Lermontovská čtení 2015: hledání nových cest

Serejčik, S. S. (ed.) Lermontovskije čtěnija. Sankt-Petěrburg: Liki Rossiji, 2016.


„Пушкин, и Гоголь, и Достоевский, и Толстой — все смирялись, один Лермонтов не смирился.“1

V roce 2015 oslavil své první malé jubileum petrohradský sborník Lermontovských čtení (Лермонтовские чтения), vydávaný každoročně od roku 2006. Publikace vychází z příspěvků ruských i zahraničních vědců, přednesených na konferenci konané 15. a 16. října 2015 na Ústavu ruské literatury a v Centrální knihovně M. Ju. Lermontova v Petrohradě. Desátý ročník s podtitulem „Syntéza umění lermontovského odkazu“ byl připravován ve složité době, která přiměla redakční radu k neprostým úvahám o budoucnosti. Předcházející číslo Lermontovských čtení bylo vydáno v roce oslav 200. výročí narození M. Ju. Lermontova, jehož kulatá cifra znamenala nejen v akademických kruzích živelnou explozi statí, monografií a dalších příspěvků na témata spojená s životem tohoto velkého ruského romantického básníka. Po tomto velmi plodném období musela nutně následovat otázka, jakým směrem se dále ubírat. „Syntéza umění lermontovského odkazu“ propojuje tradiční literárně-jazykovědné zkoumání s metodami a postupy ostatních vědeckých disciplín. V jejich zapojení je patrná nejen neutuchající snaha o inovativní přístup k osobnosti Lermontova, ale zároveň i jasná odpověď na rozšiřující se fenomén interdisciplinárního výzkumu v humanitních vědách. Ve sborníku tak vůbec poprvé nestojí na nejvyšším stupínku samotný text Lermontovových děl, ale jeho následná recepce v dalších druzích umění. Zrcadlo, jímž pohlížíme na Maškarádu a Hrdinu naší doby, je pootočeno, a neukazuje nám tato díla v jejich literární podobě. Místo úhledného svazku s koženým přebalem vidíme Maškarádu divadelních prken a filmových pláten a osud Pečorina coby téma muzejní výstavy. Tištěný Démon doletěl z Kavkazu až na televizní obrazovky, aby svým věčným zatracením oslovil nové generace.

Úvodní okruh zpracovaných témat předznamenal i výběr jedné z lokalit pořádání konference, Centrální knihovny. Knihovny, galerie a muzea představují klíčový spojovník mezi veřejností a uměleckým světem a často jsou právy ony onou „startovací rampou“, z níž začíná pouť za poznáním světové literatury. Příspěvek J. Demeťjevové a společný článek N. Kupcovové a V. Lencovové informují o aktuálních výstavách, spjatých s básníkem smutku (поэтом скорби), stati D. Murašova, N. Beljajeva, V. Knorringové a K. Štajnové s D. Petrenkem se detailněji věnují analýzám knižních fondů a přinášejí souhrn doposud vydané literatury, věnující se různým aspektům Lermontovova odkazu v umění 19. až 21. století. K. Štajnová navíc představila i publikační činnost nově založené stavropolské literární školy Textová lingvistika: sémantika, syntaktika a pragmatika, jejímž cílem je detailní textologické zkoumání Lermontovových textů a publikace monografií na toto téma.

Stěžejní část sborníku je věnována již konkrétním projevům odrazu Lermontovovy tvorby v různých druzích umění. V této části najdeme příspěvky věnované výtvarnému umění (A. Meťjolkinová, L. Bajurová, J. Sosninová a J. Monachovová), v nichž je vyhrazen prostor pro recepci jednotlivých děl M. Ju. Lermontova, pozornosti neušel ani samotný básník: L. Bajurová upozornila na méně známý fakt, že Lermontov nejen stál modelem portrétistům, ale také sám maloval. Hned dvojí analýzy se dočkalo drama Maškaráda: K. Malá představila odlišná pojetí Maškarády, kterou zařadila v roce 2015 do svého repertoáru dvě petěrburská divadla. Na problémy, spjaté s protektorátní inscenací Maškarády v okupovaném Brně, upozornila D. Kšicová, jejíž článek rozkrývá osudy dramaturgů a herců a zároveň poukazuje na až zarážející tragičnost doby, kterou s sebou nese premiéra maškarády v Alexandrinském divadle v Petěrburgu (říjen 1917) a Zemském divadle v Brně (duben 1941). Hlavní myšlenka paralely brněnské Maškarády a protektorátního života byla umně vložena do sugestivní básně Ivana Blatného, jež zazněla jako prolog: na scéně vzniká bláznivý fantastický svět lidí v maskách, v němž lidskost ztratila jakékoliv místo. Divadelní odkaz Lermontova plynule pokračuje i v dalších částech X. Lermontovských čtení: velká pozornost je upřena na báseň Démon, jejíž operní verzi A. Rubinsteina přibližují dva články od V. Bugorské a L. Kogtěvové, baletnímu zpracování je věnována osobní vzpomínka N. Alovertové. Variabilita propojení Lermontovova díla s hudební tvorbou je nastíněna na příkladu kozáckých písní v stati J. Čirkova a Šaljapinově operní interpretaci u L. Barsovové.

