radost těla a duše (Ivo Pospíšil)
2 | 2017
  1. Žurnalistické objevování objeveného (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Ten, který byl (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Zpátky ve hře (Ivo Pospíšil)