Dvakrát Soldán/Jurkovič

JURKOVIČ, L. Až pod zuby slov. Básně z roku 2018. Brno: Tribun EU, 2018.

TICHÝ, M. – SICHÁLEK, J. (eds) Mezi kritikou a poezií. Ladislavu Soldánovi k osmdesátinám. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2018.

Ladislav Soldán (básně publikuje pod uvedeným jménem, které reflektuje rodinnou anamnézu; letos oslavil osmdesátku) je příkladem literárního vědce, který je současně básníkem.1 Zde se setkáváme s trojí podobou vědce a básníka/literáta: vědec, který dorůstá k poezii/literatuře, vědec, který poezií/literaturou překračuje vědu, chce svůj předmět poznat z jiné strany, vědec, jenž řeší poezií insuficienci své profese, neuspokojení z vědy a životní prázdno. Málokdy je vědec i rovnocenným básníkem/prozaikem. Ladislav Soldán zjevně patří k třetí skupině: poezie má u něho motivaci existenciální. Psal jsem o jeho díle literárněkritickém a literárněhistorickém mnohokrát, několikrát i o jeho poezii, naposledy v ještě nepublikovaném textu z bratislavské konference roku 2017 Poezie Ladislava Soldána jako způsob přežití. Ten název snad víceméně přesně postihuje jeho básnickou tvorbu. Přítomná sbírka je v tom ještě radikálnější. Především básník zkracuje vydávání svých básnických sběrů, takže jde o roční produkci roku 2018 (jistěže necelého). Posiluje se tu „reportážnost“ poezie, její publicističnost, oslabuje se rytmická fraktura a „poetičnost“ textu, poněkud slábne také dříve razantní pointa. Autora zasáhl i rok slavného československého, spíše však jen českého výročí (Pomníky z dějin nikoli jen českých): „Mladí i mnozí staří/Řeknou stroze:/ Devatenácté plné technologií/ to teď už vůbec ,neletí…’/ Básník však káže: Letí/Nespěchejte domů/Ani k dronům/ Raději budujte pomníky/K poctě těch/ Tří prošlých století [...] A hle/ Už před napsáním/Této básně/ V německém Trevíru/ Byla slavnostně odhalena/ Socha tamního rodáka/ Karla Marxe/ Což se mnohým nelíbí/ Leč takový bývá/ Osud osobností…“ (s. 7). Hospoda, cyklistika, čtení novin, básnická brunensia, jídlo, Zlín a Baťa, pohrávání s jazykem, hřbitov, topologie Moravy, Velehrad, škola ve Sloupu, prostě kronika člověka, který dosáhl požehnaného věku, ale neodpočívá – o tom svědčí i poměrně razantní, věcný a „hranatý“ doslov k vlastní sbírce.

Ladislav Soldán alias Jurkovič se sice narodil v Brně 10. října 1938, ale jeho dílo bylo spjato s oblastí Moravského krasu: jeho rodiče byli učiteli ve Sloupě v Moravském krasu. Po maturitě na JSŠ v Blansku (1956) studoval v Brně filozofii a dějepis (1957–61), působil jako učitel ZŠ v Petrově nad Desnou a ve Sloupě, od r. 1964 jako odborný asistent katedry marxismu, od r. 1967 katedry společenských věd Inštitútu lekárov a farmaceutov v Bratislavě. Dálkově vystudoval také divadelní vědu na brněnské Filozofické fakultě (1963–70). V letech 1970–72 byl pracovníkem Okresního kulturního střediska v Blansku, 1972–75 ředitelem Okresního vlastivědného muzea v Blansku. V době, kdy pracoval jako odborný asistent ÚML VUT v Brně (1975–77 přednášel filozofii na Strojní fakultě), začal publikovat příspěvky z historie literatury. Od r. 1976 udržoval kontakty s brněnským estetikem Olegem Susem (1924–1982), který byl po nuceném odchodu z brněnské Filozofické fakulty a zastavení Hosta do domu bez zaměstnání. Susův estetický seminář navštěvoval již v době fakultních studií, v 70. letech 20. století se pod jeho vedením koncentroval na témata Bedřich Václavek a další osobnosti marxistické kritiky, strukturalismus v české literatuře i filozofii, F. X. Šalda. Od r. 1977 byl pracovníkem brněnské pobočky Ústavu pro českou literaturu (ÚČL) ČSAV. V roce 1978 získal titul PhDr. (dizertace Interpretace a dezinterpretace Šaldova vztahu k náboženství a jejích výkladů v letech 1914–57). Zaměřil se na oblast dějin myšlení o literatuře, na marxistické i na kritické osobnosti, od roku 1990 na představitele spirituální linie české literatury, v roce 1986 získal hodnost CSc. (Česká literární kritika 30. let). Po roce 1990 se zabýval také dílem Olega Suse; uspořádal samizdatový sborník In memoriam O. Suse (1984), v r. 1992 byl inspirátorem konference Oleg Sus redivivus na brněnské FF. Nedávno vydal výbor ze Susových drobnějších kritických útvarů (Oleg Sus méně známý – a stejně neúprosný. Z Článků, Recenzí, Glosáře, Lektýrníku, Sami proti sobě a jiných rubrik Host do domu 1968. Připravil a editoval Ladislav Soldán za přispění dalších Susových posluchačů. Tribun EU, Brno 2017).

