Urbo kune

Miloš Urban: Urbo kune. Paralelní román. Argo, Praha 2015.

Ivo Pospíšil

Těch typů románů, které si Urban sám označil, byla již celá řada. Paralelita je symptomem dnešní doby – být mimojdoucím je sice stará gnostická zásada, ale u nás to znamená spíše uzavřenost, ignoranci toho, co je okolo, chtěnou samotu, strach z kontaktu a dotyku. Zde nejde zdaleka jen o věc literární: projekt je společným výsledkem práce hlavně architektů, ilustrace ke knize vznikly v rámci projektu Urbo kune (v esperantu „společné město“) v ateliéru Petra Hájka (roč. 1970) a jiných, obálku s použitím vizualizace slotu Dmitra Nikitina navrhl a knihu graficky upravil a vysázel Pavel Růt. Tedy je tady více věcí kolem než sama kniha, ale není to mnoho prvků pro nic za nic, je to spíše něco, co má autor tak rád: něco elitního, jemného, vycizelovaného, dobře udělaného, současně čistého, tajemného a výlučného. Obrovská bublina někde v místě starého lomu kousek za Prahou (proč zrovna tam, ptáme se z Moravy, ale to je jasné, neboť elity, jak známo, na Moravě nebydlí). Sám syžet – s výjimkou sexuality – mi připomíná pobyt profesora Aronnaxe z románu Dvacet tisíc mil pod mořem (1870) nebo kolonistů z Tajuplného ostrova (1874) na Nemově Nautilu: mladý knihovník přichází do urba kune a objevuje jeho zákruty i průniky včetně podivuhodné sexuality. Urban je mistrem jemné stylizace, skvěle rozvíjí příběh, natahuje čtenáře na skřipec své narativní strategie, ale hora neporodila myš, i když to tak někdy vypadá: zůstává pocit něčeho, co souvisí možná se šestiprstými mimozemšťany, kteří jsou tu ambivalentně travestováni, ale hlavně se změnami lidského vědomí, s tendencemi, jež se začínají stále více prosazovat a které pramení z narůstající lidské izolace, děsivé otvírání nůžek sociálních rozdílů a vzniku nových elit nebo těch, co se za elity prohlašují nebo by jimi rádi byli. Vytvořit si vlastní svět se zvláštními vztahy, zákoutí, vše, co člověk (ale každý) vlastně potřebuje a nachází rozptýlené po světě, je tu soustředěno do podivuhodného labyrintu. S tím ovšem souvisí také míra svobody v takovém „společném městě“, problém sledování, vzájemného ovlivňování a manipulace. S tím se mladý knihovník postupně seznamuje, zaplétá se a také sám něco rozplétá. Urban si počíná jako vždy umně, šikovně, ale už tak neoslní: jeho umění je již – podobně jako každá dovednost – okoukané.

Samozřejmě jsem nedostal jeden ze 77 číslovaných kusů umístěných v betonovém slotu vyrobeném firmou Dako Brno, spol. s r. o., podle společného návrhu Petra Hájka, Terezy Keilové a Pavla Růta, ale i tak jsem celý svazek v duchu ocenil za kvalitu textovou i výtvarnou. Jak jen je to s myšlenkovými souvislostmi? Můžeme takový projekt pokládat za svého druhu utopii, nebo něco takového už tu mezi námi dávno existuje? Je to spíše objekt antiutopického, dystopického vidění, nebo pramen obdivu? V ruském prostředí bychom tu mohli ukázat na linii N. G. Černyševskij a jeho Sen Věry Pavlovny Rozalské z románu Co dělat? (1862) a jeho kolektivistického „křišťálového paláce“ kontra Dostojevského povídka Krokodýl (1864) a vše, co autor napsal jako polemiku s tímto utopickým projektem, potom ovšem Jevgenij Zamjatin navazující na H. G. Wellse, v něm zase pokračující A. Huxley a G. Orwell, ale to je všechno vyostřené, hlučné, polemické, dokonce rozhořčené, člověk si uvědomil, že ho čeká buď ráj, nebo peklo. Zde je to naopak vše v přítmí, v měkké konstrukci, zklidnělé: je to projekt hodný obdivu, ale o to víc varuje. Ďábel se skrývá v detailu, po špičkách docházíme ke kraji propasti, aniž to tušíme, zpíváme si sami optimistický, radostný zpěv. Čtenář bude unesen plastickými popisy města, rozhovory jeho lidí a dějem, jenž se vleče, natahuje, nemá vyústění. Místy nutkavě připomíná Kafkův Zámek, asi nikoli náhodou. Společné město je zřetelně optimistický projekt, který má sloužit člověku, je to útočiště, vše je děláno s těmi nejlepšími úmysly: ale sám před sebou neuteče a otázka je, kdo by zde chtěl žít.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Dvakrát František Všetička (Ivo Pospíšil)
2 | 2020
  1. Ve světle tázání (Hana Nela Palková)
1 | 2017
  1. Poezie a čas (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Radegast Parolek: Kruté i krásné dvacáté století (Ivo Pospíšil)
3-4 | 2010
  1. Slovenský a talianský holokaust v brnianskom vydaní