Problém výběru aneb Co vlastně je národní literatura

Literatúra bodka sk. Zostavili, sprievodné texty a texty o autoroch napísali Peter Balko & Peter Prokopec. Literárne informačné centrum, Bratislava 2016.


Sestavovatelé byli osloveni a rádi se pochlubili, napsali si o tom a všechno to nesmlčeli čtenářům. Proč ne. Jsou mladí, úspěšní, asi se jim ani granty nevyhýbají, jsou na výsluní, mají dobré postavení a taky dostávají ceny, publikují. Ano, sebevědomí jim rozhodně nechybí a jistý exhibicionismus je při sestavování takové jasně vyhraněné antologie ostrého pohledu asi nutný. Přivítal bych však aspoň mírné ztlumení euforie; to však neznamená, že texty byly vybrány špatně, spíše naopak, lektura je to atraktivní, někdy až tajuplná, groteskní a absurdní, otevřená, místy brutálnější; autoři jsou lidé určitého kreativního typu, byť různých generací. Vyváženost tu je, ale problémem zůstává, že se tu moc nedovídám o Slovensku a Slovácích, což bych rád – až na výjimky. Namítne se, že jde o člověka obecně, ale jak mám podat autentickou zprávu o člověku obecně? Často jde o texty, jež by mohly vzniknout kdekoli a asi je to tak dobře, opravdu nevím. Najdeme tu staré matadory (promiňte mi to slovo), jako jsou Pavel Vilikovský, Stanislav Rakús, zvěčnělý Rudolf Sloboda, Dušan Mitana, Mila Haugová, Martin M. Šimečka, ale i jiní a už slavní, byť ještě dost mladí – Ivana Dobrakovová, Václav Kostelanski, Monika Kompaníková a další. Co je třeba ocenit: jistou hutnost, sevřenost, jasně profilovaný směr, vyhraněnost námětů a stylů, uprostřed comics Daniela Majlinga. Opakuje se tu to, co je běžné i v jiných národních literaturách střední Evropy, ale i Balkánu, třeba u Slovinců, Čechů apod. Spisovatelé jsou v podstatě všichni – až na řídké výjimky – vysokoškolsky vzdělaní, málokdy skutečně žili a žijí jako většina lidí; živí se psaním nebo se pohybují kolem literatury, filmu nebo divadla. Pro srovnání: třeba současní makedonští mladí koryfejové žijí navíc často mimo Makedonii na březích Temže nebo Seiny, sledují tam cvrkot a zpovzdálí komentují svou zemi: tak to kdysi dělali i velcí Rusové, třeba Turgeněv, ale ti Rusko předtím poznali, psali taky o Rusech na Západě nebo také o výlučném prostředí, když pomineme jejich mladistvé lovy ve stepi. Jako staromódní člověk si myslím, že spisovatel by měl plavat i v proudu běžného života pěti milionů slovenských občanů, že generování literatury z literatury, i když je to dnes zcela převažující, jednoho dne – a ten den asi už dávno přišel – vyčpí. Hodně to šustí papírem a někdy i nudou. Spisovatelé se při psaní nudí a čtenář to ví. To neznamená, že by spisovatel neměl být vzdělaný a sečtělý, spíše tu chybí větší pestrost spisovatelských typů. Potom přijde někdo syrový, asi primitivnější, méně stylizovaný, méně palimpsestický a intertextově metatextový, přijde a řekne své slovo. Takových textů není v přítomné antologii příliš, i když jsem si liboval a početl v povídkách Vilikovského, Rakúse, ale i Vadase nebo Dobrakovové a dojala mě zpověď Martina Šimečky, snad i proto, že jeho otec byl v Brně spolužákem mých učitelů. Ještě počkáme.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. Měl rád život a varoval nás (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Tomuto světu už nerozumím… (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Skvělý, i když smutný výbor z básníka (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Husákův děda (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Jana Waldnerová: De/konstrukce fikčních světů (Libor Martinek)