Žurnalistické objevování objeveného

Katerina Clarková: Moskva, čtvrtý Řím. Stalinismus, kosmopolitismus a vývoj sovětské kultury 1931–1941. Academia, Praha 2016.


Správně nám říkají výše postavení, kteří měli a mají vždy pravdu, i když pokaždé jinou, že nejlépe ruštině, Rusku a rusistice rozumějí v USA a západní Evropě: ty tam jsou doby, kdy od časů J. Dobrovského, P. J. Šafaříka/Šafárika, K. Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka nebo D. Makovického byli Slované, zejména západní, tradičními znalci ruské minulosti i současnosti. V akademickém prostředí se to dnes projevuje tak, že cokoliv o Rusku publikované v Rusku se oceňuje bodovým ziskem nula, zatímco totéž, uveřejněné kdekoli jinde, se hodnotí výše. Takže Rusové zjevně své zemi rozumějí (nebo musí rozumět?) podle našich odpovědných míst nejhůře. Ale zkuste to aplikovat na jiné země. Důvody jsou jako vždy objektivní i subjektivní, a to hlavně u nás. Objektivně je to dáno od konce 70. let 20. století mimo jiné migrací významných Rusů ze SSSR i Ruské federace do západní Evropy a hlavně USA: zemřel tam koneckonců i ruský básník Jevgenij Jevtušenko (narodil se 1932 ve stanici Zima na Sibiři, zemřel 2017 v olejářském městě Tulsa ve státě Oklahoma; jako by se v těch dvou údajích zračila celá jeho křiklavě rozporná životní dráha). Byli a jsou určitým zdrojem informací z první ruky. A potom jistě i podpora, i když neustále slábnoucí, tomuto bádání. A taky proto, že zejména Američané nemají skrupule vyjadřovat se jasně, sice schematicky, ale výrazně, novinářsky, nepárají se s detaily a paradoxy, dovedou to senzačně formulovat, a když se k tomu přidá i slušná znalost a politická razance – tak takovou knihu nekupte/nepřečtěte. Důvodem subjektivním je nedůvěra ke všemu tuzemskému: kdo je vlastně autor, jaký má kádrový profil, kdo za ním stojí, jak to dopadne po vydání? To si můžeme v případě autora z USA odpustit, i když i on/ona mají kádrový profil. Šestasedmdesátiletá Katerina Clark (nar. 1941), vzděláním bakalářka z univerzity v Melbourne, magistra z australské Národní univerzity, PhD. z Yale (1971), tedy rodilá Australanka, jinak ovšem univerzitní profesorka Yale, marxisticky orientovaná (ale to si jako cizinka může u nás dovolit), literární vědkyně. Ve svém oboru (chair), jímž je literární komparatistika, toho moc nenapsala, zato se zaujetím píše o ruském kulturně politickém prostoru, má knihu o Bachtinovi, sovětském románu (vyšel česky), o Petrohradě; tato kniha vyšla roku 2011, přeložili si ji Rusové, aby se dověděli, jak to s nimi kdysi vypadalo, ale taková konfrontace, pokud se k ní Rusové odhodlají, je vždy zdravá, a Číňané, další údaje nejsou pro anglofonní wikipedii důležité. Takže český překlad vychází souběžně s čínským. Název je pro někoho matoucí, ale příznačný a dobře vymyšlený: Moskva nikoli jako třetí Řím křesťanské ortodoxie a Ruského impéria, ale jako čtvrtý Řím světového komunismu ve 30. letech 20. století a později, což s sebou neslo i kulturní důsledky a výsledky. Bližší pohled nám ukáže, že nic nového pod sluncem: sovětský ideologický a umělecký vliv v Německu na počátku 30. let minulého století (B. Brecht), Moskva jako vzdělanecké centrum v předvečer druhé světové války, jako jádro světové politiky. A to může být u nás pro někoho dost překvapivé, neboť jde o dobu Stalinovy diktatury a jeho ústavy, kterou mnozí západní intelektuálové nazývali nejdemokratičtější na světě, válečná situace a vývoj estetiky, role tehdejšího moskevského rezidenta G. Lukácse (1885–1971), jehož život by se mohl sám o sobě stát předmětem celoživotního bádání, stejně jako třeba práce na edici jeho spisů. Mnoho z toho se u nás objevilo relativně nedávno, v 60. letech 20. století i dříve v relativně svobodnější době v české rusistice 60. let minulého věku a někdy i v době normalizace, jistěže po roce 1989, ale mladší generace o tom nic nevědí nebo nechtějí vědět, nemohouce uvěřit, že by něco hodnotnějšího mohlo vzniknout v naší pologramotné zemi, která se musí jen učit od vyspělejších národů a měla by ve vědě používat spíše jen jejich jazyky. Z knihy se arciť dovíme jen málo o skutečné povaze tehdejšího sovětského umění obecně a literatury zvláště, spíše o politických konotacích, jež jsou víceméně zjevné, ale tyto mezery nám Clarková lehce zacelí, takže se naši mladí rusisté, filologové, politologové a historikové mohou pustit do čtení. Ke všemu, co zde je, lze mít různé připomínky, více či méně závažné. Především je to přežvýkávání staré látky ve světovém jazyce, shlukování výsledků práce stovek odborníků, dobrá publicistika. Je rozhodně přístupnější a srozumitelnější než ty stovky studií a knih, které na toto nebo podobné téma byly napsány. Asi je to budoucnost humanitních věd, které podle mnohých ani vědami nejsou: žurnalistické příběhy znovuobjevování již objeveného. Co chtít v dnešní době víc?

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2020
  1. Exkurz do talianskej antilyrickej literatúry (Eva Mesárová)
1 | 2019
  1. Pokračování osudu (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Všetička stále čtivý a podnětný (Ivo Pospíšil)
1 | 2013
  1. Mocní bezmocní (Konstantin Šindelář)
2 | 2010
  1. Stanislav Motl: Strážce brány