Tvoří jazyky střední Evropy kompaktní celek?

Ondřej Bláha: Jazyky střední Evropy. Univerzita Palackého, Olomouc 2015.


Evropské programy, které podporují vznik různých textů odborné povahy, mají tu nevýhodu, že se nesmějí prodávat, a i když jsou přístupné většinou v digitální podobě i širší veřejnosti, to, co se neprodává, obvykle jako by nebylo a nerecenzuje se. Je to tedy hodnota, kterou vnímá jen omezený okruh lidí, a to je škoda, neboť jsou témata, která by zajímala široký okruh lidí. Patří k nim i kniha olomouckého bohemisty Ondřeje Bláhy. Neobsahuje jen nutnou faktografii, ale také určitý skrytý patos směřující k vzájemnému pochopení a přijetí tzv. středoevropských národů a kultur. Bohužel celé vrstvy sekundární literatury, která je v českém prostředí ostrakizována, tu prostě chybí, je však známa nejen zde, ale hlavně v zahraničí. Takže metodologie práce je přinejmenším neúplná, v podstatě vyhovující oběma recenzentům. Je pozoruhodné, že slovo „areál“ u nás tak zdomácnělo, když ještě v 90. letech 20. století a někde i později o něm málokdo (snad kromě některých lingvistů) chtěl slyšet a vládnoucí pražská garda, včetně jednoho z recenzentů, bojovala ostře proti tomuto pojetí filologie. Časy se mění a také kam vítr, tam plášť. To však není záležitost autora, spíše kontextu publikace a nic to nemění na její vysoké kvalitě a potřebnosti. Autor zkoumá kvalitu středoevropského areálu historicky posloupně a zdůrazňuje její společné vlastnosti, konfesní labilitu, lingvocentrismus, židovský prvek, magdeburské právo (ale to je typické i pro země mimo střední Evropu) a subareál sudetský a panonský. Z jazyků sem překvapivě neřadí rumunštinu, italštinu, rusínštinu, naopak zařazuje chorvatštinu, snad pro příslušnost teritoria k uherské části dualizované monarchie, což však nestírá jeho dvojaký ráz, tedy i balkánský, zkoumá mimo jiné stupně jazykového kontaktu a vzájemné ovlivňování. Tou nejzajímavější partií knihy je právě ovlivňování slovní zásobou, takže lze říci, že vzniká jakýsi středoevropský lexikální „balíček“, o němž bádala řada filologů, mezi nimi Gerhard Neweklowsky a Stephan Michael Newerkla, jejichž příjmení snad již svědčí i tom, že k takové práci měli velmi dobré předpoklady (oba o svém původu vědí a přiznávají se k němu, což řada Rakušanů původu zjevně českého kvůli společenské kompromitaci odmítá – jistě skvělé východisko pro EU). Sem také patří mnohaleté projekty Brno – Vídeň, z nichž vyšly tři svazky, jež zde však nejsou vůbec uvedeny, ovšem ani recenzentova kniha Slované a Střední Evropa (Brno 2006), stejně jako jím editované nebo koeditované desítky studií z ediční řady Brněnské texty k slovakistice (zatím 19 svazků).

Autor zkoumá středoevropské evropeismy, slavismy a hungarismy a podobnosti ve struktuře jazyků a v jazykovém myšlení vůbec. Je to zajímavá kniha, při jejímž čtení si uvědomujeme, kolik slov v našich jazycích je jiného původu a že se tu nepochybně utvořilo jazykové společenství – nakolik je však kompaktní a nakolik labilní a nyní se zvolna dezintegrující, to je otázka. Lingvistické práce se někomu nečtou lehce, ale tato publikace je výjimkou: dokáže skloubit exaktnost, vědeckost s dobrým jazykem a stylem a přístupným způsobem výkladu.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Výskum zúročený v hodnote textu (Viera Žemberová)
2 | 2018
  1. Cenná dokumentace (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Co vysílá svět (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Jana Waldnerová: De/konstrukce fikčních světů (Libor Martinek)
1 | 2010
  1. Dotek autenticity jako studijní materiál