Mladí o starých: jaké šance měl „československý model socialismu“?

Jiří Hoppe, Markéta Škodová, Jiří Suk, Francesco Caccamo: „O nový československý model socialismu.“ Čtyři interdisciplinární vědecké týmy při ČSAV a UK v 60. letech. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2015.


Mladí nebo mladší historikové, politologové a sociologové se pustili do zpracování tématu, které je lákavé. Vidím tuto snahu v proudu bádání o nedávné české a československé minulosti, zejména o 50.–60. letech 20. století. Bude však nutné – a první vlaštovky, které však ještě jaro neudělají, se objevují – zabývat se také 70.–80. lety minulého století, tedy obdobím, jemuž někteří naši nevědomí a konjunkturální fráze donekonečna opakující novináři nesprávně říkají normalizace (správně konsolidace). Tři pokusy o reformy – dnes bychom řekli projekty – zahrnují vlastně práci tří výzkumných týmů, které došly na konci 60. let 20. století k určitým zajímavým závěrům. Jiří Suk pojednává o tzv. třetí cestě, tedy o ekonomické reformě Oty Šika, Jiří Hoppe o mezioborovém týmu Radovana Richty, jehož výstupem byla známá publikace Civilizace na rozcestí, a italský docent Francesco Caccamo, jenž se etabloval prací o Jiřím Pelikánovi, analyzuje práci mezioborového týmu Zdeňka Mlynáře. Nutno již na počátku poznamenat, že všechny tři práce jsou seriózní, ale spíše konstatující a sumarizující, a to ještě spíše povrchové, jevové skutečnosti. Je tu málo skutečné odbornosti ekonomické, politologické, sociologické, obecně společenskovědní a samozřejmě některé představy přirozeně vycházející ze psaných dokumentů neodpovídají tomu, čemu se říká společenská nebo politická atmosféra té doby – to může jen vnímavý pamětník a třeba toho využít, dokud jsou tito lidé ještě naživu – v dávnější minulosti už tuto výhodu nemáme. Doba, která je tu líčena, byla dobou vskutku výjimečnou: reformní síly získávaly navrch, projekty byly vyžadovány z nejvyšších míst; zde je jistě zajímavá role Antonína Novotného, pro Slováky zjevně temné postavy, který byl po roce 1968 odsunut na vedlejší kolej, ale ať tak nebo onak, tedy pod vlivem svých rádců a nejbližších intelektuálních přátel, často bydlících přímo v areálu Pražského hradu, k nimž ovšem patřili i známí prominenti Pražského jara a pozdější disidenti, ale i známí herci a herečky, častí návštěvníci důvěrných hradních přijetí, a pozdější medializované postavy roku 1989, se reformám dařilo až po určitou mez. Dalo by se říci, že všechny tři projekty, tedy Šikův, Richtův a Mlynářův obnažily problémy nejen tehdejší socialistické společnosti, ale také světového společenství jako celku, a nutno podotknout, že místy poukázaly i na to, co se teprve mělo odehrát. Mezitím čas oponou trhnul a po roce 1989 – po krátkém sentimentálním ohlédnutí – byla Šikova reforma odsunuta do depozitáře jako něco utopického a nerealizovatelného, jeho „der dritte Weg“ byla odsouzena. Dnes se s odstupem ukazuje, že v mnohém to byl projekt prorocký, i když jeho realizace v daný moment skutečně málo pravděpodobná. Ještě výraznější byly projekty Richtův a Mlynářův, na něž se v něčem navazovalo i v době tzv. konsolidace, i když skrytě, jak jinak. Zajímavé jsou také osudy vedoucích týmů: dva skončili ve vynucené emigraci, jeden zůstal jako významná postava i v době konsolidačního/normalizačního Československa (Richta), přičemž Mlynářova role v klíčovém roce 1968 by mohla být také předmětem podrobnějšího zkoumání, než se dosud stalo a co on sám ve svých pamětech uvedl. Co je však nejpodstatnější: kniha zaznamenává, ale chybí v ní, jak už výše uvedeno, hlubší ekonomická a sociologicko-politologická charakteristika projektů, zejména hlubší srovnávací vhled a konfrontace se světovým vývojem tehdy i dnes, tedy přesnější analýza místa těchto pokusů v evropském a světovém vývoji. Československo stálo tehdy na špici socialistických států sovětského bloku, mělo – nehledě na značné problémy – dobrou ekonomickou úroveň, značný vliv v zahraničí a dobré jméno všude, zejména ve třetím světě, kam ekonomicky a politicky expandovalo (poradci včetně Komárka na Kubě, výzvědné cesty Hanzelky a Zikmunda, jejichž skutečným cílem nebyla etnografie, ale zjištění stavu světa a využití těchto znalostí pro tzv. socialistický tábor, jak se mu říkalo – tak byla ostatně stylizována i jejich tajná zpráva o SSSR, která Brežněvovo vedení informovala o nedobrém stavu země a která tehdy nemohla vyjít). Dostat se do nitra pocitů tehdejších důležitých lidí je obtížné, ale lze to, stejně jako k podstatě politických událostí let 1968–69, které se dnes vykládají znovu deformovaně ba lživě, z důvodů, o nichž lze jen spekulovat. O to zautentičtění se autoři pokusili jen zčásti, 60. léta jsou nyní generačně často viděna prizmatem roku 1989, a to není správné, neboť to neumožňuje poznat skutečné procesy a záměry, jež tehdy probíhaly: to se týká doslova všeho a ani dnes není možné o všem psát otevřeně, bohužel. Takže spolu s kladným oceněním takové publikace zůstávají i rozpaky…

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Novinář, který ví a umí (Ivo Pospíšil)
2 | 2020
  1. Problém vyjádření (František Všetička)
2 | 2019
  1. Strach v bleděmodré (Markéta Poledníková)
1 | 2019
  1. García Márquez na počátku své dráhy (Ivo Pospíšil)
2 | 2017
  1. Těžké počátky nové běloruské poezie (Ivo Pospíšil)