Klíčové dílo o Ivanu Kraskovi

Ján Zambor: Vzlyky nahej duše. Ivan Krasko v interpretáciách. Literárne informačné centrum, Bratislava 2016.


Název je převzatý z Kraskova vlastního vyjádření a je velmi šťastný, případně scelující. Dobrou práci vykonal literární vědec, básník a překladatel z ruštiny a španělštiny Ján Zambor. Pojal klíčovou postavu slovenské moderny, symbolistického básníka Ivana Kraska (1876–1958) tak, že na počátku knihy umístil svoje stručné pojetí, samozřejmě vycházející z dosavadních edic a sekundární literatury, zejména z M. Gáfrika, sám jako teoretik přesáhl k obecné teorii verše, když se opřel o české, slovenské, ruské a jiné badatele, ukázal na specifikum Kraskovy veršové struktury a potom vyložil několik aspektů jeho básnické tvorby, pravda nevelké, ale významné, s dlouhým přerušením daným osobně a společensko-politicky, po němž už nenásledoval nový vrchol – alespoň tak soudím: žalmový ráz některých jeho básní, spojitost sémantické a fonické stránky verše a problém náznaků typický pro symbolisty (Tri bodky a pomlčky). Marná sláva: Krasko již svým dlouhým pobytem v Čechách byl zasažen českým jazykem, nemluvě o slovenské evangelické tradici, takže bohemismy nebo – jak opatrně tvrdí někteří slovenští lingvisté – archaické slovenské lexikum v jeho poezii je, byť jeho největší milostné vztahy byly k Slovenkám a známý milostný česko-slovenský triangl to dosvědčoval. Řekl bych, že Krasko stojí někde na pomezí dekadence a symbolismu, jak se to aspoň chápe v české tradici, a vztahy k jiným slovenským modernistům (nemluvě o českých a jiných) z téhož období, tedy počátku 20. století, kdy vydává své dvě sbírky, to potvrzují. Druhé zasažení je zjevně slovanské a ruské – o tom svědčí i historie jeho pseudonymu. To byla dobová atmosféra, která měnila i charakter slovanské moderny jako takové. Třetí část jsou interpretace konkrétních básní, patrně nejdůkladnější analýza Kraskovy tvorby, všech podstatných básnických opusů, jako jsou, mimo jiné, Balada, Romaneto, Už je pozde, Aminke (se vzpomínkou na setkání se stařenkou – skutečnou Aminkou), Zmráka sa, Noc, Ja atd. Nehledě na nepočetnost Kraskových výtvorů je tento básník asi největším zjevem slovenské poezie vůbec. Dalo by se mírně polemizovat s partiemi o vztahu sémantiky a foniky, nebo více rozvést žánrovou podstatu „balady“ a „romaneta“ jdoucí, jak uvedeno, k tradici nerudovsko-arbesovské, to je zde zcela jasné, neboť fantaskní motivy ukazují na prameny této inspirace a to Zambor, autor knihy o Kraskovi a poezii české moderny (1981) dobře vystihl. U slovanských básníků, zvláště u těch, jejichž národní život skomíral nebo byl utlačován, se osobní prožitek marnosti spojoval s marností úsilí národního společenství a erotika nabývala společenských dimenzí: to je u Kraska viditelné, ale s mírou, jemně, nenásilně, takže jeho pojetí celistvosti básnického subjektu je stále moderní, přijatelné a působivé. Kniha je opatřena jmenným a věcným rejstříkem, soupisem Kraskových básní a próz, seznamem sekundární literatury a anglickým resumé, prostě vším, co má každá vědecká publikace obsahovat. A přidanou hodnotou je jasnost, hloubka a čtivost.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Monografie o polském autorovi v českém obklíčení (Ivo Pospíšil)
  2. Uměřené memoáry šťastného člověka (Ivo Pospíšil)
2 | 2019
  1. Zamborova bibliografie: nejen soupis knih (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Nová interpretácia a preklad Danteho Raja (Monika Pamulová Šavelová)
2 | 2015
  1. Muchy (Ivo Pospíšil)