G. Marcucciová se zaměřila na život svého krajana G. Vitrotta, který v roce 1911 v tehdejším carském Rusu natočil dva němé filmy na motivy děl Lermontova. Téma Lermontovova života a jeho děl v dokumentárních a uměleckých filmech dále zpracovali i V. Těmjakov, S. Semenčuková, L. Paničová a G. Ljubimovová. O.Volodinová a J. Kotunovová ve svém článku představily příběh zaoceánské lodi Michail Lermontov, jejíž osud v mnohém připomínal náhlou a tragickou smrt mladého básníka: v roce 1986 se po nárazu na útes potopila u břehů Nového Zélandu.

Druhý článek D. Murašova přináší až detektivní příběh tajemných marginálií z roku 1830, nalezených ve výtiscích Chateaubriandových novel Atala a René, za jejichž tvůrce autor článku považuje Lermontova. Jednalo by se tak o jeden z prvních reálných důkazů vlivu francouzského romantika na ranou fázi Lermontovovy tvorby. Recepcí jednotlivých fenoménů v tvorbě Lermontova jsou věnovány články V. Krivonosa (motiv masky v povídce Komtesa Mary), N. Vidmarovićové (Démon coby symfonie o třech zpodobněních ráje) a I. Juchnovové (aspekt rozvalin a změna jejich vnímání). Příspěvkem k tématu Lermontovovy intertextuality je stať M. Kilďjuševové, v níž autorka hledá odpovědi na otázku, nakolik je propojen Lermontovův Podivný člověk s evropským kontextem romantického dramatu. Sborník uzavírá kritická recenze O. Millerové nově vydaného Encyklopedického slovníku o M. J. Lermontovovi (2014) a závěrečný článek I. Fjodorovové, v němž věnuje osobní vzpomínku otci Vasiliji Musinovi-Puškinovi, který je v jejím soukromém životě spjat s postavou Lermontova.

X. Lermontovská čtení představují soubor rozličných, avšak logicky i tematicky ucelených článků volně svázaných prvkem recepce v umění. Objevují se články popisného i recenzního charakteru, statě ryze odborné i soukromé vzpomínky. Znovu se tak můžeme ujistit, že Lermontov je vděčným i věčným tématem ruské literární vědy, jeho noční světlo2 neustále vábí k dalšímu zkoumání jako bludička tisíce a jednoho odstínu smutku a samoty. Ohlas X. ročníku utvrzuje v myšlence, že zájem o Lermontova nijak neklesá, jeho odraz v multimédiích dokazuje, že jeho tvorba i po 200 letech neztratila nic ze své aktuálnosti. Parafrázujíce A. Achmatovovou můžeme dodat, že spíše začne téci Něva obráceně, než by Lermontovův nesmířený a nepokojný duch přestal fascinovat další a další generace. Mezioborový diskurs coby náplň tohoto kulatého čísla může předznamenávat budoucí směřování sborníku či být jen epizodním experimentem s jednou z možností, kudy se po výjimečném roce 2014 vydat. Jakou cestou se budou Lermontovovi následovníci ubírat, ukáže další číslo.

Dagmar Vysloužilová

Bc. Dagmar Vysloužilová – věčně balancující mezi svými dvěma obory, historií a ruským jazykem, studentka magisterského programu na FF MU se zvláštní slabostí pro středověké dějiny východní Evropy, modré okenní rámy z Jeseninových básní, vůni deště a kozí jogurty.

Kontakt: deischa@mail.muni.cz


[1] Puškin, Gogol, Dostojevskij i Tolstoj, všichni se nakonec smířili, jediný Lermontov se nesmířil. Variace citátu D. S. Merežkovského z jeho díla М. Ю. Лермонтов. Поэт сверхчеловечества.

[2] Merežkovskij nazval Puškina denním a Lermontova nočním světlem ruské poezie.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Působivé Brno (Ivo Pospíšil)
2 | 2017
  1. Odehnalův triptych z různých dob (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Slovanská knihovna – můj osud (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Básně všeho druhu (Ivo Pospíšil)
2 | 2010
  1. Stanislav Motl: Strážce brány