Ruská avantgarda

Ruská avantgarda. Zostavil Valerij Kupka. SLOVART, Bratislava 2013.

Ivo Pospíšil

Ty dvě následující knihy spolu souvisejí nejen osobou svého původce nebo původců (Ivana Kupková se podílela i na první knížce odbornou korekturou překladů). Hlavně je tu podobné, prolínavé téma, i když celé dvacáté století a avantgarda jsou pojmy různě obsáhlé. Ruská avantgarda (všeobecně uznávaný světový pojem), která vychází jako součást projektu Lyrika 20. storočia, jehož garantem je Peter Zajac a v ediční radě sedí i Valerij Kupka, je velmi dobře sestavený a dobře přeložený, proložený komentáři a citáty s portréty, jež tak svou skladbou nutkavě připomínají někdejší proslulý český Klub přátel poezie, tedy práce prvotřídní. Valerij Kupka/Kupko se již dávno etabloval jako překladatel a pořadatel ruské, ukrajinské a rusínské literatury v slovenské prostředí, jako všestranný člověk, literární vědec, kritik, ruský, rusínský a slovenský básník; i jeho úvodní text je dobrý, i když zdaleka ne se vším můžeme souhlasit; ale montáž výtvarná, textová, informační a citátová je působivá. Najdeme tu ruské futuristy, tedy kubo- i ego-, pro někoho může být neotřelá Jelena Guro, kterou pro mě kdysi objevil dánský rusista Kjeld Bjørnager Jensen svou brožurkou, samozřejmě David Burljuk, Velimir Chlebnikov, jehož Čechům kongeniálně přeložil, stejně jako Vladimira Majakovského, Jiří Taufer, je tu Alexej Kručonych, jenž zemřel na podzim 1968 (pamatuji se dobře na malé oznámení a komentář v tehdejších Listech pár týdnů po sovětské invazi), ovšem i Igor Severjanin, básník komplikovaného osudu i postojů, různé skupiny, jako Mezanin poezie (Vadim Šeršeněvič), Centrifuga, konstruktivisté, imažinisté (možná by tu měli být i Nikolaj Kljujev a Sergej Klyčkov), výborné jsou ukázky z různých manifestů a prohlášení apod. To, co je nejcennější, je dotek literární reality, dech doby. Vysoko hodnotím také ukázky z oberiutů (OBERIU) a Borise Poplavského, to je opravdu u nás méně známo, resp. jsou to tvůrci, kteří stojí blízko surrealismu, hlavně českého (André Breton pokládal Vítězslava Nezvala za nejlepšího surrealistického básníka vůbec), ale taky i slovenského rodinného stříbra – Vaginov, Charms, Zabolockij aj. Vysvětlivky, výběrová bibliografie a seznam použitých výtvarných děl dotváří zdařilý svazek. Problém je v tomto: vybraná bibliografie je v podstatě omezena díly psanými azbukou a uměleckými texty. Není to málo, když si uvědomíme, že v SSSR se o těchto jevech takto vlastně takřka nikdy pořádně nepsalo? Že většinou se těmito autory, směry a skupinami zabývali na Západě, ale také v českém prostředí za tzv. komunismu v 60. letech 20. století čeští rusisté: máme u nás přece práce Zdeňka Mathausera, ale i Miroslava Mikuláška, proč tam nejsou, zejména Mathauseurovy práce a edice, event. Jiřího Honzíka, byly průlomem, který otvíral oči Rusům obluzeným vlastní slepotou. Že Zdeněk Mathauser (1920–2007) psal především po roce 1989 je jasné a řada věcí se týkala – kromě fenomenologie – přímo ruské poezie, moderny a avantgardy. Myslím, že by to bylo přínosné i pro slovenského čtenáře, neboť jazyková bariéra pro české překlady nebo pojednání de facto neexistuje – škoda, že na to asi neupozornil ani garant edice Peter Zajac, Mathauserův dlouholetý přítel a zprostředkovatel jeho díla na Slovensku. Jinak opakuji: velmi dobrá edice, perfektní práce, dobré překlady.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Zajímavý experiment (Ivo Pospíšil)
1 | 2020
  1. Antihistorie Boženy Němcové a Anny Strnadové (František Všetička)
2 | 2019
  1. Intelektuál v proudech doby (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Znovu po konci světa (Ivo Pospíšil)
1 | 2010
  1. Básnířka bolesti a naděje