Jeho kolegové a žáci ze Slezské univerzity v Opavě i jiní přizvaní a názorově blízcí vydali k jeho životnímu jubileu festschrift, jak se dnes většinou říká jubilejnímu sborníku, v němž kromě příležitostných textů najdeme i vskutku hodnotné texty. Zmiňme se tedy alespoň o některých. Z prvního oddílu vyniká stručná studie Jiřího Poláčka, jenž přesněji než jiní vystihl podstatu poezie Soldána/Jurkoviče (Hrátky se slovy, větami a jejich významy). V druhém oddíle se Richard Změlík originálně pokusil vyložit stěžejní pojem angloamerické „nové kritiky“ (Close reading nebo Distant reading), i když podle mého soudu bez širší historické kontextuality vyrůstající z domácího anglofonního pozadí. Z třetího oddílu vyniká srovnávací studie Jiřího Opelíka, zajímavá je také práce Martina Tichého. S řadou přístupů a vyslovených názorů bych s chutí polemizoval, ale to při této příležitosti není funkční a účelné a nikdo z autorů o to patrně ani nestojí: převládající disperze, nechuť k nezaujaté, přátelské polemice, úzký koridor všeplatných názorů tu patrně na věčné časy přetrvává. Poněkud bije do očí právě rozdíl ducha Soldánova přístupu a některých spoluautorů festschriftu, ale lze to brát i jako přirozený generační interval, ačkoli jiní si myslí, že jde celkově o novou atmosféru, jaká zde ještě nebyla. Ať tak či onak, v dnešní době všeobecného zapomínání a zapomnění si na Soldánovo jubileum vzpomněli – jiní oslavenci to štěstí nemají a mít nebudou, nebo si svůj festschrift musí vydat a hlavně zaplatit sami.

Ivo Pospíšil


[1] Viz naše recenze z poslední doby: Sama realita je už báseň (Ladislav Jurkovič: Polibky, plivance a jiné zvyklosti. Básně (2015–2016). Brno: SURSUM, 2016). Proudy 2017, 1. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2017/1/pospisil_sama_realite_je_uz_basen.php Knihy mesiaca Iva Pospíšila. (Ján Štrasser: Osem vytrvalých. Rozhovory s knižnými vydavateľmi na Slovensku. Literárne informačné centrum, Bratislava 2017. Michal Viewegh: Muž a žena. Euromedia Group, a. s., Praha 2018. Ladislav Jurkovič: Stále se slovy. Básně 2017–2018. Tribun EU, Brno 2018.) Romboid 5–6/2018, s. 154–160.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Rozpaky z nové prózy (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Rozhlas jako téma (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Klíčové dílo o Ivanu Kraskovi (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Praha avantgardní. Literární průvodce metropolí v letech 1918-1938 (Ivo Pospíšil)
1 | 2010
  1. Zoltán Rédey