Tempora mutantur: je to tak i se šílenstvím

Libor Budinský: Šílenství slavných. Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2014.


To slovo jsem sice sám použil v názvu jedné své knížky, ale vím, že není přesné. Slovem „šílenství“ se označuje něco, co přesahuje hranice tzv. normálu, ale co to je „normál“, to také nevíme. Český psychiatr Antonín Heveroch ve slavné knížce O podivínech a lidech nápadných (Hejda a Tuček, Praha 1901) uvádí řadu příkladů na pokraji – lidově řečeno – „šílenství“, třeba nápadné oblečení, neběžné chování, podivné zvyklosti, ale to všechno ještě nemusí být přímo duševní choroba, která končí za zdmi příslušného ústavu. Problém šílenství řešili mnozí, z nichž snad nejvlivnějším byl Michel Foucault (1926–1984), autor knihy o duševních nemocech a o dějinách šílenství, jenž se intenzivně zabýval také reakcí společnosti na duševní choroby; uvádět tu Sigmunda Freuda nebo Carla Gustava Junga by bylo asi nadbytečné. Autor knihy, český novinář a spisovatel, absolvent filozofie na Univerzitě Karlově, autor celé tematické série (kromě tohoto titulu to jsou Tragédie slavných, Sebevraždy slavných a Popravy slavných) to vzal z jedné vody načisto, těmito úvahami o hranici tzv. normality se prostě nezabývá a pojednává v různých portrétech o různých případech od duševně nemocných takříkajíc nevinně, kteří neškodí okolí, přes vrahy pojídající své oběti až ke géniům, kteří stojí v čele svých oborů a často páchají sebevraždy. Je to téma, jež lidi přitahuje; je známo, že knihy na téma šílenství nebo sebevraždy patří v knihovnách k nejpůjčovanějším. Nevím, jestli je to třeba autorovi vytýkat, ale trochu mi vadí jistá chaotičnost uspořádání, tedy to, čemu Francouzi říkají pêle-mêle. Vedle básníka Sergeje Jesenina, romanopisce Ernesta Hemingwaye, filozofa a spisovatele Ladislava Klímy, Edgara Allana Poea, markýze de Sade, Roberta Schumana, fotografa Miroslava Tichého, herce Miloše Kopeckého, amerického výtvarníka Jacksona Pollocka, Friedricha Nietzscheho tu jsou masová vražedkyně Olga Hepnarová (dnes takřka běžné přejetí většího množství lidí nákladním autem, tehdy něco nepředstavitelného), poslední popravená žena v bývalém Československu, hrdinka nového českého filmu, legendární úderník Alexej Stachanov, který se však dostal na pokraj normality spíše až v penzi nemírným pitím vodky, lidojedi a masoví vrazi, včetně politických diktátorů – ale těch tu mohlo být více. Jak vidno, jsou tu světové jevy, ale se silným zřetelem k českému prostředí: jistě každý národ by tento seznam mohl doplnit desítkami, ba stovkami dalších miniportrétů. To, co nutno ocenit, je stručnost, hutnost popisů, informační nasycenost, někde i nečekaný fakt nebo pohled. Nechtěl bych, aby kniha byla vnímána tak dichotomně, jak jsem výše naznačil: často jsou mezi skutečnými zločinci i nesmírně talentovaní lidé, třeba herec Klaus Kinsky. Mimořádně brilantní jsou portréty „Mrazíka zlomeného kriminálem“ Eduarda Izotova, tajemného selského krále ze Stadic, který se v 15. století prohlašoval za potomka Přemysla Oráče, Rudolfa Diesela, proslulého Kašpara Hausera, o němž někteří tvrdí, že se na tento svět dostal z jiné dimenze, císaře Caliguly, ale i režiséra Petra Lébla nebo zpěváka Petra Muka, paní Garrigueové, manželky T. G. Masaryka – jsou to samozřejmě různé choroby nebo deprese, nejčastěji bipolární porucha, maniodepresivní psychóza, schizofrenie nebo autismus, projevy různě společensky zařazované a také různě nebezpečné nebo mající různý původ, většinou jen těžko jednoznačně vysvětlitelný. Člověk je velké tajemství a lidský život je často chaotický. Tyto portréty nečtěte před spaním nebo ve špatné náladě.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Už je tady zas – Soukupová posedmé (Linda Heinigová)
1 | 2019
  1. Bojovná nostalgie (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Heterogenní kognitivismus v literární vědě (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Lužičtí Srbové jinak a nově (Ivo Pospíšil)
2 | 2010
  1. Povídky o mužích