Ten, který byl

Pavel Janoušek: Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou. Úvod povahopisný. Academia, Praha 2014.

Ivo Pospíšil

Je to hezké, když GA ČR podpoří výzkumný projekt, který je, jak v názvu označeno, „povahopisem“ jednoho člověka, jakkoli významného. Zdá se tedy, že o podfinancování naší vědy nelze naštěstí hovořit. Vladimír Macura (1945–1999) si knížku zaslouží, škoda, že již není mezi námi: jistě by ji mohl komentovat. Kladné je také to, že ji napsal „jeho člověk“, jenž se blízkým stal a stával, jak léta letěla, jenž je tím sice „ve střetu zájmů“, snaží se o „friendly“ monografii, ale současně i objektivní, podobně jako Žantovský, když psal životopis Havla. Autor měl k dispozici Macurův archív a dokonce i jeho počítač s textovým editorem T602 blahé paměti; kniha je čtivá, najde si své čtenáře. Nehledě na to, že ve středu pozornosti stojí sám Vladimír Macura, jeho severomoravské/slezské dětství a mládí, studium v Praze, události 60. let minulého století, je kniha především barvitou, leč skoro cudně napsanou kronikou bývalého Ústavu české a světové literatury na hraně dvou epoch, kdy oba dva – Macura i Janoušek – žili a tvořili na výsluní, i když, jak autor stále uvádí, doba nebyla lehká. Pokud se nemýlím, oba publikovali zcela volně a rádi (jinak by to nedělali) a Vladimír Macura byl určitě dítětem štěstěny: jeho recese a kritické názory 60. let byly odměněny členstvím v KSČ, jeho prověrky přes negaci sovětské okupace neskončily vyhazovem z prominentního postu, jak bylo za normalizace obvyklé, zejména v Praze: i když se tehdy ještě nemohl stát ředitelem ústavu ani vedoucím nějakého jeho oddělení, mohl se věnovat své práci a publikovat: překlady, studie a později i knihy. Byla to podivná doba. Autor knihy byl sám velmi plodným autorem recenzí v oficiálních časopisech, stejně jako autor této recenze; proto bych byl v politickém, lidském a odborném hodnocení opatrnější. Jeho portréty některých pracovníků jsou velmi ostré, jiné smířlivé a omluvné, jak to tak bývá. Nazval bych je účelovými: to poněkud snižuje nepochybnou faktografickou hodnotu Janouškovy přepychově vypravené knihy. Škoda, že se autor více nevěnoval právě likvidaci ústavu, v němž do té doby oba poklidně pracovali a jehož atmosféru stále výrazněji utvářeli, resp. analýze situace na počátku 90. let s tvrdými prověrkami, kdy se celek české a světové literatury v ČSAV rozpadl s následky, které se nepodařilo vyléčit dodnes.

Řekl bych, že kvalitativním vrcholem publikace jsou nejen jeho popisy situace v ústavu a místa Macurova v něm, ale i rozbor jeho vědeckých a beletristických prací, zejména románů, méně se věnuje Macurovu překládání. Dobře popsal genezi Macurova zájmu o strukturalismus, Lotmana a Estonsko, vznik a vývoj Baltského svazu apod. Navzdory tomu, co jsem napsal, nemohu souhlasit s interpretací románového cyklu 90. let minulého století: myslím, že je tam víc, než si Janoušek, jenž přece jen patří k jiné generaci (roč. 1956), podstatně odlišné svými pozicemi, uvědomuje. Myslím, že si tu Macura silně uvědomil peripetie nejnovějšího československého a českého vývoje, ale už to nebyl s to výrazněji reflektovat jednak vinou nemoci, jednak proto, že tak asi nebyl vnitřně ustrojen. Jednu dobu jsem byl V. M. Nablízku, ačkoli to nechci přeceňovat; ostatně žádný významnější člověk nemůže bydlet mimo Prahu, takže jsem byl spíše trpěným přespolním spolupracovníkem: tak se ostatně i sám jednou vyjádřil. Vztahy se skupinou lidí spjatých s Macurou zde nebudu rozebírat, ale někdy se k tomu v širším kontextu vrátím. Nemám tedy informace, které měl Janoušek, jenž byl s Macurou v době jeho vzestupu na přelomu 80. a 90. let až do jeho odchodu ze života. Taktně autor pojednal o Macurově osobním životě, což ho ctí; současně se tu však trochu retušovaly ty kontexty, jež souvisely i s jeho dílem.

Z Janouškovy knihy zůstane to, co je v ní podstatné: analýza života, díla i místy nevážný tón, jenž je tu vzhledem k populárnímu rázu knihy vhodný: ta hravost v Macurovi byla asi od počátku, ale stálo by za to zkoumat její genezi a příčiny. U Znamení zrodu mi chybí hloubka analýzy, neboť kniha byla komentována i jinými dosti sarkasticky, byla to kritika tvrdá, ale věcná, řečená in margine osobních rozhovorů. Ale již tehdy se ti ctihodní pánové báli něco takového zveřejňovat: ty důvody byly paradoxně dva. Janoušek nemohl nepsat z pozice blízkého člověka, ale možná to chtělo ještě větší odosobnění, zejména při analýze literárněvědných statí, někdy i těch, které stojí z různých důvodů ve stínu dnešního konjunkturálního proudu. Janouška ctí, že je i tak dost otevřený ve smyslu nezamlčování kontroverzí: dělá to tak obratně, že čtenáři snadno uniknou některé podstatnější věci, jež tu už nejsou zmíněny.

Janoušek vždy byl a je dobrým stratégem v mocenském soukolí AV: tato pozice mu sice umožnila nahlédnout do Macurovy dílny, ale možná mu zúžila celkový výhled; to je však věc názoru. Kniha zůstává důležitým dokumentem Macurova života a díla, ale také jejího autora a naší doby. Jak to tak bývá, budoucnost ukáže. Vladimír Macura byl a zůstává významnou postavou naší kultury, literární vědy, teorie, metodologie a překladatelství; zasloužil by si zevrubnou monografii a Janouškova kniha je k tomu dobrým předpolím: snad ji už autor píše.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Jak pochopit včerejší i dnešní svět (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Odehnalova nová sbírka (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. ...porozuměl jsi našemu nesmírnému neštěstí (Viera Žemberová)
1 | 2016
  1. Básně všeho druhu (Ivo Pospíšil)
1 | 2010
  1. Slovenský zpovědní triptych