Zakázané prózy

Vladimír Mináč: Zakázané prózy. Literárne informačné centrum. Bratislava 2015.

Ivo Pospíšil

I Vladimír Mináč (1922–1996) měl zakázané texty? Jaké a z jaké doby? Takové byly mé laické otázky, když jsem tuto knihu poprvé uviděl. Zaujalo mě to, ale nikoli z laciných důvodů, neřku-li ze senzacechtivosti. Ostatně, koho dnes zajímá, co tento komunista a národovec psal ke konci 50. let minulého století? A rád bych viděl dnešního dvacetiletého studenta (nebo studentku), jak nadšeně čte (pokud vůbec čte) tyto pro někoho nesrozumitelné prózy: slovům rozumět, ale jejich význam zůstává pro leckoho temný. Pro mě ještě ne: sice mi tehdy bylo asi pět šest let, ale tento jazyk dlouho přežíval, včetně popisovaných reálií. Je charakteristické, že se na tyto zakázané texty vrhli hned tři literární vědci, kritici, takže s chudákem Mináčem, jeho dědici a LITA sdílejí i copyright svazku, neboť se na něm podíleli takřka 40 tiskovými stranami z celkových 195. I to je dost průkazné. Pavel Matejovič v úvodu píše o objevu těchto textů, o Mináčovi, jenž se mu z toho důvodu jeví jako „záhadný“, typická je i dobová atmosféra. Vladimír Petrík ve stati Človek v súkolí politickej moci charakterizuje Mináčův postoj k marxismu jako poměrně hluboký. To je přesné a v tomto se lišil například od Dominika Tatarky, ale také od masy českých nohsledů nebo i tehdy přesvědčených prosazovatelů vládnoucí ideologie 40.–50. let, jejích rozmělňovačů, kteří o Marxově filozofii a dobových souvislostech děl pozdějších marxistů maximálně něco slyšeli ve stranických rychlokurzech (překvapilo by nás asi, kdybychom věděli, jaké personální propletence tu tehdy vznikaly – založené – stejně jako dnes – na stádnosti a tupé poslušnosti) a potom ji už jako reformátoři ostře kritizovali. Ukazuje, jak se Mináč posouval od přesvědčení ke kritice praxe marxismu a současně k odmítnutí reformismu a nakonec k příklonu k národní ideji, jež nemusel vidět v rozporu. Milan Hamada, který se s Mináčem polemicky střetl už roku 1964 (viz Petríkovu pasáž na s. 180), chápe Mináčovy zakázané texty jako autorovo „krátké procitnutí“, jakousi jasnou chvilku jeho života. I my nyní píšeme více o statích kritiků než o samotných prózách, jež vznikaly kolem roku 1956: Z nedávnych čias, Svedomie, Strach, Papuľa II, Nedorozumenie, Zápisky cynika, Pamäti redaktora piatej platovej stupnice, Koza rohatá a somár. Nikoli náhodou označovali straničtí cenzoři (kopie dvou materiálů najdeme pod obálkou knihy; do stranického posuzování byl zapojen i proslulý Ladislav Štoll, jenž však ve svém vyjádření píše z polovice slovensky, čemuž nevěřím: kdy se konečně slovenští spisovatelé a editoři naučí rozlišovat slovenštinu od češtiny a dokážou napsat správně aspoň jednu českou větu?) jeho texty jako stati, i když šlo o povídky: nelze jim upřít genologický čich, neboť jde v podstatě o beletrizovanou publicistiku, umění poměrně vzdálené ideové poselství psané à la thèse, úvahy, jež se na sebe vzaly háv krásné literatury, tedy příliš estetické hodnoty tu nenajdeme. A tyto zpovědi i satiry vzruší pouze člověka nad 60 a spíše nad 70 let věku. Správně tu stojí, že se Mináč zhlédl v satirách Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova, z nichž některé vycházely ve 20. letech v sovětském Rusku zcela oficiálně, méně si povšimne vlivu M. J. Saltykova-Ščedrina i lehké stopy Dostojevského. Nicméně ta záhada zůstává. Především zůstalo jen málo postřehnuto, že doba po 20. sjezdu KSSS (1956) byla v tehdejším Československu jiná nejen proto, že nedocházelo ke změnám, ale právě proto, že k nim docházelo. Toto vzepětí svobody však bylo brzy udušeno – příčinou byly tzv. maďarské události, jak se tomu tehdy říkalo, tedy maďarská revoluce potlačená sovětskými tanky reformátora, Stalinova blízkého spolupracovníka a potom jeho tvrdého kritika Nikity Sergejeviče Chruščova, jenž pronesl onen slavný „tajný“ projev. A navíc potom následovala odveta trvající až do přelomového roku 1963. Tato odveta, jak dobře vím už jako pamětník, směřovala proti náboženství. A nyní mluvím hlavně o české, méně slovenské situaci: první útok z počátku 50. let směřoval proti církevní hierarchii, řádům, ale běžní věřící zůstali jakoby netknuti. Pamatuji se, jak jsem se s babičkou zúčastňoval veřejných procesí, např. Božího těla, komunisté chodili veřejně do kostela, alespoň na venkově, křtili své děti. To se však mělo brzy radikálně změnit. Masovou, často primitivní ateizaci společnosti řídili často – jistě nikoli náhodou – budoucí reformátoři konce 60. let. Vyhazovy z práce se týkaly státních zaměstnanců, učitelů, vědců, mohl bych i jmenovat: někteří našli dočasné útočiště právě na Slovensku. Učitelé museli například podepisovat prohlášení, že jsou „vyrovnáni s náboženskou otázkou“, jak zněla ona floskule, nesměli doma mít náboženské symboly, hlavně kříže, měli udávat ty, kteří je měli nebo dokonce nosili. Proto v roce 1957 taková obezřetnost vůči Mináčovým textům, které vznikaly ještě v atmosféře roku 1956. Ale i poté Mináčova záhada zůstává. Proč se skoro nikdy o tomto „zákazu“ příliš nezmiňoval, proč se jím v příhodných dobách „nechlubil“? Jednak to asi neměl v povaze a považoval to za zpozdilé, ale spíše bych řekl, že své tehdejší postoje možná už ne zcela schvaloval tváří v tvář změnám 60. let. To se někdy stává: když viděl další vývoj, nepokládal publicistiku tohoto období za důležitou. Mináč nebyl člověkem, jenž mění názory snadno jako někteří reformátoři konce 60. let; bedlivě sledoval i všeliké cesty kritiky a problém moci, které nelze nahlížet černobíle, neboť moc a držení moci jsou důležité – stejně jako svoboda. Tuto balanc k stáru nahlížel asi stále více.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Citlivé dějiny (Ivo Pospíšil)
2 | 2018
  1. Cenná dokumentace (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. O češtině takřka všechno (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Hľadanie rozprávača (Prózy Vincenta Šikulu) (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Večnosť je už teraz (Martina Petríková)